10°C
Hana Haislerová se narodila v pohraničním městě Litvínově v roce 1932. Její otec byl katolík a maminka měla židovský původ. Dvě starší dcery nechali pokřtít a nejmladší Hanu a jejího bratra Josefa vedli k židovství. Ještě před válkou pracoval tatínek v jedné z litvínovských továren a maminka byla v domácnosti. V roce 1939 začala válka a v Československu byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava. Hana jako židovské dítě nesměla chodit do školy. Maminka se ji snažila učit doma, ale protože byla totálně nasazena, příliš času jí na výuku dcery nezbývalo.
Hanin o deset let starší bratr Josef žil za války v Praze. V srpnu 1942 ho odvezli transportem do Terezína a následně do Osvětimi. Nemohl se ani zastavit doma a rozloučit se s rodinou. Přestože měla maminka židovský původ, koncentračnímu táboru se díky ochraně svého manžela vyhnula. Nedostávala však potravinové lístky, takže celá rodina musela vystačit jen s jídlem, které na své potravinové lístky dostával otec.
"Nikdo ti neublíží, jsi ještě dítě"
Když bylo Haně osm let, rodiče dostali zprávu, že jejich dcera bude odvezena do Hannoveru, kde bude chodit do školy spolu s dalšími židovskými dětmi. "Maminka mi řekla: ,Haničko, teďka pojedeš do Hannoveru, budeš se tam mít dobře, nemusíš se bát, nikdo ti neublíží, jsi ještě dítě.‘“ Do Hannoveru odjížděla Hana z ústeckého nádraží vlakem. Až na nádraží v Hannoveru ji mohl doprovázet tatínek, protože nebyl Žid. Chtěl dceru doprovodit přímo na místo, ale to mu už nedovolili. Hana byla odvedena do vily, tam byla umístěna s mnoha dalšími židovskými dětmi, které však mluvily všechny německy. Do školy děti nechodily vůbec, ale musely pracovat. Hana vzpomíná, že prostředí dětského domova nebylo nijak strašné, prý bylo dokonce i poměrně hezké, ale přesto se tam pochopitelně cítila velice nešťastně.
Během dvouletého pobytu v Hannoveru dostala Hana jen jedenkrát pohlavek, ale vychovatelé jim často nadávali. Děti od nich neustále slýchaly, že velmi brzy skončí v plynových komorách. "Ten jeden mi říkal: Hab keine Angst. Za pár dní už ti bude teplo.“ Všichni tam dostávali velmi málo jídla, takže skoro pořád měli hlad. Nejprve mohli psát domů, ale časem jim to vychovatelé zakázali. Často odsud odváželi nějaké děti, které si jejich rodiče brali s sebou do transportů. "Když šli ti lidi do koncentráku, tak si brali děti s sebou, což podle mne udělali chybu, ale to nemohli vědět. To vím dnes já.“ Ve vile pracovali i dospělí Židé, kteří se snažili děti uklidňovat. Hana se transportu do koncentračního tábora nakonec skutečně vyhnula. Po dvou letech v Hannoveru se mohla vrátit zpět domů. Z Německa si vedle smutných vzpomínek odvezla silné omrzliny rukou i nohou, které ji trápí dodnes.
"Nejhorší pro mě bylo, že jsem byla pořád sama doma"
Po návratu z Hannoveru Hana skoro neuměla česky. Ocitla se ve zcela paradoxní situaci, Němci se jí smáli, že je Židovka, a nadávali jí za to. Češi se s ní nebavili, protože si mysleli, že je Němka. Jelikož nesměla chodit do školy a byla příliš malá na práci, trávila celé dny doma. Rodiče i sestry byli totálně nasazeni. "Nejhorší pro mě bylo, že jsem byla pořád sama doma.“ Měla jedinou kamarádku, která se jmenovala Vilma Rudolfová a byla Němka. Ač se za války Haně ostatní děti neustále vysmívaly, že je Židovka, Vilma se s ní kamarádila stále.
Po válce přišlo vyrovnávání se s Němci v Litvínově. Hana vzpomíná, že v malém městě žili Češi a Němci po mnoho generací pohromadě a většinou se osobně znali, a tak poválečné vyrovnávání nebylo zas tolik kruté. „Čechům se tam nežilo s Němci špatně, takže se s nimi po válce zas tak neškorpili. Vždyť oni za to ti Němci taky nemohli.“ Přesto však lidé Němcům hodně nadávali a Němci byli z velké části odsunuti do Německa. Odsunu se nevyhnula ani Hanina kamarádka Vilma.
"Co jsem jim měla říkat? Stejně by to nepochopili"
Až několik měsíců po skončení války se domů z Osvětimi vrátil i Hanin bratr Josef. Byl velmi nemocný, takže po osvobození musel ještě zůstat v péči lékařů. Hana vzpomíná, jak byl bratr po návratu vyhublý a nemocný a jak se s ní šťastně vítal. Nikdy s rodinou nemluvil o tom, co prožil v koncentračních táborech. Nechtěl je tím zatěžovat. Ani pro něj nebyl život po válce jednoduchý. „Někteří Češi se mu vyhýbali, že by od něj něco chytli. Nevím, co by od něj chytli.“
Hana po válce nastoupila konečně do školy, ale učení jí moc nešlo. Stále se setkávala s odmítáním mezi lidmi. „Maminka říkala: ,Teď už budeš žít dobře.‘ Dobře nebylo, protože ti Češi mě nebrali. Pak už jsem i mluvila česky, ale nebrali mě mezi sebe. Oni si snad mysleli, že jsem tam byla schválně, v tom Hannoveru.“ Poté, co dokončila základní vzdělání, tak se rozhodla, že už studovat nepůjde, a šla pracovat do obchodu s potravinami v Litvínově. Zde byla neustále v kontaktu s lidmi, což však v jejím případě nebylo příliš příjemné. „Nejhorší byly ty otázky: ,Jak ses tam měla, Haničko?‘ ,Dobře, dobře.‘ ,No tak vidíš, že to nebylo tak zlý.‘ Co jsem jim měla říkat?! Stejně by to nepochopili.“ Časem se Hana rozhodla se ke studiím ještě vrátit a dochodila měšťanskou školu.
"Braly mě jako póvl"
Hana se seznámila s Vlastimilem Mlejnkem, který pocházel z Ústí nad Labem. Zamilovali se do sebe a později se vzali. Haně ještě nebylo osmnáct let a rodiče ji pro sňatek museli zplnoletnit. Hanin manžel vystudoval veterinární lékařství a časem se rozhodli společně se přestěhovat z Litvínova do Prahy. Především kvůli tomu, že se Hana v Litvínově necítila dobře. Měla pocit, že se k ní odměřeně chovají nejen téměř cizí lidi z okolí, ale i její kamarádky. "Ty moje kamarádky mi dost křivdily. Braly mě jako póvl, že nemám žádné školy a že jsem hloupá. Nebyly na mě hodné.“
V Praze začala Hana pracovat jako prodavačka. K dalšímu studiu se již nevrátila. „Měla jsem nabídku jít do školy, a to jsem odmítla. Nevím proč, a to mě mrzí ještě dneska.“ Ona a manžel vychovali dceru. Hana Mlejnková dodnes žije v Praze.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa otevírá od září 2019 divadelně-dokumentaristické kroužky pro žáky a studenty od 10 do 18 let. Účastníci se do detailu seznámí s příběhy a událostmi 20. století, a to skrze svědectví z Paměti národa. Secvičí a sehrají pro veřejnost divadelní představení. Vybraní žáci se účastní mezinárodních divadelních projektů. Vše o kroužcích Paměti národa, do kterých už můžete své děti přihlásit, najdete na webu https://divadlo.pametnaroda.cz/
