9°C
U severní zdi Ďáblického hřbitova se nachází Dětský hřbitov. Právě u něho se v pátek krátce po poledni sešlo několik desítek účastníků, mezi nimi i žáci a studenti SOŠ propagační a multimediální tvorby Eduso, respektive ZŠ Brány jazyků. Společně si připomněli osudy dětí, které měly tu smůlu, že se narodily v nevhodnou dobu a na nevhodném místě. Jejich maminky totiž byly nuceny rodit ve vězení, kam byly v 50. letech umístěny z politických důvodů.
„Jedná se o smutné místo a smutné události. Připomenout si jich však je třeba, abychom nezapomněli na osud malých dětí, které trpěly proto, že za nic nemohly,“ sdělil Blesk.cz Petr Marek z iniciativy Bez komunistů.cz, která pietní akci organizovala.
Utrpením jedince trpěla celá rodina
Kolikrát se jednalo o robátka, která byla na světě třeba i jen den, některá se dožila dnů více, výjimkou nejsou ani několikaměsíční. Ne každé z miminek se přitom narodilo mamince ve vězení. Byla i taková, o která se komunisté odmítali postarat, byť mohla být svěřena někomu do péče.
„Dokumentaristka Dagmar Průchová zjistila případ maminky tříletého dítěte, kterou komunisté z politických důvodů odvedli do vězení,“ vysvětluje Petr Marek. „Stále se o své malé zajímala, komunisté jí měli říkat, ať se nestará, že je o ně dobře postaráno. Až jednoho dne ji suše sdělili, že jí dítě zemřelo. Jak, proč a kde, se nikdy nedozvěděla.“
Na pietě na Ďáblickém hřbitově se četla jména nevinných obětí, kteří zde jsou pohřbeni. Zúčastnil se i zpěvák rockové kapely Lucie David Koller. David Zima
Obdobně na tom byli i rodinní příslušníci. „Tatínkové často ani neměli ponětí, že se jim narodilo dítě,“ vysvětluje Marek. Mnozí z nich by přitom tak jako tak neměli možnost, se o ně postarat. „Když už byl komunisty perzekvován jedinec, trpěla často i celá rodina. Ve vězení, byť odděleně, skončilo mnoho manželů.“ Spolu s nimi trpěli i jejich nejbližší a také děti.
Dětský křik rozléhající se vězením
I když to totiž bylo možné, o děti narozené ve vězení se neměl nikdo k tomu, aby se o ně postaral. „Nejčastěji k takovým případům docházelo na Pankráci. Ženy dostaly často pouze špinavé hadry, na kterých rodily bez odborné asistence a následného lékařského ošetření,“ vysvětluje Marek.
„Po porodu pak děti od maminek oddělily, aniž by se o miminka postarali. Třeba je dali do vedlejší místnosti, kde křičeli do té doby, dokud dětský křik neutichl. Přitom už tou dobou nedaleko pankrácké věznice stála kvalitní porodnice v Podolí. Nebyla žádná vůle,“ uvádí Marek. Jaké to pro vysílené a nebohé maminky muselo být, slyšet umírat vlastní miminko, které bylo tak blízko, a zároveň tak daleko, si ani nelze představit.
Doba, na kterou se nezapomíná
„Je správné si tyto události připomínat. Byly to hrůzy, které by se už opakovat neměly,“ svěřila se studentka SOŠ Eduso Julie Rejlková. „Ani já, ani má generace si nedokáže představit, jaké to tehdy muselo být pro ty maminky, tatínky i děti, jejich rodiny a blízké. Můj tatínek měl za komunismu také problémy s režimem, působil v disentu a nakonec musel emigrovat. Od něho moc dobře vím, k čemu zde za ta léta docházelo.“
»Skládka« lidských ostatků
Na Dětském hřbitově podle odhadů leží ostatky zhruba 14 tisíc lidí. „Ne všichni byli přitom političtí vězni,“ uvádí Petr Marek, který se slovu „hřbitov“ spíše vyhýbá. „Ono totiž ani nešlo o řádné pohřby. Od hřbitovního zřízence víme, že sem jedné noci přijel náklaďák s pytli, ve kterých byly ostatky jak dětí, tak i dospělých. Ty potom porůznu naházely do vykopané jámy, přesně v místech, kde se dnes Dětský hřbitov nalézá,“ vysvětlil Petr Marek. Jámy byly podle dokumentu z roku 1968 hluboké 2,5 metru o rozměrech 5x2 metry. „Do jedné se ukládaly ostatky více než 200 lidí!”
Rovněž zde spočívají ostatky lidí, kteří ve vězení zemřeli bez příbuzných, bezdomovců či těch, které na místo přivezli z piteven anatomického ústavu soudního lékařství. Do Ďáblic přitom mrtvé do hromadných neoznačených hrobů ukládali již nacisté, komunisté na tuto obludnost pouze navázali. „Bylo to proto, že Ďáblice tehdy byly ještě mimo Prahu. Vozívali je sem mimo veškerou pozornost,“ vysvětlil Marek.
Mezi ostatky mnoha, kteří ani nemají jméno, spočívají také ostatky Zdeny Mašínové starší, o jejichž exhumaci usilují její pozůstalí. Iniciativu vítá i Petr Marek. „Při té příležitosti, dojde-li k ní, by podle mého mělo dojít ke kompletní exhumaci, aby se vědělo, kolik obětí zde doopravdy leží. Všichni, kteří tu leží, jejich rodiny a vůbec celá česká společnost si zaslouží spravedlnost, která se těmto nebohým nedostala,“ naráží závěrem na fakt, že tyto nesporné zločiny nebyly nikdy vyšetřeny.
