Kterou roli ze dvou aktuálních seriálů máte radši?
„Bližší mi je podporučík Mácha v Raplovi. To je větší role, jsem členem policejního týmu. V Topinkovi je to něco mezi epizodou a větší rolí. I když je pravda, že Radek Horák je tak výrazný, až je nepřehlédnutelný.“

Oba seriály se natáčely na podzim, Topinka až v Beskydech. Jak jste zvládal přejezdy?
„Podzim jsem měl naplánovaný na minuty. Byla to dobrá zkušenost, ale už nikdy víc! Hlavně kvůli zdraví. Natolik se mi rozhasilo tělo, že jsem myslel, že půjdu ležet do nemocnice. Naštěstí jsem to ustál. Zažil jsem tak extrémní situace, jako že jsem v jednu v noci dotočil v Ústí nad Labem a v šest ráno už jsem nastupoval na natáčení ve Velkých Karlovicích. Nebylo to tak vždycky, ale často.“

Natáčení se tedy překrývala...
„Ano, proto jsem zažíval až katatonické stavy. Ke konci jsem se už strašně pral s textem, hlavně u Topinky, kde je ho výrazně víc. Je hodně o slovech, dialogy jsou postavené na informacích. Takže v tom vyčerpání pro mě bylo těžký naučit se celý odstavec. Nebo spíš říct ho tak, abych někde nezaškobrtl.“

A do toho jste byl čerstvě v jiné roli, v létě se vám narodil první syn. Jak jste to zvládal skloubit?
„Bylo to hrozně náročný a jsem rád, že je to za mnou. Vyšetřil jsem si léto. Čtrnáct dní před porodem a měsíc po něm byl doma a pomáhal. Od půlky září to ale začalo a jelo to až do Vánoc. Byl jsem hotový, žena taky, navíc jsem byl naštvaný, že jí nemůžu pomoct. Dokonce jsem řešil, jestli se z něčeho nemůžu vyvázat, ale zjistil jsem, že to nejde. Navíc se to nedělá. Hodně nám pomohla maminka.“

Snažil jste se do péče v rámci možností zapojit?
„Kdykoli to šlo! Vybavuju si úplně přesně ten pocit. Jak je člověk vyřízený, chce být s dítětem, ale nemá energii. V tu chvíli vám dojde, že se nemáte za ničím hnát. Chce to rozložit si síly, roztřídit si priority. Neurvat se jak blázen. Je to dobrá zkušenost.“

Dnes, když už máte dotočeno, doma pomáháte?

„Přebaluju, uspávám, chodím ven s kočárem, ale manželka kojí, tak se synem můžu být pryč maximálně dvě hodiny. Je mu pět měsíců, a jak je hodně s mámou, ona už mu rozumí. Ví, že když něco udělá, tak to znamená, že má hlad anebo že chce spát. Já to nepoznám. Až žárlím, že to nevím! (směje se) Miminko přišlo hodně pozdě – mně je 44 a ženě 46. O to víc si to užívám. Možná proto, že už je to naposled, a hlavně proto, že jsem starší. Kdybych měl mimino ve 33, tak bych to asi nedělal. Až mě překvapuje, jak mě to teď baví.“

Jaké jste vybrali jméno?
„Teo. Je to jméno, který se nám líbí a prošlo velkým sítem. A jedna z věcí při výběru byla, že nesvádí ke zdrobnělinám. Jenže pak přišla máma a byl to hned Teoušek! (směje se) A vydrželo jí to dodnes.“

Podporučík Mácha v Raplovi není váš první policajt. Jednoho zcela odlišného jste hrál v seriálu Svět pod hlavou. Který vám byl bližší?
„Příjemní mi byli oba. Máchu mám rád, ale Brousek byl sympaťák, trouba, který asi udělal hodně zlýho v rámci režimu a v partě byl braný jako taková mlátička. Neměl moc intelekt na to, aby vedl výslechy. Byl pátý do počtu, ten největší hlupák. Jediné, co mu šlo, bylo praštit vyšetřovaného po hlavě. Když jsem se pak na seriál koukal, protože já se na ně dívám, abych viděl výsledky, říkal jsem si, že mi ho je i svým způsobem líto. Protože v normální svobodný, demokratický společnosti by zřejmě dělal popeláře.“ (směje se)

Co všechno jste kvůli rolím policistů musel nastudovat?
„Měli jsme tam poradce a v některých věcech nás hlídali. Já konkrétně jsem se učil, jak nasazovat pouta a správně držet pistoli. Říkali nám, že když to uděláme špatně, cítí to i laik. Takže držení pistole byl základ. Ale na tato natáčení výraznější vzpomínky nemám, ty mám na jiný film.“

Na jaký?
„Na Mars. To byl »bizar« od začátku, kdy jsme zjistili, že jsme dostali povolení od NASA tam být. Extrém nad extrém. Šest herců plus štáb na malém prostoru uprostřed pouště v americkém Utahu. Bylo to náročný, psychicky, fyzicky, i na spaní. Jsem člověk, který na něj potřebuje trochu soukromí.“

A měl jste ho?
„Neměl! Byli jsme přímo na stanici, kterou provozuje NASA. Jde o simulaci pobytu na Marsu. Stojí tam něco jako habitat, což je správný výraz pro obydlí, která by se měla na Marsu stavět. Tento byl samozřejmě z překližky a plechu. Bylo vidět, že už je trochu za zenitem, NASA do něj moc peněz nedávala. Museli jsme dodržovat pravidla, jako bychom na Marsu byli.“

Jaká?
„Nesmíte opustit stanici, aniž byste si oblékli skafandr, musíte psát hlášení, včetně zdravotního stavu posádky. Nakonec nám po domluvě museli pravidla uvolnit, jinak bychom film nedotočili. Například jsme mohli ven bez skafandrů. Byli jsme tam čtyři týdny, z toho tři týdny jsme strávili všichni herci na stanici a štáb, který byl maličký – dva kameramani, režisér a zvukař plus pan producent, bydlel vedle v karavanu. Příliš prostoru jsme tam neměli. Kóje na spaní byly tak maličký, že já jsem spal v kuchyni. A to nejsem klaustrofobik.“

Jak jste se stravovali? Normálně bývá na natáčení catering…
„Když jsme tam přijeli, převzala si nás správkyně objektu a šerif a dali nám školení. Pak nás odvezli do místního obchodu, kde jsme nafasovali jídlo v bednách. Z toho jsme byli maličko zklamaní. Měli jsme s sebou kamaráda, který hraje robota. Je to zaměstnanec NASA. Vesmírný architekt, který navrhuje habitaty. Vlastně i díky němu a jeho vazbám jsme se k tomu dostali. On nám to popisoval, my se těšili a představovali si to po svým a on nás přitom záměrně nechal. Mysleli jsme si, že dostaneme jídlo v tubách, a místo toho jsme vyfasovali špagety a konzervy.“

Skafandry, ve kterých jste hráli, byly originál, nebo šité pro film?
„Bylo to ještě jinak. Byly vyrobeny pro divadelní představení Divadla Vosto5. Šili nám je na míru. To představení pod názvem Kolonizace hrajeme v Divadle Archa dodnes a jsme celou dobu v kostýmech z filmu. Jsou hrozně neprodyšný, protože jsou z látky, z jaké se šijí potahy na žehlicí prkna. Takže když jsme v nich na poušti točili, tak jen od pěti od rána do devíti a pak až navečer, protože přes den to nešlo. Bylo hrozné vedro.“

Točil jste i se svou ženou Halkou. Jaké to je být v takovém prostoru se svou partnerkou?
„Moje žena, když pracuje, tak se potřebuje soustředit jen na to. Pak docházelo k takovým věcem, že jsem jí potřeboval něco sdělit, třeba zda chce jídlo, sáhl jsem na ni a ona se otočila a říká: Ne, ne, nic takovýho tady dělat nebudeme! (směje se) Hlídala si to. Díky tomu, že to takto nastavila na začátku a já jsem to respektoval, tak jsme my dva, co se týče vztahů, na tom byli úplně na pohodu. Neměli jsme jediný konflikt.“

Museli jste projít školením?
„Jen vytvořit projekt a podat žádost. Vždycky, kromě nás, tam jezdí vědci. Museli jsme vypsat, co by tam kdo z nás dělal. Bylo přiznaný, že budeme točit film, ale zároveň jsme museli ctít tamější program. Měli jsme rozdělený hodnosti. Někdo byl velitel, jiný psal raporty, další byl zdravotník a za lidi zodpovídal. Já jsem byl něco jako technik a údržbář. Měl jsem na starosti, aby fungoval záchod a další věci.“

Musel jste někdy zasáhnout?
„Naštěstí všechno fungovalo! Tam už na to dlouho nikdo nesáhl, takže jsem měl štěstí. Kdyby se opravovalo, tak všechno.“ (směje se)

Dokázal byste to vůbec?
„Ne, já jsem manuálně zakletý! Přestože jsem se učil jako strojní zámečník, takže bych měl být zručný. Ale nejsem.“

Takže vaše cesta k herectví nebyla přímá...
„Vůbec ne. Šel jsem nejdřív na strojní průmyslovku, ale strojařina se u mě ukázala jako strašný omyl. V té době jsem procházel obdobím, kdy mi bylo všechno jedno. Dřív jsem dost sportoval. Pak jsem přestal a šel na strojárnu. Tehdy mě přestaly bavit všechny aktivity a ještě jsem se skamarádil s partou, která jenom chlastala. Bylo mi šestnáct, a jak odešla náplň koníčků a sportů, užíval jsem si, že už mi v hospodě nalijí pivo. S tím souvisel nezájem o školu a vzdělání, všechno mi bylo jedno. Chtěl jsem si užívat život a vůbec nepřemýšlel o tom, že touto cestou to nedopadne dobře.“

Co se pak stalo?
„Jednou mě potkala sousedka z ulice a řekla mi: Chybí nám v divadle kluci, zítra ve čtyři si tě vyzvednu. Zazvonila, byla hodně ostrá, tak jsem jel. Byl to ochotnický soubor, kde chystali Limonádového Joea. Dala mi roli Mexiko Kida a vůbec se mě neptala, jestli to chci, anebo ne. Zůstal jsem tam, ale myslel jsem, že to neodehraju. Byl jsem tak vystresovaný, že by se ve mně krve nedořezal. Nakonec jsem zjistil, že mě moc baví interakce s divákem. V tu chvíli mě začalo zajímat divadlo.“

A pak jste šel na DAMU, ovšem na alternu, ne na činohru, proč?
„Chodil tam můj kamarád z Kolína. Seznámil jsem se s různýma lidma a katedru jsem znal. Viděl jsem, jak to funguje. Dělal jsem přijímačky i na činohru, ale tam jsem vypadnul hned v prvním kole. A vůbec mi to nebylo líto.“

Co říkali rodiče na to, když jste se dal na divadlo?
„Fandili mi. Včetně táty, který je z rodu Jeřábků a v projevování emocí se drží hodně zpátky. Teď má radost, že se to povedlo. Se mnou to bylo hodně komplikovaný. Byl jsem neuchopitelný. V naší rodině bylo vždycky zvykem, že někdo něco vystuduje a pak to dělá celý život. A já najednou ne. Táta s tím bojoval dlouho, ale teď už je to fajn. Nikdo z rodiny v umění není. Třeba sestra je úřednice.“

A rodiče?
„Maminka pracovala jako ekonomka, tatínek jako konstruktér. Já jenom vím, že máme příbuzenstvo na Ostravsku a můj příbuzný byl Ivo Žídek, operní pěvec. Ale to je hodně vzdálená větev.“

VIDEO: Ukázka ze seriálu Strážmistr Topinka!