Má dva syny, ale představuje si, jaké by to bylo, kdyby měla dceru. Je divná?
„I když své chlapečky nebetyčně zbožňuji, upřímně přiznávám, že si hodně často představuji, jaký by byl život s dcerou. Strašně moc bych chtěla vědět, co všechno bychom prožívali, kdybychom měli holčičku. Připadala by mi výchova těžší, nebo naopak? Byla bych přísnější, nebo naopak nadmíru rozmazlující? A jak by vypadal její vztah s tatínkem? Zdůrazňuji, že bych nic na svém životě neměnila, jen se pořád nemůžu zbavit myšlenek na to, jaké by to bylo mít spřízněnou duši s ženským myšlením, které důvěrně znám. Parťačku a důvěrnici bez nadvlády testosteronu,“ říká s úsměvem Karolína.
Žádné panenky a culíčky
Její kamarádka Magda nedávno – ve čtyřiceti letech – porodila své třetí dítě, a co víc: třetí dceru. „Jako máma dvou kluků jsem jí přece jen trochu záviděla a zavtipkovala jsem před manželem, že kdyby třeba náhodou chtěl náš rodinný klub rozšířit, nebránila bych se a byla mu nápomocná. Vždycky jsem byla přesvědčena, že budu mít kluka a holku, přesně tak to totiž máme v rodině, téměř každému se narodí páreček.
Když jsem pak ale i při druhém těhotenství viděla při vyšetření na ultrazvuku penis, nezapírám, že jsem pocítila obrovské zklamání. Předem jsme se totiž s mužem dohodli, že budeme mít dvě děti. Takže mi v ten okamžik bylo jasné, že dcery se už nejspíš nikdy nedočkám. Vzaly za své mé dlouholeté fantazie o volánkových sukýnkách, krajkových šatečkách, pletení copánků a o společném nakupování barevných sponeček, korálků a čelenek i o dalších holčičích radovánkách,“ přiznává maminka dvou kluků.
Může být dcera i kamarádka?
Proč se cítila dlouhou dobu „pod psa“, když jí lékař potvrdil, že se narodí druhý syn? Karolína se svými negativními pocity vnitřně hodně bojovala, pochopit jádro celého problému jí, podle jejích vlastních slov, pomohl až rozhovor s přítelkyní, která má sama doma dva chlapce. „Existuje ve mně jedna část mé bytosti, která pořád nemůže uvěřit tomu, že skutečně nebude mít nikdy dceru a nepozná na vlastní kůži tu zkušenost, jaké to je vychovávat holčičku a budovat si láskyplný a důvěrný vztah se svou holčičkou. Vidět ji vyrůstat, předávat jí zkušenosti, pomáhat jí chápat po žensku okolní svět, čančat si ji a věřit, že z ní bude moje celoživotní parťačka a kamarádka. Znovu opakuji, že miluji své chlapce. Na druhou stranu je pravda, že ještě nikdy jsem se nesetkala s dcerou někoho jiného, o níž bych si pomyslela: Tak moc bych si přála, aby tahle dívka byla mou dcerou! A co je pro mě bonusem navíc? Kdykoli jdeme do bazénu, aquaparku nebo sportovní haly, získávám zhruba pět cenných minut času, tedy ticha a soukromí, k dobru – to když můj muž musí vzít oba syny do pánských šaten nebo sprch,“ směje se se Karolína.
Pif paf a vesmírní hrdinové
Uf, klučičí svět – takže máme tady pistole a samopaly, praky, šavle, nože, vojáky, šílené střílecí videohry, věčné bitky a šarvátky zřídkakdy nekončící úrazem či nehodou, nudný fotbal, věčně zpocené nohy a neukliditelný binec v pokojíčku… „Náš dům je na můj vkus až příliš plný plastových zbraní a mečů, Hvězdných válek, Supermanů, Batmanů a Hulků. Když tam celé odpoledne pobíhá hejno postaviček v barevných oblečcích a maskách, máme zkrátka dost narváno. Nejčastěji ze všeho slyším tři věty: Pif pif, jsi mrtvý. Vzdej se! A: Vylez, nebo tě zakousne zombík. Starší sedmiletý si s oblibou dělá terče z lego zvířátek a panáčkové musí chtě nechtě bourat v závodních autech, pětiletý denně prosí svého tátu, aby s ním bojoval na život a na smrt. A to je jen nepatrný zlomek příkladů toho, co se děje u nás doma. Občas je to vyčerpávající, frustrující a nervy drásající. Kde je místo pro holčičí zábavu? Jak dosáhnout toho, aby si aspoň občas ráčili všimnout, že ta osoba, která jim vaří teplé večeře a skládá do omrzení spodní prádlo, je totálně vyčerpaná, uhoněná a na konci sil?"
Co vlastně postrádám?
„Každou chvíli mě jen tak napadne, co konkrétně mi vlastně tolik chybí? Jaká bude budoucnost a byla by v něčem jiná, kdybych byla mámou dcery? Dokázala by mi holčička vynahradit všechno, co není možné očekávat od kluků? Zatímco ti v jednom kuse hulákají, někde pobíhají, lezou na cokoli nebo se houpou u stropu, seděla by dcera vedle mě způsobně a tiše na gauči a četly bychom si knížku? A kdo si všimne toho nového hráškově zeleného a nádherně měkkého koberce v chodbě nebo si se mnou popovídá o módě, když ne holka?" přemýšlí Karolína. A její uvažování je naprosto v pořádku. Ruku na srdce – nenapadají vás občas podobné scénáře? Jste přesvědčena, že dcera by vám byla mnohem bližší než synové (zejména v choulostivém a bouřlivém období dospívání) a dokázala byste se s ní snadněji dohodnout? Nepotlačujete v mysli otázky typu, zda vás vaši chlapečci, až si najdou životní partnerky a založí vlastní rodiny, neodsunou na vedlejší kolej? Přece jen je známo, že dcera na maminku zpravidla nedá dopustit, i když vyletí z hnízda a pořídí si partnera, muži se ale občas nechají svou ženou natolik ovlivnit, že na rodiče tak trochu pozapomenou. Pár podobných případů určitě známe všichni.
Milujte a sněte!
„Navzdory tomu všemu a své nenaplněné touze, která mě čas od času rozesmutní, si vlastně vůbec nejsem jistá, že porodit dceru by nutně bylo natolik perfektní, jak očekávám. Realita by nejspíše neměla s mým sněním příliš společného. A když pak mí chlapci přiběhnou, vlepí mi pusu, usmějí se nebo zeptají, zda jsem v pořádku a nechci s něčím pomoci, natrhají mi náruč kopretin (starší), případně vrchovatou hrst sedmikrásek (mladší), stydím se sama před vlastním svědomím, že si dovoluji snít o někom jiném, než jsou oni dva, má největší životní výhra. Pokaždé když vidím, jak si navzájem projevují náklonnost, jak silné pouto se mezi nimi přirozeně vytvořilo a jak moc jeden na druhém visí a jak se potřebují, musím si nahlas a zřetelně zopakovat: Jsi šťastná a vděčná za všechno, co máš! Byla jsi obdarována dost, nepotřebuješ už nic, nebuď neskromná! Ano, fakt, že si někdy povzdechnete, jak by bylo pěkné mít dceru (nebo syna), ani v nejmenším neznamená, že své děti nemilujete přesně takové, jaké jsou! Jsou totiž obrovským zázrakem a tou nejvzácnější realitou! I tak si ale klidně můžete snít o tom, jaké by to bylo, kdyby…,“ s dojetím říká Karolína.
