8°C
Musíte se po rakovině hlasivek šetřit?
„Opravdu jsem musel mít pět měsíců hlasový klid – nezpívat, ani moc nemluvit. Paradoxně nejhorší na hlasivky je šeptání. Jakmile mi potom řekl pan doktor, že můžu mít plný zápřah, tak ho od té doby dávám. Líp se mi teď zpívá, než mluví, jak slyšíte. Ale ono se to pořád lepší. Špatná by byla ta druhá cesta. Pořád věřím, že už je po problému.“
Už jste to zaklepal a řekl si – jsem z toho venku?
„Pan doktor říká, že mnoho procent uzdravení je v hlavě. A mně to ještě pořád nedošlo natolik, že bych uvažoval o smrti nebo tak podobně. Klepu jenom, aby to prostě vydrželo... Ale zaklepat, že je všechno v pořádku, to bych si fakt netroufnul!“
Musíte chodit na kontroly?
„Ano, pravidelně jednou za tři měsíce. Při poslední kontrole byla radost, tak uvidíme.“
Pořád kvůli tomu nekouříte?
„Klasický cigára ne. Kouřil jsem od patnácti, teď používám takový to šidítko, který funguje na bázi zahřívání tabáku. Samozřejmě si říkám, že by bylo dobrý přestat úplně...“
Je pro vás těžké i lovit v hlavě pořád nápady na nové písničky?
„Přiznám se, jde to pomaleji! Ale mám na to svůj způsob – chodím mezi lidi, pozoruji je a poslouchám. A hlavně píšu na muziku.“
Nevadí vám, že rádia hrají hlavně vaše starší písničky?
„Vadí, a dost, ale nic s tím nenadělám. Takhle to tady chodí. Ono to občas vypadá, jako bych od dob Šakalích let nenapsal nic jiného. Přitom jsem od té doby napsal minimálně deset autorských alb. Mrzí mě to.“
Jenže živý koncert k filmu Šakalí léta bude 30. srpna otevírat i letošní festival Soundtrack Poděbrady. To vás ale asi nemrzí, že?
„To víte že ne. Naopak mě to těší!“
Překvapilo vás to?
„Překvapil mě způsob, jakým to bude zahraný: Hrát s živou kapelou k filmu! Sám zatím nevím, začne se teprve zkoušet, ale muzikanty jsem sehnal výborné! Jen Anna K., která má pracovní povinnosti jinde, musela odmítnout.“
Máte ten film rád?
„Mám. Když si vzpomenu, jak to vznikalo, vždy mě to nabije. To byla velká jízda! Bez uvozovek.“
Včetně těch písniček?
„Když jsme ten film dělali, mysleli jsme, že to bude spíš pro pamětníky rokenrolu, a ono to nejvíc chytlo malé děti, opravdu, třeba od čtyř let. Takže to nás překvapilo. Hrajeme koncert, kde máme plno vážných věcí, a o přestávce přijdou do šatny děcka a říkají mi – strejdo, zahraj Na kolena... Je to takový prokletí, ale i radost.“
Nově jste se pustil i do symfonického projektu s Jankem Ledeckým. To byl jeho nápad?
„Jasně, přemýšlel o hostech a přišel na mě. Bude to turné se symfonickými orchestry a podle toho, co jsem slyšel, to bude trochu jinak, než to dělají jiný kapely. Tady ten symfoňák hraje poměrně hlavní roli. Říkali jsme si, že by bylo hezký udělat s orchestrem třeba Malagelo, což je asi nejpokleslejší věc, kterou jsem složil. Vznikla na večírku u kamaráda. A dneska jsem slyšel tu úpravu a je to velká legrace!“
Neodmyslitelně k vám patří i dlouhé vlasy. To jste je nikdy nechtěl shodit?
„Ne. To už mi asi zůstane. Samozřejmě když je mám rozpuštěný, tak je to někdy obtěžující. Popravdě nesnáším gumičky, místo toho mám sponku. Když jsem si je začal stahovat, tak mě plno lidí nepoznávalo, což je taky někdy výhoda. Sundám si brýle, stáhnu vlasy a jsem inkognito. Někdy je zájem lidí příjemný, ale někdy se nehodí.“
Smí vám někdo sahat na kytaru?
„Jo, vnoučata do ní můžou mlátit. Ale syn ne, ten ať si »mlátí« do své!“
Uvažoval jste někdy, že odložíte kytaru do futrálu už napořád?
„Nevím, co bych dělal. Sice říkám, že bych se vrátil k původnímu povolání knihkupce, ale nevím, jestli bych v tom vydržel. Už jsem zvyklý na jiné tempo. Někdy je to vyčerpávající, ale mám radost, že to jde.
Očima autorky
Zpěvák měl během rozhovoru problémy mluvit nahlas, sem tam si zajel i rukou na krk, jako by si chtěl hlasivky sám »rozchodit«. Celou dobu měl ale výbornou náladu a tiše se smál. S žádnou otázkou neměl problém a choval se velmi zdvořile.
Hlas na pohřbu Wabiho Daňka (†70): Rozesmál veselou historkou!
Hlas na pohřbu Wabiho Daňka (†70): Rozesmál veselou historkou! David Turek, Jan Jedlička
