7°C
Představte si, jeden známý mi říkal, jak u nich ve městě... – Přesně takhle většinou začínají děsivé historky, které se prý zaručeně staly, akorát očití svědkové jaksi chybí. Strašili i vás rodiče černou sanitkou, která objíždí hřiště a unáší děti na orgány? Nebo žiletkami nastraženými v tobogánech na koupalištích? Anebo nověji arabskou ženou varující před bombou ukrytou v některém z českých obchoďáků? Možná vás překvapí, že všechny tyhle strašlivé hrozby, dnes nazývané hoax (anglické označení ze 17. století pro podvod, mystifikaci či klamnou zprávu), existovaly už před stovkami let – v podobě kramářských písní.
Starší i novodobé „skutečné historky“ se staly osudnými pražskému etnologovi a folkloristovi Petru Janečkovi (41). Nejpopulárnější posbíral a vydal hned v několika knihách. První z roku 2006 se jmenovala, jak jinak, Černá sanitka a jiné děsivé příběhy. Autor knihy rád navštěvuje absurdní pamětihodnosti a sbírá ještě absurdnější příběhy. Petr Janeček pracuje v Národopisném oddělení Národního muzea a externě přednáší na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Kvůli výzkumu cestoval po USA, Rakousku, Polsku i Slovinsku. Jeho Černá sanitka byla zdramatizována pro divadlo, rozhlas a nakonec i patnáctidílný televizní seriál České televize. Blesku prozradil, jak se to má ve skutečnosti s bubáky na děti i dospělé.
Blesk.cz: Kde jste se k městským historkám dostal?
„O mýty a legendy jsem se zajímal od dětství, kdy jsem začal Petiškovými Starými řeckými bájemi a pověstmi. Když jsem pak na škole psal práci o starých pražských pověstech z přelomu 18. a 19. století, narazil jsem na příběhy, které se dodnes předkládají jako skutečné.“
Sebrat jich sedm stovek, to muselo dát práci...
„To ano. Nejdřív jsem začal u rodiny, třeba rodiče mi dodali historky z 60. let i starší... Pak přišli na řadu přátelé, a protože učím na vysoké škole, jako seminární práce jsem zadal pátrání i studentům, ti dali dohromady tak třetinu první knihy. Po jejím vydání se mi pak začali ozývat lidé s dalšími.“
Jak jste odděloval smyšlené historky od skutečných?
„Mám dvě pravidla. První je ‚pravidlo tří‘, tedy původ historky ze tří zdrojů. Pokud se podobná historka údajně stala třem lidem na třech různých místech, pravděpodobně jde o městskou legendu. Druhé pravidlo pro odhalení takové legendy bývá fakt, že se příběh ‚odehrál‘ stejně i v zahraničí.“
Mohou být takové historky užitečné?
„Do určité míry ano. Občas varují před něčím, co by se mohlo stát, ačkoliv se to ještě nestalo. Černá sanitka unášející děti na orgány sice nejezdí, ale unést dítě někdo může. Mít se před neznámými lidmi a auty tak má smysl. Podobnými příběhy se lidé varovali už v pravěku, bylo nějak nutné dítěti vysvětlit riziko či nebezpečnou situaci. Pedagogickou funkci měl i vodník – v době, kdy lidé neuměli ještě tolik plavat.“
Co je takovým novodobým „vodníkem“?
„Stále se to mění, ale třeba historka původně z Plzně o muslimce, varující před obchodním centrem před plánovaným bombovým útokem. Tu ‚zaručeně‘ lidé potkali skoro v každém větším českém městě, Prahu nevyjímaje. Nikdo takový ale nejspíš nikdy neexistoval. Prokazatelně se k nám tento příběh dostal ze Spojených států.“
Jak staré vlastně hoaxy, tedy poplašné zprávy, jsou?
„Nejprve je třeba si říct, že příběh působí o to pravdivěji a strašlivěji, oč blíže se měl odehrát. A tak vlastně fungovali už zpěváci kramářských písní od 16. do 19. století. Oni měli nějakou zásobu vymyšlených příběhů, a když je zpívali nedaleko Mělníka, umístili je tam, aby je spíše prodali. Klidně tak zrecyklovali jednu píseň desetkrát. Od dnešních fake news se vůbec nelišily.“
Tyhle historky například slýchali čtenáři Blesku:
Tohle je spíš k zasmání. Matka přišla z práce s tím, že její známou doma málem zahubil jedovatý exotický pavouk, který se k nim do bytu dostal z palmy zakoupené v jednom obchodě pro zahrádkáře a kutily. Nakonec jsem jí našla na internetu, že stejnou historku s jiným obchodem, rostlinou a hmyzem nebo hadem šířil někdo na Slovensku i v dalších evropských zemích. (Lenka Václavíková, 25, Liberec)
Známý vyprávěl, že nabral kdysi stopaře s malým kufříkem. Ten si dal na zadní sedačku a sedl si k řidiči. Po půl hodině jízdy ale řekl, že se mu dělá špatně a chtěl by si přesednout dozadu. Známému to přišlo divné, tak mu ujel. Když pak otevřel kufřík, našel v něm strunu na škrcení, nůž a zbraň... Poprvé mě to vyděsilo, ale pak jsem totéž ještě slyšel nejméně desetkrát... (Petr Král, 41, Praha)
Není to tak dávno, co mi kamarád v hospodě vyprávěl, že jeho známého (jak jinak) v Ústí nad Labem přepadli. Nejdřív mu údajně někdo hodil syrové vejce na přední sklo. Když pustil stěrače, na skle se mu z nich vytvořila neprůhledná hmota, takže musel zastavit. V tu chvíli ho z auta vytáhli lupiči a tak dále a tak dále. Nakonec jsem zjistil, že tahle historka koluje roky po internetu a dokonce i v cizině. (Roman Hrubý, 39, Plzeň)
Když jsem začala chodit v Praze na vysokou, naši mě pořád strašili, že v metru má být šílenec, který lidi strká pod přijíždějící soupravu. Dlouho jsem si hlídala záda, ale když jsem to pak slyšela jako přiznanou strašidelnou historku, trochu mě to přešlo. (Jana Sváčková, 29, Olomouc)
Mě vždycky strašily jehly zapíchané do sedaček v kinech nebo MHD. Vždycky kolovalo, že někdo záměrně chce nakazit lidi virem HIV nebo žloutenkou. Jednu dobu jsem si prostě nikde nesedala. Pak jsem zjistila, že stejná historka koluje i ve Francii nebo Německu. (Lída Štruncová, 34, Praha)
