9°C
Když tatínkovi před dvěma lety oznámili, že má rakovinu plic, jak to vzal?
„Stoicky, byl úplně v klidu. Věděl, že oba dva rodiče mu na rakovinu zemřeli, i když ani v jednom případě nešlo o plíce.“
Jak se tatínek léčil?
„Neléčil. Operace ani chemoterapie vzhledem k jeho věku nepřipadaly v úvahu. Podstoupil ale ambulantně sérii ozařování ve Fakultní nemocnici v Ostravě, kde jsou na to vyhlášení. To trvalo pár dnů a jinak nic. Ozařování ale mělo úspěch, zabralo a nemoc skutečně zpomalilo, i když nezastavilo.“
Zákeřnou nemoc ale tatínek před veřejností úzkostlivě tajil?
„Jen o tom zbytečně nemluvil.“
Sdělili lékaři tatínkovi nějakou vizi do budoucna?
„Kdepak. Řekli mu, že je to velmi individuální. Táta se ale neptal. Na to, že by mohl někdy taky umřít, táta nikdy nemyslel, ani teď. Naopak, chtěl ještě natočit film a já ho doma neviděla jinak, než jak sedí u pracovního stolu. A když nebyl doma, tak pracoval v terénu. Takový byl celý svůj život.“
Na to, že by mohl odejít, nepomyslel ani teď v nemocnici, kde zemřel?
„Ne. Naopak byl do poslední chvíle plný humoru, vitality a plánů. A jeho poslední slova v nemocnici, která jsem od něho slyšela, byla: Kdy už půjdu domů?“
A svěřil vám alespoň někdy, kde chce být pochován nebo jak by měl proběhnout pohřeb?
„Vůbec ne. On na to opravdu nemyslel. Přirozeně asi počítal s tím, že bude pochován k naší mamince, což se také stane.“
Nemocí se tedy netrápil. Dokonce dál kouřil.
„Ano. Udělal tak krabičku denně, dříve to bylo určitě víc. Teď, když kouřil míň, tak to ale jenom proto, že neměl chuť, a nikoli, že by nesměl. Táta neměl rád zákazy. Lékaři mu také kouření nezakázali, pouze nedoporučili.“
Rakovina tedy tatínkovi nečinila vůbec žádné problémy?
„Netrpěl, nic ho nebolelo, maximálně si postěžoval, že ho bolí záda. Normálně fungoval. Až teď v sobotu se mu zdravotně přitížilo, tak jsme ho se sestrou nechaly převézt do Nemocnice Pod Petřínem, kam spádově patří. Za to, že se mu přitížilo, ale nemohla jenom rakovina plic, seběhlo se víc zdravotních problémů najednou, které jsou samozřejmě spojené s věkem.“
Jak tatínek snášel pobyt v nemocnici?
„V pohodě. Nemohl si také na nic stěžovat. Se sestrou a našimi rodinami jsme byly u tatínka takřka pořád. Tu měl náladu, tu ne, tu šprýmoval, tu ne a najednou nám pomalinku usnul. Začal se zpomalovat tep a pomalinku dotlouklo srdíčko. Myslím, že takový konec by si mohl přát každý z nás. A táta si ho určitě zasloužil,“ uzavřela dcera Václava Vorlíčka.
