8°C
K „vytoužené práci“ však, jak už to tak bývá, neměla Evička, jak ji kolegyně familiérně nazývají, jednoduchou a přímou cestu. „Vyrůstala jsem ve starých Ďáblicích. Tehdy to byla trošku taková vesnice. Moc kaváren tam nebylo, spíše žádná,“ usmívá se při vzpomínkách na 70. léta. Nebylo ani příliš barů či restaurací. „Kdyby se tehdy šlo třeba v neděli do restaurace nebo i vůbec jen na kávu, byla by to známka toho, že žena doma nevaří. To se tehdy moc nenosilo,“ vysvětluje kavárnice.
Aby mohla obsluhovat zákazníky a rozprávět s nimi o všem možném i nemožném, musela ujít dlouhou cestu. Po škole se totiž 30 let živila coby dispečer kamionové dopravy. Ale už tehdy začala pomáhat v divadelních barech a v činoherní kavárně. „Při tom vypomáhání jsem zjistila, jak mne práce v kavárně baví,“ svěřuje se Evička. Nadšení jí vydrželo. I přes těžkou životní zkušenost.
A bude hůř
V roce 2015 se totiž za kavárenským barem pořezala na ruce tak nešikovně, že ji postihla otrava krve. A spolu s ní boj jak o končetinu, tak v podstatě o celý život. „V nemocnici jsem kvůli tomu byla pomalu častěji než doma,“ uvádí s odstupem. Čekalo ji náročné léčení i plastické operace. Vše nakonec dobře dopadlo. Ovšem ne nejlépe, jak mohlo.
„Nemám úchop. Jediné, co jakž takž ovládám, je palec. Mám intoleranci chladu a tepla, protože už nemám nervová vlákna,“ připouští Evička. Co to znamená v praxi? „Když jsem třeba promrzlá, na ruce to poznám až v momentě, kdy je na pohled celá profialovělá až zčernalá,“ uvádí pro příklad. Totéž by se dělo v případě, kdyby se polila vařící vodou. „Navíc mám trvalé bolesti. Postupem času se to ještě neustále zhoršuje,“ svěřuje se.
»Doma« je v kavárně
Přes všechny tyto útrapy byste chmury na její tváři hledali div ne lupou. Bolesti na sobě dává znát leda vlídným přístupem a úsměvem. Nynější práci v letenské kavárně Domeček, která spadá pod komunitní centrum Domus Vitae na samotném okraji Stromovky, si jedině pochvaluje. „Na Letné žiji deset let a bývalý drážní domeček Buštěhradské dráhy, kde je kavárna dnes situovaná, mne vždycky fascinoval,“ připouští. Aby ne! Jde o malebnou stavbu jako vystřiženou z pohádek o šumavských lokálkách.
Veřejnosti se poprvé otevřel v červnu 2018 a jeden z prvních zvědavců, kdo nakoukl dovnitř, byla právě Evička. Ta tou dobou hledala vhodné prostory pro svůj charitativní projekt pro handicapované. „Kamarádka mi doporučila, že právě kavárna Domeček je takovým činnostem přátelsky nakloněná,“ vysvětluje. „Když projekt podpořili, nedalo mi to nezeptat se, zda náhodou nehledají někoho do kolektivu. Slovo dalo slovo a dnes jsem jeho součástí,“ usmívá se.
Dennodenně tak vaří dobré kávy návštěvníkům, ale především vymýšlí atraktivní programy, kterými by zpestřila návštěvu zájemcům. „Kavárna je inspirativní prostředí. Mě osobně velice baví propojovat určité sféry společenského života. Ke kavárenskému provozu patří živá hudba, kabaret nebo malé formy umění, což člověku zpříjemňuje čas strávený u kávy nebo u vína,“ myslí si kavárnice.
Splněný sen
Dnes je Eva vděčná, že je tam, kde je. V kavárně, která se nachází ve vyhlášené kavárenské čtvrti - na Letné - a která je přitom od ostatních zcela odlišná. „Kavárny na Milady Horákové nebo na Veletržní lákají přece jen více mladé lidi. Já jsem se snažila, aby tento prostor nepůsobil na nikoho tak, že by tu neměl být. Naopak – je to prostor pro všechny,“ uvádí optimistická kavárnice, která boří mýty v tom, že tetování je jen pro náctileté. Ve 45 letech si nechala udělat první a dnes má tetování na obou rukou, na zádech i na noze. „Dříve jsem nosila i piercing,“ usmívá se Evička.
K tomu všemu má dost času věnovat se i těm, kteří mají těžší úděl než ona sama. Z jejího podnětu si kavárna pořídila automatizovaný kávovar, díky čemuž jej mohou obsluhovat i právě fyzicky znevýhodnění. „Jsem strašně vděčná za to, že zde mohu spojovat hned několik věcí. Pracovat pro přátelskou komunitní kavárnu, podílet se na charitativních a vzdělávacích projektech a zároveň do všeho dění zapojovat i znevýhodněné lidi. Co dodat? Našla jsem vytouženou práci se skvělým kolektivem ve skvělém prostředí. Co víc jsem si mohla přát?“
