8°C
„Na pana režiséra Vorlíčka vzpomínám jen v dobrém a jeho smrt mě samozřejmě zarmoutila. Setkal jsem se s ním při natáčení filmu Kdo chce zabít Jessii?, kde jsem hrál komiksového supermana, a poté na premiéře filmu v roce 1966. Pak následovala dlouhá pauza a naposledy jsme se setkali v roce 2012,“ prozradil Nedělnímu Blesku někdejší filmový superman Juraj (Ďuro) Višný (81).
Zrcadlo dne
Tehdy v roce 2012 dostal do Švýcarska, kde už delší dobu s rodinou žije, nabídku zúčastnit se pořadu TV Prima Zrcadlo tvého života, který moderovala Jiřina Bohdalová.
„Tento díl byl o Václavu Vorlíčkovi a já pro něho měl být jedním z překvapení. Natočilo se to, ale smůla, pořad následně zrušili a tento díl se nikdy nevysílal. Třeba ho ale uvedou nyní…“ doufá Ďuro Višný.
Prozradil nám také, že si s Václavem Vorlíčkem u této příležitosti tehdy hodně vyprávěli a režisér se mu svěřil, že v roce 1968 se obával, že „Jessii" zakážou. „Po sovětské okupaci se to totiž stalo mnoha dalším filmům, ve kterých se představili herci, kteří emigrovali. A já jsem v září 1968 emigroval do Švýcarska. Naštěstí se to nestalo, asi jsem nebyl zas tak známý,“ říká s úsměvem Juraj Višný.
Kulturista
Když fešný kulturista Ing. arch. Juraj Višný získal v roce 1966 v náročném castingu roli supermana v „Jessii", měl za sebou devět let intenzivní silové přípravy. „Tréninkem jsem strávil tisíce hodin a během každého z nich jsem zvedl až 40 tun. Takových tréninků jsem měl šest týdně, a to v letech 1957 až 1968,“ prozradil.
Profesně působil jako architekt technického oddělení Slovenského národního divadla ve slovenské metropoli. Jak vzpomíná, v době jeho sportovních začátků se v Československu nevědělo o kulturistice v podstatě nic. A jak se k tomuto sportu, který ho následně dovedl k filmu, dostal?
Muscle Power
V březnu 1957 se mu dostal náhodně do rukou americký kulturistický časopis… a bylo rozhodnuto! „Na vysoké škole jednou přinesl na přednášku spolužák Muscle Power. Na titulní straně časopisu byl Steve Reeves, chlap s fantastickou muskulaturou a neskutečným charismatem. Já jsem měl do té doby děsné komplexy, při mé výšce 186 cm jsem vážil kolem 67 kilo, byl jsem takový hubeňour. Kluci se mi často na ulici posmívali a křičeli na mě: „Bocian, bocko!" (slovensky čáp). A pohled na vypracovanou postavu mě elektrizoval! A od té chvíle jsem v tom lítal, jak se říká. Takhle chci vypadat. A začal jsem denně cvičit. Šíleně mě to motivovalo,“ vzpomíná Juraj Višný.
Nepoznali ho…
Dával si hodně do těla. Cvičil několik hodin denně, s čím se dalo. A po třech měsících se stal zázrak. „Kluci, co se mi posmívali, mě najednou na koupališti nepoznali! Hned se ptali, jak to dělám, byli z toho vyvalení. A na bratislavském Korzu, kde se setkávala mládež, tam se to také ústně rozšířilo a za pár měsíců vlastně po celé republice. Založili jsme činkárnu, a protože se nedalo nic koupit, šikovní kluci soustružníci začali vyrábět činky. A už to jelo. Brzy se k nám přidali další kluci. Do cvičení se doslova zbláznili, ve městech vyrůstaly malé posilovny téměř v každé ulici, často i v hospodských prostorách,“ usmívá se kulturista.
První šampion
Juraj Višný začal cvičit v roce 1957, ale trvalo velmi dlouho, než byla kulturistika uznána jako sport. „Politici i média tehdy byli strašně proti kulturistice, byl to podle nich kapitalistický, ba přímo imperialistický sport! Naše sledování příslušníky tehdejší Veřejné bezpečnosti nebylo ničím neobvyklým… Takže se nám podařilo obtížně probojovávat první oficiální závody,“ říká kulturista.
Na jaře roku 1964 byla konečně kulturistika oficiálně uznána jako sport a byla přičleněna ke vzpěračské sekci ČSTV. A na podzim se konala první oficiální soutěž v Československu: O Putovní pohár Mladé gardy, což byl tehdejší název vysokoškolských kolejí v Bratislavě. „A tam jsem se stal absolutním vítězem,“ říká Juraj Višný a dodává: „A v roce 1968 jsem pak vyhrál i první mistrovství Československa v kulturistice. Soutěžilo se ve dvou kategoriích juniorů a mužů, já jsem se stal vítězem ve vyšší kategorii a také absolutním šampionem.“
200 supermanů
Z hlediska jeho filmové kariéry byly ale podstatnější již zmíněné první závody v roce 1964.
„S nadsázkou řečeno, si mě díky nim všimli na Barrandově. Hledali tehdy někoho do filmu Kdo chce zabít Jessii? a napsali mi, zda bych byl ochotný v tom filmu hrát. A já jim odpověděl, že jsem pro každou srandu! Pak jsem se dozvěděl, že produkce filmu na Barrandově hledala u tehdejšího Československého svazu tělesné výchovy a sportu (ČSTV) vhodný typ. A svaz jim poslal 200 fotek různých sportovců, kteří nějak vypadali. A já byl mezi nimi. Pak mi napsali a přijeli za mnou do Bratislavy asistenti režie a produkce a dohodli jsme se, že se zúčastním castingu.“
Castingy
„Poprvé jsem pak přijel do Prahy na konkurz, kde nás ještě bylo hodně, oblékli nás do všelijakých kostýmů, vyfotili nás a všem nám řekli, že se ozvou. Potom mě pozvali na další kolo, a to jsme už byli poslední tři,“ vzpomíná Višný.
Na každého z trojice už čekal na míru ušitý kostým supermana, ve kterém absolvovali kamerové zkoušky. „Skákal jsem z okna, lezl jsem po laně do druhého patra domu, měl jsem rozbít v místnosti, která představovala kuchyň, vše, co mi přišlo pod ruce. A tak podobně. Pak nám zase řekli, že dostaneme písemné vyrozumění. A jak jsem odcházel, přišel za mnou kameraman Jan Němeček, poklepal mě po zádech a řekl mi: ,Juro, ty to máš!' A pak jsem se to dozvěděl oficiálně. Ale až když se začalo natáčet, jsem tomu opravdu uvěřil.“
Samé hvězdy
Kulturista se při natáčení seznámil s mnoha našimi populárními herci – Danou Medřickou, Karlou Chadimovou, Jiřím Sovákem, Vladimírem Menšíkem či Rudolfem Hrušínským.
„Vedle toho, že to byli všichni špičkoví herci, byli to i mimořádně milí a vtipní lidé, stejně jako režisér Vorlíček. Od prvního okamžiku mě mezi sebe přijali a ve všem mě podpořili,“ říká. Nemůže si také vynachválit spolupráci a soulad s jeho dvěma komiksovými kolegy, Olinkou Schoberovou a Karlem Effou.
„Užili jsme si hodně legrace. A Olinka byla opravdu velice krásná žena, to je fakt. Měli jsme přátelský vztah, já byl tehdy už ženatý, takže samozřejmě ve vší počestnosti!“ dušuje se.
Sexbomba Olinka
Olga Schoberová se neúčastnila natáčení „Jessie" od samého začátku, protože měla ještě filmové povinnosti v Jugoslávii.
„A místo ní zatím hrála jiná herečka, natáčely se s ní scény. Pak se to točilo znovu se Schoberovou. I v tom měl Rejža, jak jsme Václavu Vorlíčkovi říkali, štěstí, že se mu podařilo na natáčení takovou hvězdu získat. Po každém natáčecím dni jsme se sešli v malém kinosálu a všechno, co se ten den natočilo, jsme si promítali. Byl tam režisér, kameramani a další členové štábu a vždycky rozhodli, které scény jsou dobré a které se natočí znovu nebo se vypustí.“
Logistika
Filmový štáb se musel během natáčení podle Višného vyrovnat s tím, že téměř všichni herci měli ještě závazky v divadlech a všechno se to muselo sladit, aby mohli vedle filmování i normálně hrát na domovských scénách. To bylo logisticky hodně náročné. „Já jsem byl tehdy kvůli natáčení 32krát v Praze. Točilo se od února a skončilo někdy tuším v červnu. Vždycky jsem přiletěl do Prahy, na letišti na mě čekalo auto a odvezli mě na Barrandov,“ uvádí tehdejší superman.
Sláva
Po premiéře filmu v roce 1966 se stal Juraj Višný na Slovensku známou osobností, měl hodně fanoušků, jako fešný chlap samozřejmě i dost fanynek.
„Já jsem to takhle ale nevnímal, chvála mě sice těšila, stouplo mi sebevědomí, ale jako filmová hvězda, a už vůbec ne jako nějaký sexsymbol, jak se dnes říká, jsem se rozhodně necítil. A také moje manželka se se mnou neseznámila jako se supermanem. Byli jsme spolu totiž už od roku 1956, a to jsem byl ještě vytáhlý hubeňour!“ říká s úsměvem kulturista.
Emigrace
Na konci 60. let se podle jeho slov život v Bratislavě neustále zlepšoval, uvolňovaly se poměry díky reformám pražského jara, byla to naděje pro všechny.
„I my kulturisti jsme konečně mohli vystoupit na řadě exhibičních vystoupení, kde jsme předváděli, jak se cvičí a pózuje, měli jsme velký úspěch. Pak ale přišla srpnová invaze, a bylo po nadějích. Proto jsem v září 1968 emigroval. A skončila tak vlastně i moje krátká závodní kariéra, protože ve Švýcarsku jsem pak měl úplně jiné starosti. I tam jsem pokračoval v cvičení, ale ne v soutěžení. Měl jsem štěstí a hned od začátku jsem získal velmi pěknou práci jako architekt v renomovaném ateliéru. A musel jsem se hodně otáčet, každopádně i na sport jsme si s rodinou vždycky čas udělali.“
Dodnes cvičí
Dnes je Juraj Višný v důchodu, ale kulturistice zůstává nadále věrný.
„Cvičení se stalo mým životním stylem. Trénuji doma, kde mám malou posilovnu. Současný trénink je samozřejmě přizpůsobený mému věku. V červnu mi bude 82 let a trénuji tak, abych byl v dobré kondici. A hlavně abych neměl problémy s nějakými bolestmi. Mnozí totiž dělají tu chybu, že to s cvičením přeženou, a pak je začne něco bolet. Záda, klouby, a nemohou pak dělat vůbec nic. Tomu chci předejít, cvičím individuálně a instinktivně. Svaly jsou pro člověka významné a je moc důležité udržet si sílu co nejdéle. Mnoho starých lidí také dělá chybu, že přijímá málo bílkovin. Stravuji se proto kvalitně, s dostatkem bílkovin, a k tomu beru vitaminy. Nic jiného, žádné podpůrné prostředky, doping, jsem nikdy nebral. Možná i proto jsem ještě v pořádku!“
Kdo chce zabít Jessii?
Podnikavé paní docentce (Daně Medřické), jejímu muži (Jiřímu Sovákovi) i pokusné krávě se zhmotní sny a jejich hrdinové vstoupí do našeho světa. Takže je tu najednou sexbomba Olga Schoberová, padouch Karel Effa a superman Ďuro Višný. A už se to mele, parádní honičky i rvačky. Všechno se točí kolem antigravitačních rukavic. Scénář psal Václav Vorlíček s Milošem Macourkem tři týdny na jeho chatě. Podle režiséra se točilo černobíle, protože „bublinky Káji Saudka" neuměli tvůrci filmu udělat na barevný film. Svou krásou snímek ozdobila Olga Schoberová, za celý film pronesla jen dvě věty. V úvodních titulcích, které trvají 2 minuty a 33 sekund, se objevuje 36 komiksových kreseb Káji Saudka.
