9°C
Miroslav pracoval dlouhá léta jako řidič nákladních vozidel u jedné z předních českých stavebních firem, sídlící v Praze 8, ještě předtím se živil jako mechanik sportovních automobilů. Slabost pro vozidla všeho druhu mu není cizí. Patrně to vedlo jeho blízké k tomu, aby jej podarovali poukazem na jízdu terénním vozem v Horních Počernicích, která se mu stala málem osudnou.
Vzpomíná na ni takto: „Dlouho jsme se odhodlávali, kdy ji využijeme. Vyšlo to na 25. listopad 2017. Zrovna to byl takový ošklivý den, pršelo. Vlezli jsme s manželkou a vnoučátky do vozu, okénka byla zavřená, aby při jízdě nelétalo bláto do oken. Vlivem toho v autě nebyl vzduch. I na dětech bylo vidět, že to není nic moc. V 16:35 se to stalo,“ vzpomíná i ty nejmenší detaily.
Vteřiny, kdy na každé záleží
„Řidiče jsem poprosil, ať zastaví, že dětem není dobře. Bylo mi totiž hloupé přiznat, že špatně je mně,“ líčí Miroslav. „Zastavil, já se šel kousek projít, a uvědomoval jsem si, že je něco jinak. Nemohl jsem jít rovně, uhýbal jsem tak nějak doleva, cítil jsem se divně. Došel jsem k lampě a tam spadl do křoví.“
Jelikož Miroslavovi na cévní mozkovou příhodu umřela nedlouho před tím maminka, došlo mu hned, co se děje. „Přišel za mnou vnuk Adámek, který se zajímal, co se stalo. Ptal se, ‚dědečku co ti je?‘ Pamatuji si, jak mu odpovídám ‚Adámku, běž pro babičku, je to v pr***i‘,“ usmívá se dnes Miroslav , který byl celou dobu při vědomí. Dokonce po telefonu i naváděl sanitku, kam přesně má pro něho dojet. „Ještě v sanitce si pamatuji, že jsem dokázal hýbat oběma nohama. Pak už ani jednou.“
Bez provokací by to nešlo
Sanitka Miroslava převezla do Nemocnice na Homolce. Nemohl se pořádně hýbat, vynechávala mu paměť. „Chodili za mnou lékaři, já ani pořádně nevěděl, který je který. Manželka mne prý chodila krmit, ale já o tom vůbec nevěděl,“ krčí rameny.
Postupem dní se musel učit pohybovat, jako by to předtím vůbec neuměl. „Bylo to k nesnesení. Cítil jsem bezmocnost, že si nemohu nic podat, natož si dojít na záchod. Posunout na posteli jsem se také nedokázal,“ vybavuje si Miroslav. Silou vůle, pílí a díky pomoci sestřiček však krůček po krůčku dělal pokroky. „Byly tam hodné, ale i takové, které člověka dovedly vyprovokovat k tomu, aby se opravdu snažil. Díky nim jsem se vlastně naučil chodit samostatně o holi.“
Než se vrátil domů, strávil ještě pobyt na Klinice Malvazinky, kde tou dobou shodou okolností pobývala i jeho manželka po operaci kolene. „Bylo to příjemné, protože nás dali dokonce na jeden pokoj. Byla mi tehdy, a je neustále, velikou oporou,“ svěřuje se Miroslav. Domů se konečně podíval až v únoru loňského roku.
Kde se stala chyba?
Kromě obtížného ovládání levé ruky a nohy mu mrtvice nadělila ještě jednu nepříjemnost. Přišel o chuť. Zda to s mrtvicí souviselo přímo nebo nepřímo, lékaři nevědí. „Vždycky jsem hrozně rád jedl, ale dneska mi všechno chutná stejně. Rozlišuji jídla spíše podle vůně,“ říká Mirek. „Je to už takový paradox. Jak nerozeznám, co jak chutná, tak ani nemám chuť jíst. Jím málo, a přitom vůbec nehubnu,“ povídá Miroslav.
Nadváha či obezita je přitom jedním z rizikových faktorů mozkových příhod. Spolu s alkoholem, vysokým krevním tlakem, kouřením či stresem. Když se nad tím Mirek zamýšlí, propukla u něj nejspíš kombinací více faktorů. „Nejhubenější opravdu nejsem, ale že bych žil vyloženě nezdravě, to snad ne. Spíše jsem tehdy byl v takovém rozpoložení, že mi nedávno umřela maminka na mrtvici, kamarád na infarkt, a já na to hodně myslel a trápil se tím,“ říká Miroslav.
Návrat „zpět“ i za volant
I když si Miroslav věřil na návrat domů, pořád věděl, že to ještě není úplně ono. V té době jej zaujalo Centrum moderní neurorehabilitace ERGO Aktiv na pražském Žižkově, které se věnuje osobám po mozkových mrtvících a jiným získaným poškozením mozku. „Pozvali mne na divadelní představení, kde hráli právě herci po mrtvici. Neuměli pořádně chodit, mluvit,“ vybavuje si první seznámení s ERGO Aktivem. „Když jsem viděl, že tito lidé se stejnou prodělanou zkušeností, jakou mám já, hrají divadlo, říkal jsem si, že i já se sebou musím něco udělat.“
Do prostor Olšanské kliniky, kde ERGO Aktiv sídlí, proto dochází dodnes a dělá značné pokroky, aby se mohl navrátit do plnohodnotného života. „Myslel jsem si, že do normálního života se vrátím sám bez cizí pomoci, ale hrozně jsem se pletl. Rozhýbali mne tam absolutně. I když ta levá ruka pořád není úplně ono, cítím, jako kdybych ji měl jakoby na něčem dlouhém, vnímám, že se to lepší. Naučili mne, že co mohu odložit na zítra, bývá lepší udělat už dnes. Poznal jsem nové kamarády. Navíc mi strašně pomáhají splnit si sen.“
A jaký že ten je? Tak jak paradoxně Miroslavovy zdravotní lapálie začaly, paradoxní mají i toužebné vyústění. I když má totiž rok do důchodu, přeje si jej totiž strávit plnohodnotně v práci, zpět za volantem svého nákladního vozu. „Nejen, že si chci dokázat, že to zvládnu, že na to mám, ale kamarádi mi říkají, že jim tam chybím,“ lomí rukama. „Proto se těším zpátky do Metrostavu. Stále tam na mne čeká to moje auto.“
