Mrazivá zpověď přeživších teroru: „Noční můry, panika, pokusy o sebevraždu“

Ve čtvrtek 14. července 2016 otřásla světem zpráva o teroristickém útoku v Nice, do davu shromážděného na Anglické promenádě najel nákladní vůz. Incident si vyžádal 86 mrtvých a 450 zraněných včetně jednoho Čecha. Pachatelem byl Francouz tuniského původu Mohamed Lahouaiej Bouhlel, který byl zabit při následné přestřelce s policií. K útoku se přihlásila teroristická organizace Islámský stát. Mezi zraněnými byla také Hager Ben Aúíssíová s rodinou.

Hager: Nebylo, kam utéct

„Na promenádě jsme stáli s rodinou, čekali jsme na ohňostroj, slavil se zrovna den Dobytí Bastilly. Moje dcera Kenza, které byly tehdy 4 roky, ale dostala chuť na sladké. Společně s mým otcem jsme se zastavili u stánku, moje matka a sestra šly dál. Zatímco jsme vybírali cukroví, uviděla jsem blížící se náklaďák, říkala jsem si, že za chvilku zastaví,“ popsala Hager chvíle před útokem.

„Pak vůz srazil dvě dívky a já věděla, že nezastaví. Nemohli jsme nikam utéct, mačkali jsme se v davu a po naší pravé straně byla řada stánků. Pozorovala jsem náklaďák, byl dost vysoký, řekla jsem si, že jediná možnost je skulit se pod něj a vyhnout se kolům. Byla to jediná šance, jak zachránit Kenzu,“ dodala Hager.

„Neměla jsem čas si lehnout na zem, narazil do mě zleva. Přišla jsem o ucho a část paže, měla jsem vykloubené rameno. Když jsem se vzpamatovala, policie střílela po pachateli. Rozhlédla jsem se, já a Kenza jsme byly jediné, kdo stál na nohou. Krvácela jsem, snažila jsem bránit Kenze ve výhledu na tu spoušť. Fyzicky nebyla zraněná, měla jen modřiny a odřeniny,“ vypověděla žena.

Nábřeží v Nice po útoku řidiče, který najel do davu nákladním autem. | Reuters

„Evakuovali nás, v davu jsem našla otce a šli jsme domů, uvařila jsem večeři. Stále jsem krvácela, Kenza začala zvracet a pomočila se, byly 3 hodiny ráno, manžel se vrátil domů a odvezl nás do nemocnice. Po dva roky jsem žila v limbu, nebyla jsem schopná se o sebe postarat. Byla jsem nepřítomná, teprve v lednu 2018 jsem vyhledala pomoc. Já i Kenza chodíme na terapii k psychologovi, dcera stále nemůže spát sama, má noční můry a panické ataky,“ uvedla Hager.

Náklaďákem drtil kočárky, rodiče odhazovali děti z cesty! Svědci popsali děsivý útok v Nice

„První rok byl nejtěžší, zvláště pak cesta do školy, která vedla kolem zásobovací cesty, kde stály náklaďáky. Když je Kenza viděla, okamžitě začala křičet, nakonec jsme se přestěhovali. Dcera musela znovu začít nosit plenky,“ přiznala Hager.

„Mamka je kouzelnice, vyhrála proti náklaďáku,“ komentovala útok dnes sedmiletá Kenza, svěřila se, že na terapii nakreslila náklaďák a společně s psycholožkou ho pak spálila. „Útok nám změnil celý život. Nikam jsme nechodili a už vůbec ne na promenádu. Nemyslím si, že existuje horší pocit, než že vám před očima zemře dítě, pokud něco neuděláte,“ dodala na závěr Hager.

Ve čtvrtek 7. července 2005 došlo v Londýně k sérii sebevražedných teroristických útoků, tři bomby byly odpáleny v soupravách metra u stanic Aldgate a King's Cross, a na stanici Edgware Road, další pak v patrovém autobuse na Tavistock Square. Pachateli byli 4 občané Velké Británie pákistánského původu s pravděpodobnými vazbami na teroristickou skupinu al-kaída. Výbuchy si vyžádaly 52 obětí a více než 700 zraněných.

Exploze zasáhla také Daniela Biddlea. „Byl jsem na cestě do práce, přejel jsem svou zastávku a přemýšlel jsem o náhradní trase. Stál jsem jen 45 centimetrů od útočníka, vybavuji si, že jsem se na něj krátce, než odpálil bombu, podíval. V jeho očích jsem neviděl strach, věděl, co dělá. Pak přišel záblesk a najednou jsem ležel na zemi tunelu,“ uvedl Daniel.

Teroristický útok v londýnském metru 2005. | Profimedia.cz

„Byl to naprostý horor, podíval jsem se napravo a viděl jsem něco strašného, výjev nalevo byl ještě horší. Něco mě tlačilo do zad, byla to noha. Výbuch mi utrhl celou levou nohu, pravá mi chyběla od kolene dolů. Tyč, které jsem se v metru držel, jsem měl zapíchnutou v břiše. Obě ruce mi hořely. Bál jsem se, že umřu sám, křičel jsem o pomoc,“ popsal Daniel.

„Pak jsem uslyšel hluboký hlas. Neměj strach, podobnou situaci už jsem zažil. Moje jméno je Adrian. Ucítil jsem jeho ruku na zbytku mého levého stehna, našel tepnu a ucpal ji, abych nevykrvácel. Zůstali jsme tak asi 40 minut, můj život doslova v jeho rukou. Hrdinství, jaké Adrian prokázal, bylo neskutečné. Pomohl dalším 10 nebo 11 lidem. Toho dne jsem se setkal s tím nejhorší i nejlepším, co lidstvo může nabídnout,“ Danielovým zachráncem byl Adrian Heili z Jihoafrické republiky, který sloužil v rakouské armádě.

V Londýně měla zabíjet „Satanova matka“. A Britové po útoku zadrželi druhého muže

Daniel se třikrát pokusil zabít

„Když mě převezli do nemocnice, prodělal jsem 3 srdeční zástavy, pokaždé jsem na chvíli zemřel. Na operačním sále jsem strávil 19 hodin, pak 51 týdnů na lůžku. Staral se o mě mladý lékař, byl muslim. Byl to milý člověk a skvělý lékař, štvalo mě, když mi vyprávěl, že se ho lidé bojí a ustupují pryč, když do metra nastoupí s batohem,“ dodal Daniel.

„Ze svých zranění jsem se vzpamatoval, nejhorší bylo ale trauma, které jsem si s sebou nesl. Diagnostikovali mi posttraumatickou stresovou poruchu, třikrát jsem se pokusil spáchat sebevraždu. Všechno se obrátilo na 9. výročí útoku, sebral jsem odvahu a nastoupil jsem do opravené soupravy, kde se to tenkrát stalo. Vlak zastavil na místě útoku a já jsem si řekl: Tady se odpálil na tisíc kousků, jeho části tu pořád někde jsou, ožírají je krysy, ale já žiju dál,“ svěřil se Daniel.

Španělský vlakový systém se 11. března 2004 stal terčem islamistické skupiny, která v různých vlacích odpálila 13 časovaných bomb, jejich cílem bylo usmrtit co nejvíce lidí. Jejich čin si vyžádal 191 mrtvých a kolem 2 tisíc zraněných. V souvislosti s útokem bylo zadrženo 29 osob, většinou arabského původu, včetně španělského horníka, který pachatelům prodal výbušniny.

Na vlak toho dne čekal také Louis Ahijado. „Zaspal jsem do práce a pospíchal jsem na vlak, nastoupil jsem do prvního vagonu, než jsme dojeli do nádraží v Atoche, vybuchla v něm bomba. Byl to zvláštní pocit, síla exploze mě nadzvedla, cítil jsem, jako bych dostal pořádnou facku. Pak jsem spadl na zem. Něco jsem slyšel, ale všude byl prach, nemohl jsem otevřít oči, vlak se stále pohyboval. Odsouval jsem těla, která na mě popadala, a pak jsem vyskočil z vlaku,“ řekl novinářům Luis.

Barceloně hrozí vánoční teroristický útok. Policie kontroluje velká auta a autobusy

„Po kolejích jsem se vydal směrem na stanici v Atoche. Půlka mého obličeje byla popálená, rána mi utrhla část brady. Čekali byste, že kolem bude křik a chaos, ale bylo podivné ticho. Vlak zastavil, došel jsem ho, vrátil jsem se pro batoh do svého kupé, bylo plné těl. „Chlapče, tam nechoď,“ řekl mi někdo. „Půjčte mi prosím telefon, chci zavolat rodině,“ poprosil jsem. „Zavolal jsem matce, otci, sestře, své přítelkyni. Rodina se mě vydala do Atochy hledat, ale policie je tam nepustila.“

Luis: Popálený obličej mi drhli kartáčem

„Znovu jsem vyšel z vlaku, šel jsem po kolejích. Bylo mi špatně, byl jsem v šoku, podlezl jsem hradbu a ocitl jsem se na silnici. Zastavila mě policie, společně s dalšími dvěma zraněnými mě odvezli do nemocnice. Na příjmu se mě podívala jedna žena, okamžitě si zakryla obličej, lidé ode mě odvraceli zrak. Jak asi musím vypadat, pomyslel jsem si,“ popsal Luis.

„Ošetření bylo bolestivé, obličej mi čistili kartáčem, kterým si obvykle lékaři myjí ruce. V popáleninách jsem měl střepy, v té části tváře jsem ztratil cit. Měl jsem prasklé bubínky, ale měl jsem nohy a ruce. Nikdy jsem netrpěl nočními můrami, přidal jsem se k hasičům, nepřipustil jsem, aby mě zranění nějak zastavilo,“ uvedl Luis. Ani on se ale nevyhnul depresím. „Asi nejhorší to bylo, když jsme byli u památníku obětí útoků, od monumentu vedly květiny až ke kolejím. Začal jsem brečet a nemohl jsem přestat,“ svěřil se novinářům.

„Byla to hrozná zkušenost, mnohem horší ale bylo, když jsem se dozvěděl o útoku na madridském letišti, kde pracovala moje matka. Volal jsem jí, jel jsem tam, ale nemohl jsem ji najít,“ prohlásil Luis.

Členové baskické teroristické organizace ETA 30. prosince 2006 zaútočili na madridské letiště Barajas, v terminálu 4 odpálili bombu. Explozi nepřežili dva lidé, zraněno bylo 41 osob, mezi nimi byla také Luisova matka Paloma.

„Byla jsem zrovna v práci, docela blízko k výbuchu. Mohlo to být mnohem horší, kdyby policie neobdržela varování. Evakuovali nás, výbuch mě ale úplně uzemnil. Všichni kolegové věděli, co se stalo mému synovi, a postarali se o mě. Před letištěm na mě čekala rodina, ale nepustili je dovnitř. Dovolili mi jim zavolat, ujistila jsem je, že jsem v pořádku,“ vyprávěla Paloma.

„Vrátily se mi vzpomínky na útok, který přežil Luis. Pamatuju si, jak mi volal a opakoval: Mami, bomba, mami, bomba, myslela jsem, že jsem ho ztratila,“ doplnila Paloma.

Cílem teroristického útoku se 19. prosince 2016 staly vánoční trhy v Berlíně. Útočník najel do davu na námětí Breitscheidplatz, k činu se přihlásila teroristická organizace Islámský stát. Útok si vyžádal 12 obětí, mezi nimi byla i jedna Češka, zranění utrpělo 56 osob. Pachatel Anis Amri byl za 4 dny zastřelen v Itálii.

Russell: Všude byla těla

Na vánoční trhy s přáteli vyrazil také hudební skladatel Russell Schulz. „Byl jsem s přáteli Peterem a Richardem. Zrovna jsme se smáli něčemu vtipného, když jsme uslyšeli náraz, pak nevím, co se stalo. Byla tma, někdo mě odhodil na zem. Hlavou mi běželo: Tohle je vážné, můžeme zemřít,“ vypověděl Russell.

„Ležel jsem pod troskami stánku, byl jsem pokrytý krví. Vstal jsem, podíval jsem se na zem, všude byla těla, muž ležící přímo přede mnou byl mrtvý. Na náměstí byla panika, lidé křičeli a pobíhali kolem. Pak místo zaplnila policie. Nevím, jak dlouho jsem tam stál, přišla ke mně policistka a řekla mi: Nebojte se, nejste sám, jsme tu, abychom vám pomohli. Nedokážu vysvětlit, jak důležitá byla tahle její věta,“ uvedl Russell.

Vánoční trhy v Berlíně obklopuje bezpečnostní plot, který má zabránit opakování útoku z roku 2016. | Profimedia

Dodnes mě děsí zvuk kamionů

„Peter, můj blízký přítel byl mrtvý, zemřel ihned při nárazu, zavolal mi to Richard, který byl vážně zraněný. Řekl jsem mu, co mi řekla ona policistka: Nejsi sám, jsem tu pro tebe. Jedna moje ruka byla naprosto zničená, měl jsem rozdrcené kosti a zpřetrhané žíly. Ještě měsíce po útoku mě vyděsil každý zvuk, zničehonic jsem propukal v pláč. Žil jsem v neustálém strachu, začal jsem chodit na terapii, trpěl jsem vinou přeživšího, Peter stál vedle mě, v podstatě na stejném místě, já přežil a on ne,“ vysvětlil Russell.

„Peter mi velmi chybí, myslím na něj každý den. Dodnes mě děsí hlasité zvuky, hlavně pak dopravy a kamionů. Lehce se vystresuju, ale terapie mi moc pomohla. Dostal jsem druhou šanci žít, být lepší člověk. Útočník se mě pokusil zničit, ale nepodařilo se mu to, pokusil se zničit Berlín, jeho lidi a kulturu, ale my jsme přežili,“ zakončil rozhovor Russell.

Chloé De Baccová | reprovoto/facebook/ChloéDeBacco

Chloé De Baccová a Mahdi Zajdí přežili sérii teroristických útoků z 13. listopadu 2015, skupina teroristů provedla šest střeleckých a čtyři sebevražedné bombové útoky na různých místech v Paříži. Jejich řádění nepřežilo 130 lidí, 494 dalších bylo zraněno. Den po teroru se k činu přihlásila teroristická organizace Islámský stát.

„Byla jsem na metalovém koncertu, mezi diváky byli lidé od 15 do 70 let, byla to zábava, dokud ji nepřerušili teroristi. Při útoku jsem byla postřelená, zasáhli mě do ruky a do nohy, 5 měsíců jsem strávila na vozíku, potřebovala jsem transplantaci. V pravé ruce jsem ztratila 80 procent pohybu schopnosti. Dva měsíce jsem byla v nemocnici, čtyři v rehabilitačním centru. Horší než fyzická ale byla psychická zranění,“ popsala Chloé.

„Mahdi do centra dorazil později, znala jsem tam každého, byli jsme přeživší buďto z koncertní haly Bataclan, nebo stadionu Stade de France, případně z baru Le Carillon. Všichni jsme byli na jedné lodi, byli jsme symbolem něčeho, čeho jsme nikdy nechtěli být součástí. Pak jsem viděla Mahdího a šla jsem k němu, aby nebyl sám. Toho dne se mu ale moc mluvit nechtělo,“ vyprávěla Chloé.

„Dva roky jsme společně strávili na rehabilitaci, rozuměli jsme jeden druhému,“ dodala Chloé. „Le Carillon byl místo, kam jsme chodili s přáteli, bar, kam jste mohli jít a všem bylo jedno, jakou barvu má vaše pleť, nebo jaká je vaše sexuální orientace. Teroristé z našeho bezpečného útočiště udělali místo masakru,“ vypověděl Mahdi.

„Zasažen jsem byl šestkrát, jedna rána z kalašníkova mě skoro připravila o levou ruku, rozdrtila mi kost. Další dvě kulky jsem dostal do břicha, čtvrtá šla do pravého lokte, pátá do pravé kyčle a poslední se mi otřela o lýtko. Když vás postřelí, vaše tělo vyprodukuje hodně adrenalinu a cítíte se skoro nadlidsky, zároveň jste v pokušení si trochu zdřímnout,“ popsal Mahdi.

Přehled útoků z pátku 13. 11. v Paříži. | infografika Blesku

Mahdi: Záchranáři ošetřovali jen lidi při vědomí

„Věděl jsem, že musím zůstat při vědomí, záchranáři se věnovali jen těm, kteří reagovali. Absolvoval jsem 15 operací, strávil jsem rok v nemocnici. Znovu jsem se musel naučit, jak vykonávat základní funkce, jako třeba chodit na záchod, postavit se, chodit, socializovat se s ostatními,“ uvedl Mahdi.

„Dlouho jsem měl na ruce kovovou ortézu, vypadal jsem trochu jako Wolverin. Všichni se mě chodili ptát, co se stalo. Snažil jsem se nenechat se ovládnout strachem, naprosto jsem přišel o pocit bezstarostnosti,“ dodal Mahdi.

Pravicový extrémista Anders Breivik 22. července 2011 v norském Oslu a na ostrovu Utøya zabil 69 lidí, z nichž téměř polovina byla mladší 18 let, a dalších 66 zranil. „Breivik na sobě měl policejní uniformu, myslela jsem, že nám přišel pomoct, pak začal střílet. Řekli mi, skoč do vody a plav, do podprsenky jsem si strčila občanku, aby věděli, kdo jsem, kdybych se utopila,“ sdělila novinářům Emma. „Na zádech jsem měla jedenáctiletého chlapce, měla jsem štěstí. Kulka mě jen škrábla,“ dodala.

Breivika oblečeného jako policistu zachytila kamera šest minut před výbuchem | Reuters

„K útoku došlo v pátek, v pondělí jsem byla zpátky v práci. Jednoho dne se ve mně ale něco zlomilo, měla jsem totální kolaps, najednou jsem byla na zemi, křičela jsem a brečela. Byla to úplná průtrž citů a emocí. Začala jsem chodit k psychologovi, nejvíc mě asi zaráží netaktnost lidí, jednou se mě někdo zeptal, jestli bych mu neprodala punčochy, které jsem měla při útoku,“ svěřila se The Guardianu.

Při sebevražedném bombovém útoku v Manchesteru zemřelo 22. května 2017 22 lidí, přes 800 jich bylo zraněno. K útoku se přihlásila organizace Islámský stát. K výbuchu došlo v koncertní hale na konci vystoupení zpěvačky Ariany Grandeové. „Probouzím se s myšlenkami na svou kamarádku Olivii, nenávidím se za to, že jsem způsobil její smrt. Byl jsem to já, kdo jí daroval lístek na koncert, kdybychom nebyli přátelé, byla by naživu,“ prohlásil Adam Lawler.

„Není to zabíjení, co z teroristů dělá monstra, ale strach a hrůza, kterou šíří. Po útoku mě sžíral pocit viny, moje rodina se snažila udělat všechno proto, aby mi ulehčila život. Musím se s Oliviinou smrtí naučit žít a přijmout to, že za ni nenesu odpovědnost. Jsem pyšný na sebe i na zbytek lidí z Manchesteru, kteří se méně než 2 týdny po výbuchu sešli v hale na dalším koncertu. Z útoku jsem si odnesl spoustu jizev, ty nejhorší ale nejsou vidět“ uvedl Adam.