7°C
„Šla jsem přes ulici a v určitém úhlu nic neviděla. Bylo to velmi nepříjemné a vím, že jsem i mnohdy dost riskovala. Na první pohled se zdálo, že se rozhlídnu a jdu, a přitom jsem vůbec neviděla,“ vzpomínala Karla na první indicii, která vedla k tomu, že jí v roce 1991 byla diagnostikována roztroušená skleróza. Posléze se k tomu přidalo i zakopávání, nejprve při chůzi do schodů, následně i na rovném terénu.
Styděla jsem se za to!
„Zpočátku jsem se za tu nemoc hodně styděla. Nechtěla jsem, aby to věděli známí a blízké okolí. Když mě někdy někdo upozornil, že špatně chodím, odvětila jsem jen, že už na to mám věk, že jsem starší, že jde jen o kyčle. Samozřejmě, že jsem se pak dočkala rady, ať jdu na operaci, ale na to jsem zase reagovala, že jsem zase dost mladá,“ vysvětlovala, že dodnes bojuje se strachem z předsudků okolí. I to je důvod, proč neměla odvahu ukázat tvář. Ačkoli dnes obrátila svůj přístup a neutápí se v sebelítosti, stále čelí onomu stigmatu, že by k ní lidé přistupovali jinak.
Elán do života mi pomohl
Právě nadšení a radost z každého nového dne jí výrazně pomáhá zlepšit fyzickou stránku. „Kdysi jsem cvičila striktně denně, abych se rozhýbala. V počátcích jsem nemohla ani zvednout ruku nad hlavu. To mě tehdy tolik omezovalo... Nakonec se mi ale ukázalo, že se mi zlepšuje stav na základě lepší psychiky, když mám pozitivní přístup k životu,“ říkala s úsměvem Karla, která dá dnes ruku nad hlavu a po patnácti letech od diagnostiky se obejde pouze s holí.
To, že pozitivní naladění funguje, během těch let odpozorovala od dalších pacientů, se kterými se během rehabilitací vídala. Někteří z nich propadli do depresí, protože nemoc nenávidí a litují se. „Kdysi jsem byla ve stejné fázi jako známá, která to však vzala za špatný konec a dnes je nepohyblivá,“ upozorňovala na to, že poznala i pacienty, kterým se zhoršil zdravotní stav vlivem nastavení mysli. „Sama mám pocit, že jsem se za těch posledních patnáct let nemoci výrazně změnila. Jako bych byla kdysi černá a dnes bílá,“ zářila.
Bojuji za sebe
Život s roztroušenou sklerózou ji naučil bojovat o sebe sama. Zpočátku jí byl totiž velmi nápomocný manžel. Jenže po rozvodu si uvědomila, že je doslova nahraná. „Byl mi takovou oporou, že jsem se bez něj najednou neobešla. Nebyla jsem schopná ani sejít z chodníku na silnici,“ vzpomínala na to, jak si jedno odpoledne vyšla s berlí v ruce do prázdné ulice, kde několik hodin trénovala, dokud se jí to nepovedlo. „V jistém ohledu mám tuhle nemoc ráda, existují daleko horší nemoci nebo mají bolesti. Já říkám doktorovi, že mám jen RSku, že jsem úplně v pohodě,“ smála se.
Ale i ona musí denně čelit překážkám, které musí brát jako součást svého života a nepodléhat jim. „Mrzí mě jen, že nemůžu být 100% babičkou pro svá vnoučata, že za nimi nemohu lítat na pískovišti, nemůžu si s nimi házet, protože nemůžu pustit berli. Nebo když chtěl teď nejmladší kluk jet béčkem a já mu vysvětlovala, že tamtudy nemůžeme, protože jsou tam příliš rychlé schody,“ popisovala odvrácenou tvář roztroušené sklerózy, se kterou se musela smířit a nebýt na ni naštvaná.
