8°C
Oslavil jste sedmasedmdesáté narozeniny, ale na kolik se skutečně cítíte?
„Nikdy jsem nesledoval, kolik je mi let. Snad jen když jsem vyplňoval dotazník. Ale zatím jsem s výškou věku neměl problém.“
Pořád ještě se koupete v ledové vodě?
„No samozřejmě! Nejde vynechat. Když už se nám na chalupě udělala ledová krusta, rozbil jsem ji pěstí a vlezl do bazénu.“
Ale u Národního divadla vás s otužilci nevídám.
„Tyhle věci mě učí manželka Jája. Počkám, až si do Vltavy vleze ona, a pak teprve hupnu za ní. Jenže ona by do té vody vlezla klidně, ale nemůže plavat daleko. Zlobí ji ruce, nedokrvují se.“
Jak se vám daří na kurtu?
„Tenis je má láska. Odmalička jsem byl přesvědčený, že ze mne bude sportovec. Divadlo mě vůbec netáhlo, jen fotbal, tenis a hokej. Do tenisu jsem se navíc hodně zbláznil po zájezdu fotbalové Amfory do Tuniska. S Honzou Vančurou jsme tam vyhráli turnaj.“
A to vás nakoplo?
„Strašně. Sehnal jsem si profesionálního trenéra a klidně s ním trénoval i dvakrát denně. Shodil jsem kvůli tomu osm kilo. V jedenáct večer jsem po natáčení nebo po divadle jezdil do Oázy, kde mi vrátný vždycky ochotně rozsvítil halu. Dal bych za tenis všechno. A jde s tím i změna okruhu přátel. Hraju na Libuši s kamarády, je to úplně jiný svět, někteří jsou bývalí reprezentanti, řeší jiné věci než mí kolegové.“
Utěšeně se vám rozrůstá rodina. Chtěl jste vždycky velký klan?
„Nejedu podle žádného pětiletého plánu. V tom mém životním fofru jsem se rodině moc nevěnoval, ale teď jsem nadšený. Máme s Jájinkou čtyři bezvadné dcery. Markéta je válečná kořist, tu jsem vyženil. A všechny se nám povedly. Máme i skvělá vnoučata. Poslední Dominik ze mne nedávno udělal pradědu. Myslel jsem původně, že je to nějaká reklama na kořalku.“
Změnili se za ty roky nějak diváci?
„V divadle tolik ne. Na nás pořád chodí lidé, kteří stárnou s námi. Vědí, co a jak budeme hrát, a to je baví, jinak by si nekoupili lístek. Ale něco se přece změnilo. Když třeba negativně brkneme o bývalý režim, nevyvolává to už bouři nadšení.“
Chápu.
„Občas si vzpomenu na citát moudrého Bohumila Hrabala: Doba jde dopředu, s náma nejdou jenom ti, co jdou s náma, s náma jdou i ti, co jdou proti nám, protože doba jde dopředu s náma se všema.“
Odbourali vás už lidé v hledišti?
„Jasně, mnohokrát. Nenechám nic bez povšimnutí. Zazvoní třeba mobil, který si divák zapomněl vypnout, a já hned reaguji. Kašpar nemůže nechat nic bez odezvy! Zasmějeme se tomu všichni.“
Jste pozitivně naladěn i v soukromí?
„Ano, myslím, že jsem. Ale zase nějaká velká sranda se mnou doma není. Naštěstí to po mně ani nikdo nevyžaduje. Rodina chápe, že někde si baterky dobíjet musím.“
A jak si sám sobě děláte dobrou náladu?
„Nedělám, mám ji. Snažím se ji spíš nezkazit. Jsem moc rád, když je přede mnou něco hezkého, jako třeba dovolená, pěkný výlet, fajn setkání. To působí jako elixír. Na něco se v budoucnu těšit.“
Co vás naopak spolehlivě vytočí?
„Malost. Hlavně za volantem. Řidiči jsou většinou nerudní. A co když k tomu ještě někomu zkřížíte cestu! Naštěstí mě lidé pořád ještě poznávají.“
A mají vás jistě rádi!
„Najel jsem do řady aut z vedlejší a pán za mnou vrčel. Ale když jsem vystrčil hlavu z okénka, hned se rozzářil a – pane Dvořák, jen jeďte! Nebo jsem vjel do náklaďáku, byla to dost má vina, vysypané sklo, řidič nadával. Kretén a debil bylo nejslušnější označení. Tak jsem, ač nerad, vylezl z vozu a chlap mi okamžitě přestal lát. Dokonce se mě hned starostlivě ptal – pane Dvořáku, nestalo se vám něco?“
Na koho vzpomínáte s největší láskou?
„Na Pavla Fialu, který založil Kladivadlo. Zemřel v roce 2016. Právě on mě zlákal pro divadlo a dlouho mi radil. A s ním jsem poznal i Evalda Schorma a Jirku Císlera. Oba už taky nejsou mezi námi.“
Mnozí diváci si stěžují, že se po vaší silné generaci neobjevila další. Jak si to vysvětlujete?
„Všechno se mění. Filmy, které se točí, i hry, které se hrají. Herci se nemají na čem vyučit. Divadlo musí lidé herci věřit. Ale nebudeme negativní. Když se občas utrhnu a někam se ženou vyrazíme, vidíme pěkné věci.“
Snášíte v televizi reklamu?
„Nesnáším! Je přece strašné přerušit jen tak děj. Nemůžu pochopit, že jsme k tomu tak lhostejní. Střihač s režisérem si nad natočeným materiálem lámou hlavu, kde to přestřihnout, aby snímek neztratil rytmus, a pak najednou do toho vletí jen tak deset minut reklamy!“
Nač myslíte, že budou lidé chodit za padesát let?
„Nevím, ale byl bych moc rád, kdyby to bylo S Pydlou v zádech. Hrajeme to od roku 1981. Je to zázrak, který se stal a nebude se opakovat.“
Zázrak se stal i s vašimi vodníky. Za Čochtana a další zelené mužíky jste byl v Pelhřimově uveden do Rekordní síně slávy. Proč právě vodníci?
„Vodník je výjimečná pohádková bytost. Především Čochtan. Pan Werich nenapsal zeleného skřeta, ale laskavého, věčně zamilovaného snílka.“
A taky jste prý napsal další knihu...
„Ano, jmenuje se Na kafíčku s Josefem Dvořákem, sepsal ji se mnou Petr Matějček a potěší hlavně milovníky divadla a veselého života. Rád vzpomínám a vyprávím, mám spoustu zážitků, je hodně materiálu. Kdybychom spolu seděli jen trochu déle, bude z toho asi taky kniha!“
