Křeče, úzkost a bludy. Klára bojuje se schizofrenií, přátelé ji opustili

Pro člověka trpícího schizofrenií je těžké přiznat si, že je nemocný. To zažila i Klára. Že je zřejmě nemocná, na ní prý nepoznali ani její nejbližší, ani lidé, se kterými trávila ve škole nejvíce času.

„Poznal to jediný člověk, a sice bratrův bývalý přítel si všiml, že se chovám ‚jinak' a měla jsem často plačtivou, doporučoval mi tehdy kineziologii… to jediné si pamatuji,“ popsala Klára své začátky s nemocí. Že s ní není něco v pořádku, to si uvědomila až poté, co strávila 14 dní v léčebně.

„Schizofrenik to necítí, protože si myslí, že fikce je realita. Moje nejlepší kamarádka si dodnes myslí, že jsem měla mystický zážitek. Možná ano, ale ten mystický zážitek šel a jde dobře léčit,“ řekla s mírnou nadsázkou mladá žena.

Náboženské bludy a „tíha celého světa“

Pacienti se schizofrenií mohou svět vnímat odlišným způsobem než jejich okolí. Mohou slyšet, vidět nebo cítit věci, které nevnímají ostatní. Například slyší hlasy, které patří mezi vůbec nejobvyklejší formy halucinací. Mohou podléhat bludům a být neochvějně přesvědčeni o věcech, které nejsou skutečné, třeba že jim jiní lidé mohou číst myšlenky, ovládat jejich myšlení nebo se jim snažit ublížit, uvádí portál o schizofrenii ‚100 tisíc neviditelných'.

„Já jsem měla religiózní bludy a také velké úzkosti, které se projevovaly i fyzicky – měla jsem velké křeče v břiše. Nešlo to celé unést, nesla jsem tíhu celého světa, trpěla jsem za všechny národy, jako trpěli židé, zajímala jsem se tehdy o jejich kulturu,“ popsala své halucinace Klára.

Rozdvojená osobnost a sklony k násilí: Jaké jsou největší mýty o schizofrenii?

Náročnou ataku do detailu ale popisovat nechce. Jen zmínila, že ohrozila samu sebe a všem tvrdila, že vše bylo umělecké představení. „Jen jsem zapomněla na docela důležitou věc - nebyla nikde žádná kamera,“ dodala Klára.

Než si poprvé vyslechla diagnózu paranoidní schizofrenie, prošla žena oddělení v pražských Bohnicích a Bohunicích v Brně. „Lékaři hodně mlžili, aby chránili sebe, ale i pacienty, nemám jim to za zlé, hodně mi pomohli,“ vysvětlila Klára. Až druhý ambulantní psychiatr před ní vyslovil slova paranoidní schizofrenie. „Ano, vyděsilo mě to. Co je to za chorobu, jsem věděla pouze z filmů. Ale přijala jsem to,“ vzpomíná žena.

Ptáče vypadlé z hnízda a motýli v břiše

Klára o sobě tvrdí, že se díky nemoci velmi změnila. Tím podle ní trpěla hlavně rodina, její blízcí přátelé. Ti ostatní se od ní prý odvrátili.

„Ti opravdoví přátelé zůstali, čekali, až se jim vrátím – nebo alespoň část mojí osobnosti. Byla jsem jak ptáče vypadlé z hnízda, jak říkala moje máma. I můj osmiletý bratránek měl v té době více sebevědomí a potenciálu, než já,“ přiznává Klára s tím, že pro ni bylo nejtěžší smířit se s tím, že už není jako dřív.

„Ztratila jsem osobnost, charisma, krásu. V té době jsem vážila 46 kilo, na mou výšku akorát. Po lécích jsem rapidně přibrala. S tímto jsem se dodnes nesmířila. Snažím se to řešit, ale jde to pomalu a ztěžka. Je to běh na dlouhou trať,“ popisuje žena boj s nemocí. Zpětně hodnotí, že kromě léků a rodiny jí pomohli lékaři, i když byla zpočátku proti nim, jakožto proti všem autoritám.

„A také mi pomohla rutina – rituály, které jsem každý den vykonávala – od čištění zubů, přes mytí vlasů až po spánek,“ říká Klára a z jejích slov je cítit náznak hrdosti. Nyní se prý cítí dobře.

„Občas mívám úzkosti, ale ne nijak hrozivé – třeba křeče v břiše vymizely. Zůstali jen motýli v břiše, kteří občas mnou proletí. Jinak se snažím žít plnohodnotný život,“ vypráví Klára.

Vražda ve Žďáru byla výjimka, hájí expertka schizofreniky. Co spustí nemoc?

Schizofrenici útočí primárně na sebe, ne na ostatní

Jenže to pro ni není tak jednoduché, schizofrenie je prý v naší společnosti obrovské stigma.

„Média nás ukazují jen ve chvíli, když se něco stane, a přitom mezi duševně nemocnými je statisticky mnohem menší kriminalita, než mezi tzv. zdravými obyvateli. Myslím, že lidé nevědí, co si mají představit, když se řekne schizofrenie. Často jsou zahlceni mýty, a nebo nevědí vůbec, co si mají pod tímto představit. Mezi lidmi je to tabu,“ tvrdí Klára smutně.

Mladá žena připojila: „Schizofrenik většinou při atace neútočí na ostatní, ale na sebe. Primárně ohrožuje sám sebe, je uzavřený a má svůj svět. Stává se ale i to, že zaútočí na někoho jiného, pokud není zaléčený, například nebere léky. A to je hodně špatné.“

Diskriminace na trhu práce? 

Kláru mrzí, že lidé s duševní nemocí jsou ve společnosti odsuzováni nebo odmítáni na trhu práce.

„Jakmile řeknete, že jste schizofrenik, nebo se provalí vaše diagnóza, tak vás v podstatě nikdo nezaměstná. Na trhu práce chybí organizace, nebo někdo, kdo by nám umožňoval zaměstnávání, kdo by nás zaměstnával. I chráněné dílny mají s námi problém,“ říká Klára a je ráda, že ona sama může pracovat. Zaměstnání sehnala v neziskové organizaci Dotyk, která pomáhá duševně nemocným a zároveň je i zaměstnává.