Žít s jednou postavou tolik let, to už ji musíte znát jako své boty. Dozvěděl jste se teď o Bedřichovi něco, co jste ještě nevěděl?
Neustále se o něm dozvídám nové věci. Aby byl příběh poutavý, nemohou jít scenáristé lineárně s postavou. Musí jí vepsat nějaké otočky, kotrmelec, který diváka připoutá. Často jsem sám v napětí, jak to s ním dopadne. Tím, že s ním jsem patnáctý rok, mám trochu neprofesionální tendenci ho hájit před scénáři.

Jak to myslíte?
Někdy mi přijde, že tohle by neudělal, až pak mi dojde, že to není úplně na mé vůli. Ne vždycky souhlasím s tím, co ve scénáři je, ale respektuji to, co někdo jiný napsal.

Do určité míry si ale roli přizpůsobit můžete. Co je v Bedřichovi z vás?
Asi jsem mu ze sebe moc nedal. Možná v humorných scénách s Milošem, kterého hraje Jirka Štrébl – tam je znatelnější osobní přínos. Často si tam já a Jirka vytváříme svůj prostor, aby to bavilo nás i diváka. Ale jinak já a Bedřich jsme dva různé charaktery. Mám úplně jiný život, on je truhlář, já herec, to jsou dvě úplně odlišné roviny. Navíc on je psaný tak, aby vyhověl dámské skupině diváků, není to kovboj. S Bedřichem jsem spojen jen svou snahou zprostředkovat divákovi to, co scenárista napsal, co nejlidštěji.

Marie z Ulice: Jsem připravená na reakce konzervativních diváků

Něco jste mu ale musel dát, původně jste se tady měl zdržet jenom chvíli, a ta už trvá skoro patnáct let...
Měla to být epizodní postava, měla způsobit nějaký rozruch a otevřít otázku viny a odpuštění. Byl to člověk, který přišel z vězení, kde seděl za neúmyslné zabití. Po prominutí půlky trestu se vracel do společnosti a měl jí dokázat, že si zaslouží další šanci, a časem odejít. Občas se stane, a stalo se to nejen mně, že se z epizodní role stane dlouhodobější spolupráce. Mně se to povedlo až na takhle dlouho možná tím, že jsem do té postavy něco přinesl.

Co je to "něco"?
Možná jeho upřímnost, tajemství, schopnost poslouchat. Ale to se jen domnívám, vlastně nevím, proč mě tam nechali.

Jak se dá zařídit, aby vás práce na jednom projektu bavila patnáct let?
Ulice je zábava, ale odvíjí se to od toho, nakolik peripetie, které postavu provázejí, jsou v souznění s mým názorem. Někdy s tím mám trošku problém, nehraje se mi to moc dobře. Určitě by mi vyhověli, kdybych přišel s tím, že s nějakou situací bytostně nesouhlasím, ale má práce je to zvládnout. Zábava je, když s tím souzním a můžu do toho vnést něco nového. Jinak bych to nedělal.

Je pro herce dobře být spjat s jednou postavou tolik let?
To záleží na okolnostech. Špatné je, když se pro vás postava stane jakousi nálepkou. Ale je to naše volba. Můžeme tu práci nedělat. Kdybych se zítra rozhodl, že už nechci být Bedřich, bude pro mě pozdě. Stejně jím budu. 

Už na to jméno i slyšíte?
Vnímám ho, ale snažím se na něj nereagovat. Snažím se v divákovi probudit soudnost, že jsou to role a my jsme herci. Ale chápu, že u diváků, kteří nesledují jiné projekty, je to těžko probouratelné. 

Tento týden v Ulici: Svatební termín, smlouva s ďáblem a možný rozchod

Ještě se vám dneska někteří kolegové diví, proč hrajete v seriálu?
Ne, kolegové už ne. Když Ulice vznikala, pracovně ji pojmenovali "daily soap", což je denní mýdlo, a v očích lidí, kteří se zabývají uměním, to není úplně lichotivý název. Tehdy jsem se občas setkával s přezíravou reakcí. Ale už i ti kolegové, kteří se tenkrát tvářili přezíravě, naším seriálem prošli. Tím, že se podařilo udržet sledovanost, a také tím, že tady působili a působí herci jako paní Maciuchová nebo Martin Finger, který je pro mě spíš artovým hercem z nekomerčních projektů, se to v širších kruzích přestalo zlehčovat. 

Vybavíte si tu náladu, když Ulice začínala?
Velice dobře. Byl jsem opatrnější, neměl jsem mnoho zkušeností s televizním natáčením. Měl jsem za sebou čtyřdílný seriál, který se ale celý natáčel v exteriérech, a nějaké filmy, ale netušil jsem, jak se točí takové množství obrazů za den, jak se na ně připravit, a ještě být pružný v tom, kam si stoupnout, abych nekryl kolegu, abych si našel světlo... To všechno bylo nové a bylo toho hodně, ale moc mě to bavilo. Myslím, že pro nás všechny to bylo dobrodružství. Netušili jsme, že to bude trvat takhle dlouho. 

To jsou spíš profesní vzpomínky, ale co soukromé?
Potkala se tady parta skvělých lidí. Rádi jsme se scházeli i mimo natáčení, v zimě jsme spolu jezdili na lyže, v létě do kempu nebo někam na víkend, abychom se trochu socializovali, protože při téhle práci nestihnete jít večer ani do hospody. To bylo příjemné, lidé byli otevření a byla to zábava.

Už není?
Určitě by byla, ale všichni už máme rodiny a není, kdo by to organizoval. Prázdniny si každý plánuje po svém, protože víkendů pro rodiny je málo, a tak se od společných dobrodružství lehce upustilo. Ale pořád je tady velice příjemná atmosféra – a já mám za ta léta možnost srovnávat. Ne že by to všude jinde bylo špatné, ale ta pohoda, jakou máme tady, není samozřejmost. A jsem rád, když to říkají i mladí herci, kteří nastoupí do rozjetého vlaku nebo kteří se seriálem začínají. Pro ně takový start nemůže být jednoduchý, když Ulice začínala, mohlo jim být třeba pět let, ale je jim tu dobře. To je známka, že je to tady zdravé. A je to i má odpověď na otázku, proč tady chci být dál.

Jaký byl váš život před Ulicí? Bylo vám 35, popularita nebyla taková, určitě jste žil jinak než dnes...
Můj život byl vlastně stejný, jen okolnosti byly jiné. Hrál jsem v Moravském divadle v Olomouci a ještě ve studiu Hořící žirafy, a tak bylo času asi stejně málo jako dnes. V Olomouci je život o poznání pomalejší, ale skýtá jistý komfort, na který jsem si zvykl, a proto bydlím mimo Prahu.

Nová hvězda Ulice Šplechtová: Proč si nikdy nevzala jméno manžela Hrušínského?

Ulice: Karla se rozchází s Márou! Nechce ho připravit o možnost mít děti