Pražský hrad obehnaný kamennou hradbou, v jeho středu stojí teprve románská bazilika sv. Víta. Pod ním je rozložené městečko o několika tisících obyvatel podél Vltavy, kterou tou dobou přepažoval dřevěný most spojující Staré Město s Hradčany. V takovéto podobě se stal v roce 1140 knížetem Vladislav II. Během svých vladařských let Prahu pozměnil natolik, že jeho vliv je patrný dodnes. Přinejmenším při pohledu na petřínský svah.

Druhý král z rodu Oráčova

Vladislav II. se narodil jako prvorozený syn knížeti Vladislavu I. zhruba kolem roku 1110. Jeho vyhlídky na vládu nebyly nijak veliké, a to díky principu tzv. seniorátu, v rámci kterého vládu nedědil nejstarší potomek, nýbrž nejstarší člen rodu. Přesto roku 1140 došlo k tomu, že Vladislava II. česká šlechta uznala za svého knížete, ačkoliv nebyl nejstarším členem dynastie. Šlo více o kalkul, že bude šlechtickým rodům zavázán a podřídí se jejich diktátu. V tom se zmýlili. Vladislav brzy své kvality a nezávislost prokázal.

Pomocí šikovné diplomacie, vojenskému umu i vypočítavostí dosáhl jako teprve druhý přemyslovský kníže královské hodnosti. Stalo se tak roku 1158 proto, že pomohl při vojenské výpravě do Itálie tehdejšímu císaři Fridrichu Barbarossovi. Díky tomu se Praha podruhé ve své historii stala nikoliv knížecím, ale královským sídlem. Prestiž města za Vladislavova panování vzkvétala ještě dříve.  

Kníže zakladatel

Na poměry tehdejší Evropy nebyla Praha nikterak malým městem. Stále vzkvétala. Na jejím území se do té doby přitom nacházel jediný klášter – Břevnovský. Vladislav se rozhodl vybudovat klášter nový, co by kamenem dohodil od Hradčan. Jedná se o Strahovský klášter, dominantu Petřína, který byl založen roku 1143.

„Vladislav II. se stal zakladatelem především ve smyslu materiálním, když zaštítil novou fundaci a příhodně ji vybavil časnými dobry. Sám se rozhodl, že u kláštera vystaví dům s komnatou a jiným příslušenstvím, kde chtěl sám pro sebe žít a dočkat se konce života,“ píše Filip Michal Suchán ze strahovské kanonie premonstrátů na Strahově v knize Vladislav II., druhý král z Přemyslova rodu.

První kamenný most přes Vltavu

Paradoxně je do dnešních dní Vladislav II. znám především skrze svou druhou manželku. Jmenovala se Judita, a její jméno nesl třetí nejstarší kamenný most v Evropě, předchůdce nynějšího Karlova mostu. Současníci, například kronikář Vincentius, se ve svých Letopisech o mostě zmiňují jako o „císařském díle.

Jedinečný výhled z Juditiny věže na Malou Stranu a Hradčany.
Autor: Daniel Vitouš

Most byl postaven v roce 1172 zhruba na stejném místě jako Karlův most. Jednalo se o „kamenný most, inspirovaný jistě podobnou stavbou v Řezně a oslavující zisk královského titulu Vladislavova“, domnívá se historik Zdeněk Dragoun v publikaci zasvěcené druhému českému králi. Dlouhý byl zhruba půl kilometru, široký necelých sedm metrů. Oproti Karlovu mostu, který jej nahradil po povodni z roku 1343, byl užší a nižší. První kamenný most přes Vltavu. Jeho pozůstatky můžeme obdivovat dodnes.

Mimo toho však Vladislav dbal na rozvoj svého sídelního města a jeho okolí. „Doba vlády Vladislava II. představuje určitý vrchol rozmachu románské architektury nejen v Praze, ale v celém českém státě,“ zmiňuje Dragoun. Kromě výstavby domů pro movitější obyvatele Prahy v podhradí lze zmínit například kostel sv. Ondřeje na Starém městě nebo kostel sv. Petra a Pavla v Bohnicích. Kvůli mladším přestavbám však lze podle oka obě stavby stěží klást do doby Vladislava.

Poslední léta vladaře

Jakkoliv byl Vladislav II. uznávaným vladařem, jeho poslední léta se nesou ve znamení spíše nezdaru. Rozezlil se s císařem Barbarossou, který mu kdysi propůjčil královskou hodnost, a obával se o budoucnost svou i svého syna Bedřicha, u kterého doufal, že po něm převezme břímě vlády. „Starý a nemocný král se v závěru života vzdal trůnu ve prospěch svého syna (…) ale českým knížetem se zásahem Fridricha Barbarossy stal králův bratranec Soběslav, dlouholetý Vladislavův rival,“ líčí Michal Lutovský v knize Vladislav II.

Král tou dobou nebydlel už na Pražském hradě ale u Strahovského kláštera ve svém obydlí, kde hodlal dožít. Paradoxně zemřel daleko nejen od Prahy, ale i od hranic nynějších Čech, v saském městě Meerane. Stalo se tomu právě 18. ledna 1174. „Zemřel ve stáří velikém a v Míšni poctivě byl pochován. Jeho kosti se svolením knížete Soběslava do Prahy jsou přeneseny a v klášteře jeho strahovském, který od základů vystavěl, jakož podnes se spatřuje, s povinnou poctivostí jsou složeny,“ cituje Lutovský kronikáře Jarlocha.

Kdo se směje naposledy…

I když to zní paradoxně, byl to nakonec skutečně Vladislav II., kdo nakonec posmrtně slavil triumf. Po jeho smrti se o vládu nad Čechami spustil nevídaný boj mezi přemyslovskými příbuznými. Vladislav přitom skutečně dosáhl svého. Jeho syn nakonec opravdu nastoupil na trůn, a jeho přímá rodová linie jej už do vymření po meči. Byl jím Přemysl Otakar I.

Fotogalerie
32 fotografií