Netradiční zážitky z pražské knihovny: Ochmela s krabičákem a sprostá mládež. Pro knihovnici Kláru (28) není práce jen rovnání knih

K literatuře měla Klára blízko odmalička. I proto její kroky po základní škole směřovaly na střední knihovnickou školu a následně na studium bohemistiky. „Pamatuji si, že ještě ve školce jsem předčítala ostatním dětem před spaním knížky,“ vybavuje si Klára. Jak uměla číst dříve než její vrstevníci, připadala si dle vlastních slov „tak trochu jako Kvido v Báječných letech pod psa“, směje se nad tím, že i ona spolu s ostatními dětmi musela absolvovat povinné předříkávání vět typu: máma mele maso, které jí v té době nedávalo už moc smysl.

V knihovnické síti Městské knihovny hl. m. Praha (MKP) pracuje pět let. Po rekonstrukci pobočky na Černém Mostě se stala její vedoucí. Předtím však načínala svou dráhu knihovnice v Ládví, kde působila tři roky. Ty jí podle jejích slov daly asi nejvíc. 

„Lehárko“ v knihovně?

„Předem mne upozorňovali na to, že na Ládví je mnoho práce, chodí tam více lidí. Sama jsem pak ze svého prvního dne v práci byla trochu přešlá,“ usmívá se. „Každý si totiž myslí, že knihovníci mají fůru času, jen posedávají, listují knihami a čtou si. Zdaleka to tak není. Ale právě díky tomu, jak ta pobočka byla frekventovaná, jsem se mnohému naučila.“

„Většinou opravdu není čas si někam sednout a číst si v knihách, ač by se nějaký základní přehled udržovat samozřejmě měl,“ vysvětluje Klára. Čte si proto hlavně doma. Její práce coby vedoucí nyní spočívá především ve větší zodpovědnosti za chod knihovny i za skladbu nejrozmanitějších programů, které jsou na Černém Mostě k mání: akce s dětmi, programy pro odrostlejší mládež, vzdělávací besedy zábavnou formou i předčítání seniorů dětem.

Je, nebo není sídliště jako sídliště?

Obě pobočky knihoven, kterými Klára prošla, se nachází na sídlišti. Podle ní je to na nich i velmi dobře poznat, co se návštěvníků týče. „Ve všech pobočkách knihovny platí, že se generace návštěvníků porůznu prolínají od těch nejmladších po ty nejstarší. Na Černém Mostě je to tak půl napůl. Tím, že sídlíme blízko školy, chodívá sem hodně dětí. Zároveň zde v zástavbě žijí starousedlíci, kteří sem také zavítají,“ líčí. Na Ládví tomu nebylo příliš jinak.

Společného podle Kláry mají především partičky odrostlejších děti, které do knihovny chodívají na internet. „A kteří také dělají největší nepořádek,“ dodává. „Tu a tam se stávalo, že jsme je museli vyprovodit. Třeba jsme je nemohli pustit na internet, protože neměly legitimaci. Za to nám pak sprostě nadávaly, což se třeba na Ládví stávalo ob den.“

„S nejmladšími dětmi je ale obecně těžší pořízení,“ přiznává knihovnice. „Pokud přijdou s maminkami, očekává se, že nad nimi drží alespoň nějaký dohled a okřiknou je, pokud dělají neplechu. Většina z nich to tak dělá,“ zamýšlí se Klára. Některé však takto ohleduplné nejsou. „Když jsme pak takové děti okřikly, tak se potom jejich maminky čertily, že si nemáme co dovolat okřikovat jejich dítě.“

Uniformovaná návštěva

Zdaleka nejproblémovější podle Kláry nicméně nejsou nevychované děti ani adolescenti. „Stává se, a ne úplně zřídka, že do knihovny vejde člověk, který si ani nechce nic přečíst, ani nic vypůjčit, navíc ani nijak příjemně nevoní, prostě jen tak přijde. A to je potom takový oříšek,“ přiznává přímá a upřímná knihovnice.

„Nejtěžší bývá mu to kulantně naznačit, že obtěžuje své okolí, což pochopitelně neradi slyší,“ uvádí. V Ládví takhle zažila jednoho staršího pána, který do knihovny zavítal s krabicí vína. „Ačkoliv se snažil být milý, museli jsme mu vysvětlit, že do knihovny se nesmí s alkoholem. Navíc z něj nepříjemně vanul alkohol. Pán pochopitelně nechtěl odejít, tak jsme museli zavolat strážníky, což bral pán s humorem do chvíle, než skutečně přijeli. Ale jinak spolupracoval ochotně,“ uzavírá.