9°C
Psal se 19. červenec 2014. Venkovní vzduch byl nahuštěn dusnem, z oblohy sálalo letní slunce, které se klanělo k západu. Bylo totiž krátce po sedmé hodině večerní, kdy se Aleš řítil motorkou na silnici mezi Hvězdonicemi a Soběhrdy na Benešovsku. „Byl to takový pěkný letní den,“ vzpomíná s odstupem několika let. Ten se zakrátko změnil v noční můru a boj o holý život.
Pod koly traktoru
Aleš se svou motorkou najížděl zrovna do zatáčky, zpoza níž jej překvapil traktor s valníkem obilí. Normálně by jej minul bez problémů, kdyby asfaltový povrch silnice nebyl rozleptán silnými vedry. „Přímo přede mnou se objevila rozteklá záplata, které jsem se pokusil vyhnout, protože motorka se na ní stává v podstatě nekontrolovatelnou,“ líčí Aleš chvilky, které mu změnily život.
„Tím jsem se pochopitelně dostal do protisměru, kdy proti mně zpoza zatáčky vyjížděl traktor. Reflexivně jsem sáhl po brzdě, dostal jsem se do smyku a snažil se před traktorem vymanévrovat,“ popisuje Aleš. Následující chvilky byly už více dílem štěstí a náhody, které způsobily, že nezajel přímo pod kola traktoru, nebo nenaboural do stromů, které lemovaly silnici. V obou případech by tady totiž nemusel být. Aleš šel se svou motorku k zemi ve snaze traktoru se vyhnout. Jenomže „zalehla mi levou novu a záhy na ni vjel traktor“. Malér byl na světě. Řidiči z povolání tehdy doslova zrudl svět před očima.
Končetina okolo pasu
„Byl jsem při plném vědomí,“ uvádí Aleš. „V mysli se mi odehrával zvláštní příběh, který si vybavuji jen v obrysech. Viděl jsem se, jak vstávám na jedné noze, zatímco druhou jsem si zvedl z vozovky a jakoby jsem si ji ovázal kolem pasu,“ vybavuje si. Ve skutečnosti však ležel na vozovce v nevyslovitelných bolestech a vyčkával na pomoc. Té se mu dostalo šťastnou náhodou. Silnicí v místě nehody projížděla sanitka, která se vracela ze zásahu. Lékaři okamžitě na místě Aleše začali ošetřovat.
„Uvědomoval jsem si, že je zle. Myslel jsem, že už nebudu mezi živými,“ vzpomíná Aleš. Poslední věc, kterou si z daného dne vybavuje, je, že mu lékař nahmatal tepnu, a zároveň píchl injekci na uspání. „Pak už jsem se probudil v Praze v Ústřední vojenské nemocnici. Lékaři se divili, že jsem vůbec přežil. Ztratil jsem přes čtyři litry krve.“
Obavy o to »nejcennější«
Aleš měl v podstatě od trupu dolů potrhané tělo. Práci lékařům ještě ztěžoval fakt, že jak bylo léto a všude poletoval prach a pyl, dostaly se mu do otevřených ran bakterie, kvůli kterým ještě donedávna trpěl na otravy krve. Lékaři mu po nehodě museli amputovat pravou nohu v koleni, zatímco o levou sváděli urputný boj. Nakonec se ji podařilo i přes četná poranění zachránit celou.
„Byl jsem zdevastovaný a nateklý, v první chvíli jsem si i říkal, že jsem přišel o to nejcennější, co muž má,“ líčí Aleš vážným hlasem. „V prvních chvílích po amputaci to byl pro mne pochopitelně šok. Navíc mi zbytek nohy kvůli sepsím napadla nekróza, takže jsem musel prakticky ob tři dny neustále na sál kvůli dalším zákrokům, až jsem nakonec požádal o reamputaci.“ V rámci ní mu lékaři ve vinohradské nemocnici amputovali další kus nohy, prakticky pod pánev. Tím zákrokem mu vlastně znovu zachránili život, protože kdyby nekróza postoupila dále do jeho těla, důsledky by byly katastrofální.
Celkem v nemocnicích po nehodě strávil dohromady více než jeden rok, který obnášel nejrůznější lékařské zákroky včetně těch plastických – aby mohl nosit protézu. „Ještě loni jsem prodělal čtyři další operace, které se opět týkaly sepse,“ pokyvuje hlavou Aleš. Coby vášnivý motorista a řidič z povolání však na svůj koníček i zdroj obživy nehodlal zanevřít. „Nedlouho po nehodě, ještě v nemocnici, jsem si listoval motoristickým časopisem a přemýšlel jsem, kterou motorku si pořídím,“ usmívá se. Sám je ztělesněním toho, že sny se plní, je-li vůle.
Předurčen k řízení
V současné době totiž Aleš řídí linkové autobusy pražské MHD u Dopravního podniku hl. m. Prahy. Ve své podstatě pokračuje v dráze, kterou nastolil jeho tatínek, profesionální řidič. Jen se té dráze Aleš odmala trošku vzpíral. Nejprve se vyučil kuchařem. „Bavilo mne to. Myslím si, že mi to i docela šlo. Ale uvědomil jsem si, že jsem se nenarodil proto, abych krmil druhé lidi, kteří mají jiné chutě, než mám já,“ svěřuje se Aleš. Proto následně vyzkoušel řadu povolání, než skončil za volantem.
„Jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc,“ směje se Aleš. Když mu bylo 35 let, usedl za volant nejprve nákladního vozidla, posléze kamionu, se kterým brázdil nejen Českou republiku, ale i nekonečná území za jejími hranicemi. Zrovna během této práce se mu stala ona osudová nehoda, při které ztratil nohu. Když se po rekonvalescenci rozmýšlel co dál, měl Aleš jasno v tom, že by rád znovu řídil. Kamion však nepřipadal v úvahu. Řidiči totiž spolu s řízením nakládají a vykládají náklad, což je pro Aleše o berlích nebo s protézou nadmíru problematické.
Proto se zhruba před rokem začal ucházet o práci u pražského dopravního podniku. A úspěšně ji také i přes svůj zdánlivý handicap získal, když prošel náročným výběrovým řízením, které prokázalo jeho způsobilost k převzetí zodpovědnosti nad bezpečím cestujících. Většina autobusů vozového parku DPP má totiž automatickou převodovku, Alešovi tak k ovládání plynu a brzdy stačí jedna noha. Cestující v autobusu ani nepoznají, že je vozí řidič, kterému jedna končetina schází. Celkem vozí cestující střídavě zhruba v deseti linkách MHD.
„Jediné, co je trošku jiné, že nesedím úplně zpříma ale trošku šejdrem,“ uvádí autobusák. „Podle mne lidé spíše vnímají, jestli jedete jako prase, vymetáte každou díru, brzdíte na poslední chvíli, nebo zda jedete předpisově a bezpečně. Ne jestli vám schází nějaká končetina,“ směje se.
Ne poprvé v ohrožení života: Co předcházelo?
Poněkud kuriózní přitom zůstává, že nehoda stará pět let nebyla Alešovou první ani poslední. Byla nicméně jedinou, kterou mohl z pozice řidiče ovlivnit. „Když mi bylo sedm nebo osm, zažil jsem dopravní nehodu cestou do Lázní Libverda. Dostali jsme smyk, dvakrát jsme se převrátili a skončili jsme ve škarpě,“ vzpomíná.
V roce 1991 byl přímým účastníkem další nehody, která jen díky šťastnému zásahu shůry nedopadla tragicky. „Boural jsem se se svým kamarádem, který tehdy řídil, na dálnici v Praze 4. Nezvládl řízení na dálnici a v plné rychlosti naboural do svodidel. Nebýt železného trámu na kolejnici sedačky, o který se zastavil dálniční sloupek, nebyl bych tu,“ bilancuje Aleš. Palubní rádio tehdy samým nárazem proletělo zadním oknem. „Uvědomil jsem si, že jízda na silnici není procházka růžovým sadem. Sám jsem proto byl za volantem opatrnější,“ vzal si tehdy z nehody ponaučení. Na silnici se proto vždy choval a chová obezřetně a vzorně.
Život o jedné noze
Dnes je Aleš plně soběstačný, zvládne sekat dříví, řídit automobil, autobus i dokonce motorku, s níž každoročně i přes svůj handicap najezdí zhruba 40 tisíc kilometrů. „Začátky ale vůbec růžové nebyly,“ připouští. Musel se pozvolna učit chodit a hlavně držet rovnováhu. Dělalo mu problém nejen stání, ale i třeba převalování se na posteli. „Chvílemi jsem si připadal jako dospělé batole,“ směje se.
Jedna z mála věcí, co si lidé neuvědomují, že když nemají jednu nohu, tou druhou našlapují trochu zešikma, aby vyvážili balanc. Zároveň se musí stravovat střídmě a vyváženě. „Jakékoliv půlkilo nadváhy se znatelně podepíše na zátěži kolenního kloubu,“ vysvětluje Aleš z vlastní zkušenosti. Coby bývalý vrcholový fotbalista, který si dodnes bez pohybu nedovede představit den, však ve všech prvotních obtížích obstál.
Inspirace i pomoc druhým
Nyní se Aleš snaží pomáhat obětem po dopravních nehodách a zároveň varuje před nezodpovědnou jízdou na motocyklech. „Nejhorší je nadšený amatérismus. Dneska se často stává, že si mladí kluci krátce po řidičáku pořídí silnou motorku, aniž by věděli, jak ji ovládat,“ myslí si. „Za mých mladých let se člověk učíval na pionýrech nebo babetách. Když se vyboural, nanejhůř si odřel loket nebo koleno, ale dnes už mladí jezdí rovnou na silných mašinách, které neumí ovládat. Ty nehody pak bývají o to fatálnější.“
Zároveň se snaží inspirovat lidi, které potkal obdobný osud. Na Startovači proto odstartoval projekt, v rámci kterého mu jde uskutečnit na své motorce salto vzad – a to přímo v O2 areně při Gladiators game. „Následně bychom motorku chtěli vydražit a peníze využít ve prospěch handicapovaných dětí,“ uzavírá Aleš, který je sám hrdým tatínkem dcerky Marušky.
