9°C
Už jedenáctým rokem působí Michal u Městské policie hl. m. Prahy. Do jejich řad se vystudovaný elektrotechnik dostal víceméně náhodou, které nelituje. „Po škole jsem hledal nějaké zaměstnání. Ve svém oboru jsem uplatnění, jak už to tak bývá, nenašel,“ vysvětluje. Tak se díval dál, až mu zrak utkvěl na možnosti pracovat u městské policie. Už na základní škole se Michal obdivoval uniformám, takže nakonec po několika vyzkoušených zaměstnáních zkusil své štěstí a vyšlo to.
Vždy ve střehu
Zpočátku ho čekal dril srovnatelný s tím, jaký podstupují příslušníci Policie ČR. Proškolení nově přijatých strážníků totiž trvá tři měsíce, během kterých se učí zákony a podstupují intenzivní fyzický trénink, to vše pod přísnou kontrolou. Tělesná zdatnost strážníků se pak v průběhu služby testuje několikrát do roka. „Učíme se také střelbu, protože do ulic vyrážíme s pistolí.“
Tu podle svých slov nemusel „naštěstí“ ani jednou na ulici vytahovat. „A doufám, že ani nevytáhnu,“ dodává strážník. Podle něho by ideální práce městských policistů měla být především v diplomacii a domluvě. Zákrok by měl být až jako poslední varianta, tím spíše nutnost uchýlit se k vytažení služební zbraně. I když jednou k tomu prý Michal neměl daleko.
„Během mého prvního roku na mě zničehonic začal autem najíždět jeden pán. To jsem už po zbrani pomalu sahal,“ vzpomíná s tím, že šlo o bezděčný reflex z obav o vlastní život. Zbraň nicméně zůstala v pouzdru. „Ukázalo se, že pán nebyl agresivní. Byl psychicky nevyrovnaný a měl nějaký záchvat, proto se choval nekontrolovatelně. Dopadlo to dobře,“ usmívá se dnes strážník.
Co z paměti nevymizí
Na ulicích byste Michala potkali především v Praze 6, kde slouží. „Neměnil bych. Je zde spousta zeleně, žijí tu slušní a vzdělaní lidé,“ cení si. Dříve by přitom asi mluvil jinak. Když nastupoval do služby, po Praze 6 fungovalo několik obskurních podniků, které vábily různé pochybné živly. „Pamatuji časté výjezdy kvůli agresivnímu chování, rvačkám a rozbitým výlohám,“ vzpomíná Michal.
„Jak se ale zavřel poslední nonstop bar, kriminalita citelně klesla. Kdybych si měl vybavit, kdy naposledy jsem někoho musel poutat, musel bych hodně zavzpomínat.“ Sám prý poutal několik desítek lidí. „Naštěstí jsem nezažil žádný zákrok, který by mne budil ze spaní,“ uvádí. Který byl z takových těch nejvíce nepříjemných? „Nedaleko od Vítězného náměstí nám před autem přeběhl polonahý muž, byl dost mimo, očividně nebezpečný sobě i silničnímu provozu,“ vzpomíná.
„My jsme ho s kolegou pěšky dohonili. Když jsem se k němu přiblížil, skočil jsem po něm a spoutali jsme ho. Vzorový případ, jak by to mělo vypadat,“ vzpomíná Michal s tím, že ani ne pár vteřin nato už byla na cestě jak záchranka, tak i policisté. Jenomže! „Co se nestalo. Nějaká paní s dítětem šla kolem, viděla nás a hned na nás začala volat, že jsme barbaři, proč se takhle chováme. Už by nás svlékala z uniforem. Takové příhody mě mrzí a z paměti hned tak nevymizí, protože vím, že jsme nic špatně neudělali.“
Časy se mění: Pomalu
Přesto se dle Michala změnil přístup obyvatel ke strážníkům. „Když jsem nastoupil, lidé byli vůči nám nevrlejší. Měli problém nechat se od nás legitimovat, hádali se. Dnes už se to naštěstí nestává,“ vysvětluje Michal. Obecně se prý strážníci těší větší úctě i autoritě, a to především od mladších generací. „Naopak ti starší, zejména po hospodách, nám kolikrát nadávají do bolševiků a esenbáků. To musím kroutit hlavou. Na rozdíl od nich já byl v plenkách, když se cinkalo klíči,“ směje se Michal.
Od kohoutů za mývalem
Případů k řešení se strážníkům za denní směnu, která začíná s rozbřeskem v 6:30 a končí se západem slunce v 19:00, prý namane až až. Časté je špatné parkování, kterého si při hlídce strážníci všimnou, poškozené dopravní značky, které se hlásí na příslušný úřad, nezodpovědný pejskař, který po svém psovi neuklidil, či okolí obtěžující osoby bez střechy nad hlavou nebo sousedské třenice.
Na některé výjezdy ovšem Michal vzpomíná s úsměvem. „Třeba nás lidé volali kvůli tomu, že je ráno ruší kokrhání kohouta,“ líčí. A to přitom není vše. „Před pár lety jsme jeli na kraj města, kde zase lidem vadilo, že jim z polí práší při žních do oken, ať to řešíme,“ svěřuje se strážník, který za deset odsloužených let u městské policie obdržel vyznamenání hlavního města za vzornou službu. Zásadně však nechce bagatelizovat.
Podle něj je totiž jen dobře, když se lidé, kteří mají byť i sebemenší podezření na něco nekalého či protiprávního, ozvou na tísňovou linku městské policie 156. Člověk totiž nikdy neví. „Jednou nás volali k případu, kdy se měl na Petřinách v koruně stromu pohybovat mýval. Kroutil jsem nad tím hlavou, co si kdo zase vymýšlí, ale když jsme přijeli na místo, tak skutečně – z koruny stromu na nás shlížel mýval,“ uzavírá dalším z řady případů, které musel řešit.
