9°C
Pomoc Věra neodřekne žádné němé tváři. Po několik desetiletí ošetřila a opečovávala nespočet zvířat – poštolek, kosů, holubů, ježků, zajíců, krkavců lišek, jezevců srnek, orlů i papoušků – prakticky veškeré zvířeny, která v Praze a jejím okolí žije. Její ochota pomoci druhým pramení už z dětství. „Jako malá jsem vyrůstala na Zahradním Městě,“ líčí. „Odmalička jsem byla posedlá ptáky, a starat jsem se o ně začala proto, že jsem jich chtěla mít co nejvíce a zadarmo,“ směje se.
„Když mi bylo sedm, dostala jsem od rodičů pár andulek. Mysleli si, že to mi bude stačit,“ vysvětluje. „Nestačilo, já jsem chtěla moc ptáčků. A protože jsem moc ptáčků dostat nemohla a z kapesného jsem si našetřit nemohla, začala jsem sbírat poraněné ptáky nebo opuštěná mláďata, která jsem našla.“ A tak se začala starat. V nadneseném slova smyslu již půl století!
Z místa na místo
Jako soukromý útulek pro handicapovaná zvířata zakládala Věra svou stanici v květnu roku 1983. „Funguje téměř na den přesně už 36 let,“ říká. Prvním zvířetem, které přijala, bylo káně lesní, kterému někdo snad ze škodolibosti, možná proto, aby neuletělo a bylo povolnější k ochočení, ostříhal péra na křídlech.
Zpočátku stanice sídlila v Unhošti nedaleko od Prahy, přes Sejckou Lhotu na Příbramsku a Dolní Břežany se stanice přestěhovala do Prahy. Nejprve do Motola, posléze do Jinonic k lesíku, kde také do jara letošního roku fungovala. „Nebyla tam dříve zavedená elektřina a voda, takže veškerou práci bylo nutné udělat do setmění. Vodu jsme vozili v kanystrech ze hřbitova,“ vzpomíná vedoucí a zakladatelka stanice. V té době stanice ošetřovala 2 tisíce zvířat ročně.
Podmínky byly rok od roku neúnosné a provoz nevhodný. Sama Věra musela léta žít v maringotce. Než došlo k poslednímu stěhování – do Vysočan nad vlakové nádraží Libeň v ulici Pod Šancemi, kde záchrannou stanici na své půdě „ubytovala“ Správa železniční a dopravní cesty. A záchranná stanice k radosti Věry Aladzasové-Přibylové opět v plné parádě funguje. K dnešku se Věra stará o 200 zvířat, a s každým dnem přibývají další.
Nehoda i náhoda
Do záchranné stanice se přitom dostávají dvěma cestami. „Buď jsou lidé svědky přímo události, při které se zvíře poraní, například pták, který narazí do skla. Zavolají nám, na zvířecí záchranku Pet Medic, nebo jej rovnou přivezou. Ve druhém případě je to tak, že jdou lidé na procházku a najdou zvíře, u kterého se domnívají, že potřebuje pomoc.“
Jak pomoci?
V takovém případě je však jejich „snaha pomoci“ maličko ošidná. „Často se tak domnívají mylně,“ říká Věra, ovšem bez známky toho, že by to jakkoliv komukoliv zazlívala. „Většinou jde o zvířata, která pomoc nepotřebují. Třeba čerstvě vylíhlá mláďata kosa nebo drozda, dokonce i mladí zajíčci.“ Proč? „Mláďata před člověkem běžně neutíkají. Nemají důvod. Lidé ale pojímají podezření, že takovým zvířatům něco je, jsou osiřelá, nemocná, ohrožená. Tak je vezmou, a odnesou do stanice.“
„Měli by raději zavolat odborníkům. I po telefonu jsme schopni rozlišit, zda zvíře potřebuje, nebo nepotřebuje pomoc. A často se to dá vyřešit i na místě, když třeba mládě sovy za větrného počasí spadne z hnízda. Pokud není poraněné, stačí jej pouze vysadit na nejvyšší větev, kam člověk dosáhne,“ říká Věra.
U zajíců a srnčat ale obdobná pomoc neplatí. „Může se stát, že člověk narazí na mládě vprostřed chodníku. V žádném případě, i s těmi nejlepšími úmysly, na ně nesmí sáhnout rukou. Samička by lidský pach ucítila a k mláděti se už nehlásila. Mohu ale vzít smetáček a lopatku, nanést jej na lopatku a poponést mimo chodník do vzdálenosti maximálně pěti metrů, aby jej mohla matka nalézt,“ říká Věra.
Nejvzácnější
Péčí Věry prošlo bez přehánění na desetitisíce zvířátek. Mnoha z nich se po vyléčení podařilo navrátit zpět do přírody. O ty, kteří žijí s trvalým handicapem a soběstačnosti již nejsou schopni, se Věra stará. Mezi takovými byla deset let i fenka dhoula sibiřského neboli „rudého vlka“, které lidé znají především jako krvelačné bestie z Knihy džunglí.
„Dhoulové mají několik poddruhů, řada z nich už bohužel vyhynula, ten sibiřský je vyhynutím ohrožen. V přírodě jich přežívá jen pár set,“ přibližuje Věra s tím, že její fenka byla jednou z posledních, ne-li posledním dhoulem v zajetí. „Na člověka strašně zapůsobí, když ví, že se stará o jednoho z posledních jedinců, kteří na světě vymírají.“ Do péče si ji vzala z jedné z českých zoologických zahrad, které už neměly možnost se o ni starat. „Nechali ji u mne dožít, a dožila se krásných 18 let.“
Do nemocnice až z Tyrol
Ve své stanici Věra přijímá všechny zvířátka, která ji dovezou z Prahy, Černošic a Říčan. Pokud by si ale někdo zajel ještě dál, nebyl by to problém. „Praha je specifická tím, že v ní bydlí spousta lidí, kteří na víkendy jezdí ven, třeba na chatu,“ vysvětluje Věra. „Když se pak vrací, přivezou vše, co našli.“ Patrně z největší dálky dovezenou drobotinou byl puštík, kterého řidič tiráku přivezl z rakouských Alp, nebo samice kosa z Chorvatska, kterou přivezli lidé na dovolené.
Jak potěšit zvířátka
Věra plánuje stanici zpřístupnit veřejnosti. Lidé by se na zvířátka mohli přijít podívat a lecčemu se přiučit, a tu a tam jim třeba přinést něco dobrého. „Určitě uvítají krmivo, tedy ovoce a zeleninu nebo kočičí konzervy, psí granule, piškoty a tak podobně,“ sdělila vedoucí. „Já sama ocením spíše drobné náčiní nebo pletivo. Stanice dosud není dokončená a uzavřená, takže jakýkoliv stavební materiál, od dříví přes vázací drát až po šrouby a hřebíky, opravdu vděčně uvítám,“ uzavírá dobromyslná vedoucí.
