10°C
Kde berete tu energii?
„Z alkoholu! Úplně vážně. Skoro každý večer jsem opilý, ale moje poslední děti mě opilého nikdy neviděly. Díky velké spotřebě už na něj mám dvacet procent slevu. Litrová lahev rumu mě přijde na tisíc osm set. Piju jihoamerické rumy, na které jsem přešel z whisky. Cena je stejná, ale jedna firma je k nám dováží v litrových lahvích.“
Jak dlouho vám lahev vydrží?
„To přesně nevím. Je komické to přiznat, ale myslím, že mě alkohol ročně vyjde na statisíce až milion korun. Kromě toho platím velké alimenty, ale i tak myslím, že život je krásný! (usmívá se) S tím pitím je to zajímavá věc. Nedávno mi někdo u řeky vysvětloval, že mě pravděpodobně zbavuje stresu. Možná proto jsem tak spokojený. Obávám se ale jít na prohlídku, protože by doktoři mohli zjistit, že už mám jen několik málo hodin života. (směje se) Tak žiju raději ze dne na den. A šťastně.“
A stále ve skvělé kondici, můžou za to ty kliky?
„Ještě před třemi lety jsem jich denně udělal stovku. A k tomu deset shybů na hrazdě. Ale dneska, bez nějakého zvláštního tréninku, jich zvládnu pořád ještě šedesát. Občas k tomu přidám takové módní věci, jako je prkno. Netrénuju, ale někdy, když jsem střízlivej, položím ruce na podlahu a vydržím to čtyři minuty. Pak už se začínám třást. Síla se vytrácí, ale vůle přetrvává! Samozřejmě se u toho nesmím svlékat.“
Proč?
„Po osmdesátce to jde rychle. Nedávno jsem fotil pro jeden slavný americký časopis a oni potřebovali, aby tam byla vidět moje holá ramena. Když jsem viděl tu fotografii, byl jsem zoufalej! Ještě před třemi lety jsem měl svaly a vypracované tělo. Chodil jsem plavat do Podolí. Ale když se mě místní plavčík jednou zeptal, zda jsem taky někdy cvičil, řekl jsem si, že je to celé k ničemu, když to není vidět. Nechal jsem toho. Ale pořád hodně chodím. Před dvěma lety jsem přestal běhat, dnes týdně nachodím tak padesát kilometrů.“
A ještě nedávno jste přeplaval Vltavu…
„Já bych ji přeplaval i teď! Do Vltavy chodím od dětství. Kdysi byla velmi teplá, teď je chladná, v létě má nejvíc osmnáct stupňů. Nejsem obzvlášť otužilý, ale nebylo to dávno, co jsem do vody vstoupil. Bylo to asi před třemi lety a plaval jsem několik metrů. Bylo to v lednu a nebylo to tak zdrcující. Navíc Vltava je nesrovnatelně čistší, než bývala za mého mládí. Jsou tam vydry, ondatry a na Zbraslavi pstruzi. A ti vydrží jen v čisté vodě. Vidíte, a kdysi to bývala stoka.“
Roman Šebrle je jedním z těch, kteří mají fotku ve vaší poslední knize. Jaké to je, fotit sportovce?
„Nádherný! Všichni jsou dobře rostlí, to je jasné, sport to vyžaduje. Kluci jsou jako kulturisti a holky jako manekýny. To byla taky čirá radost! Nejstarší z nich je paní Dana Zátopková, nejmladší byly osmnáctileté usměvavé holky. Knížka vznikla ze snímků, které jsem fotil během deseti let do kalendářů pro Duklu a nějaké k nim přidal. Knih už mám za sebou třicet šest a uvažuju ještě o další.“
O jaké?
„Přemýšlím, že vydám knížku pornografií. Že bych použil fotografie, které už mám. Ale ne ty erotické, opravdu pornografické. Možná, že by to bylo zajímavé, ale pro případ, že bych byl obviněn z prasáctví nebo z neurvalosti, s tím dosti váhám.“
Vy se něčeho bojíte?
„Bojím se odsudků. Toho, že mě někdo napadne na autogramiádě a plivne na mě. Ale myslím, že některé z těch fotografií jsou velmi zajímavé, protože jestli jsem byl někdy v něčem dobrý, tak stejně jako můj zesnulý bratr v zobrazování fyzické lásky. Tam jsem byl velmi upřímný, úctyplný, nikdy jsem nechtěl nikoho zesměšňovat. Když se na fotografii objevilo něco, co bylo ponižující, tak jsem okamžitě zničil negativ. Pořád o té knize přemýšlím. Má žena mi to nerozmlouvá, nakladatel je v rozpacích a já váhám. Asi jsem zbabělý.“
Proč myslíte?
„Když se u nás kdysi natáčel film Jentl s Barbrou Streisandovou, tak její manažer chtěl, abych ji vyfotil. To byla sedmdesátá léta a můj strach ze Státní bezpečnosti byl tak děsný, že jsem to odmítl. Mohl jsem mít její fotografie, a nemám. Kromě nebožtíka Jiřího Muchy, syna Alfonse Muchy, jsem žádného tak slavného člověka nefotil. Až teď ty sportovce.“
