Ošetřovatelkou v zoo na vlastní kůži: Sprcha od lachtana i oběť pro surikaty

Den v zoo jsem si nadělila k třicátým narozeninám. Připadalo mi poetické, nechat se v den mých kulatin slupnout tygrem nebo medvědem. Navíc v poslední době mě popuzuje hysterie kolem divokých zvířat. Souhlasím s omezením soukromých chovů i cirkusů, ale zdá se mi, že se veřejnost často neprávem obořuje i na zoologické zahrady, kde se zvířata mají královsky a nic jim nechybí. A navíc, zoo zajišťují přežití ohrožených druhů.

Ukousnutý prst

„Tak vás tu vítám, hlavně nestrkat nikam prsty. Nebo dopadnou jako tenhle,“ směje se hned na úvod ošetřovatel Jaroslav Jasinek a vytahuje ze skříně skleničku s prstem v lihu. Asi bude falešný, ale jako vtip na prolomení počátečních rozpaků mi to přijde fajn.

Ošetřovatelkou v zoo na vlastní kůži. Krmení medvědů. | Michal Kašparovský

Sympatický ošetřovatel s knírem a rybářskou čepicí mě a fotografa vede mezi ostatní ošetřovatele, kteří krájejí ovoce, zeleninu a maso. Samozřejmě že jsem věděla, že se šelmy živí převážně masem, ale když vidím ty přepravky s mrtvými tělíčky myší a malých žlutých kuřátek nebo hlavu a tlapky králíka, úplně dobře mi není. Při představě, že na ně budu sahat, se několikrát oklepu. Stejně je to vtipné, jak jsme my lidi pokrytečtí. Maso většina z nás jí, ale kdybychom si ho měli sami ulovit, určitě bychom byli vegetariáni.

Bez masa bude líp: Vegan čmáral v centru Brna vzkazy po sloupech, občanku prý hodil do koše

„Nejdřív se stavíme za Jitkou. Musíme ji mít tady pořád pod dohledem, protože neustále zdrhala,“ ukazuje na vnitřní výběh na tvora, který vypadá jako dikobraz, ale jde o Urzona kanadského. A už pokračujeme k legračnímu „golfovému“ vozítku, kterým se zaměstnanci po zoo pohybují. Přepravky s masem a zeleninou dáme na korbu.

Bitka lišek

Vezeme se jen kousek za liškami polárními, kterým hodím přes plot hovězí maso a ony se o něj dost divoce poperou. Na korbě zůstává přepravka s rybami. „Pro koho asi budou?“ říkám si.

A už vidím další budovu s bazénem. Nakrájím pstruhy na menší kusy a čeká mě jeden z nejhezčích zážitků, na které budu vzpomínat. I když mi díky němu zapáchaly ruce dva dny. Ošetřovatel mi ukáže tři kousky, které lachtan Sema umí a za kus ryby je předvede i mně. Zamávám mu, on zamává mně a hodím mu za odměnu rybu. Pak se přemístím na roh, ukloním se se smrdutou pochoutkou za zády a on udělá kolíbku a ohodí mě ocasní ploutví, za což ho taky znovu odměním rybí baštou. V tu chvíli je ode mě opravdu pár centimetrů a já jsem překvapená jeho velkýma očima i zvláštní kůží. Nakonec obejdu bazén a natáhnu ruku nad vodu, on mě do ní ťukne čenichem a už se dožaduje odměny.

Medvědi a meloun

A už se zase vezu vozítkem, tentokrát k výběhu, kde už za příkopem čekají tři medvědi. Skoro mi to vyrazí dech. Takové nádherné zvíře jen tři metry ode mě. Rázem je mi ale smutno. Jak můžou někteří jedinci včetně politika vykřikovat, že by se měl medvěd v Beskydech zastřelit. Považuji za malý zázrak, že ještě žije ve volné přírodě. Samozřejmě že jde o složitější problém, takže bude složitější i jeho řešení.

Ale vraťme se ke chlupáčům z brněnské zoo. Pro tyhle tři sedmisetkilové potvory jsme přivezli čtyři přepravky. V první je hovězí maso, králík, ryby, ve dvou dalších zelenina - dýně a červená řepa, a v poslední meloun jako dezert.

Pan Jaroslav mi ukáže, jak mám těm třem hladovým šelmám dobroty házet a já zjišťuju, že je to naprosto parádní. Táta Jelizar už nešaškuje, nechá si házet potravu před sebe a až pak ji sní. Mám nejdřív trošku strach, abych ho netrefila třeba dýní nebo červenou řepou, ale moje bombardování tlumí packami, takže jsme v pohodě. Mamka Kamčatka a mládě Bruno si krmení vyloženě užívají. Panáčkují a chytají potravu do tlamy. Po několika soustech už jsme sehraní. Překvapilo mě, že dokážou chytit i půlku menšího melounu a jak jim dezert šmakuje. Jeden medvěd kamčatský sní až 120 kg potravy týdně.

Medvědice z Beskyd je stejná šelma, která dávila ovce na Vsetínsku: Hledá med a okusuje stromy

Cestou ještě nakrmíme surikaty – moje nejmilejší zvířata hned za kozami a psy. Překonám sebe sama a vezmu do ruky mrtvá kuřata, abych jim je mohla hodit. Tihle mrštní panáčkující mrňousové mi to vrátí svou roztomilostí.

Vyhrůžka od lvice

Ošetřovatel si ze mě znovu vystřelí u klece se lví rodinkou. „Tak tady máte dva králíky, každého si vezměte do jedné ruky. Pustím vás do klece za nimi a snad si vyberou to maso a ne vás,“ říká mi naprosto vážně Jaroslav Jasinek a fotograf se těší, že zase bude co fotit. „Určitě si dělá srandu,“ říkám si v duchu, ale zase vím, že žijeme v době, kdy vám některá kontaktní zoo nechají pochovat mládě tygra nebo pumy, takže trošku váhám. Že má veřejnost zkreslené představy o tom, jak to v zoo chodí, zjistím i později, když mi kamarádka pošle smskou dotaz, jestli už jsem tedy byla v kleci u těch tygrů a krmila je a jestli se nechali pohladit?

Z vládce zvířat už mám respekt jen přes mříž. Když v tom vstoupí jeho paní - značně nervózní lvice. Úplně nečekaně skočí na mříž a mně se rozbuší srdce a strachy zařvu. „To víte, má teď mladý, tak je trošku nervózní.“ Vzadu zahlédnu dvě roztomilá lvíčata, jak lezou z výběhu dovnitř. Lvice ještě několikrát výhružně skočí na mříž a já už se těším, až budeme pryč od jejich klece.

Přirozené prostředí zvířat

„Nebojte, dělal jsem si srandu. Do klece nepůjdete. Snažíme se zvířata nechat v jejich přirozeném prostředí, takže do jejich světů zasahujeme co nejméně. Samozřejmě, když matka opustí mládě, musíme se o něj postarat, ale děláme vše pro to, aby se to nestalo,“ vysvětluje ošetřovatel. A já si vzpomenu na kauzu z liberecké zoo, kdy ošetřovatelé také nechtěli zasahovat do chovu lvů a museli nechat uhynout lvíčata. Ve volné přírodě by také nepřežila.

Zoo se brání: Za smrt lvíčat nemůžeme. Po krmení z flašky by je matka zavrhla

Bezkonkurenční lachtani a medvědi

Potravu dovezeme ještě tygrům, vlkům a dalším šelmám, ale můj zážitek s medvědy a lachtanem už asi nic nepřekoná.

Ošetřovatelkou v zoo na vlastní kůži. Ani v brněnské zoo nechybí kontaktní výběh s kozami. | Michal Kašparovský

Nakonec se ještě stavím za kozami v jejich výběhu. Odpočívají přejedené za ohradou a já vím, že si tuhle milou vzpomínku uchovám celý život.

Reportáž vznikla ve spolupráci se serverem Zážitky.cz.