7°C
Tento mistr malých rolí se dále objevil ve filmech Horem pádem, Bony a klid 2, v seriálu Škoda lásky, Trapasy a čtyři roky uváděl zábavný pořad Na stojáka. Svůj poslední snímek natočil v roce 2014. V současné době se po operaci léčí ve Vysočinské nemocnici v Humpolci a jeho snem je si zahrát ještě nějakou větší roli.
O něm jako člověku toho veřejnost příliš neví. Jeho životopis najdete pouze na webových stránkách Vysočinské nemocnice, ale jinak nic. Na otázku, jak je to možné, odpovídá: „Já jsem vlastně nikdy rozhovory nedával.“ A je to škoda, protože jeho život je tak zajímavý, že by vydal na samostatný celovečerní film.
Miroslav Kaman se narodil v Jihlavě 19. března roku 1946 jako nejmladší ze sedmi dětí. „Mezi mnou a nejstarším sourozencem byl rozdíl šestnáct let. Od chvíle, kdy jsme začali chodit do školy, jsme museli všichni tvrdě pracovat, protože jsme měli polnosti, louku, koně, krávy, prasata,“ vzpomíná na své dětství v Rosicích a dodává: „Když jsem přišel ze školy, vzal jsem si kousek chleba a šel jsem s koněm na pole. Po práci jsme si mohli užít trochu zábavy, kdy jsme si například stavěli bunkry ze slámy. Žili jsme jenom s maminkou a ta na nás neměla příliš času, navíc musela vařit pro sedm dětí. Když nebylo co do hrnce, tak jsem šel na houby a ona udělala výbornou omáčku.“
„Po základní škole jsem se začal učit horníkem. Zemědělství jsem zažil dost doma, a tak jsem chtěl změnu, proto jsem po učení šel fárat do Karviné. Někteří byli u pásu, ale já jsem rubal manuálně a šíleně mě to bavilo,“ přiznává herec. Každý den sjížděl výtahem stovky metrů pod zem, aby tam v temnotě s krumpáčem v ruce doloval ze skály tolik potřebnou horninu. „Líbilo se mi, že normální člověk se na takové místo jen tak nepodívá,“ vyzdvihuje bývalý horník jedinečnost prostředí.
Pod povrchem země ho neminuly ani krušné chvíle. Po třech letech tvrdé dřiny zažil zával. „Uvolnil se strop, jeden balvan mě vzal po zádech a pokřivil mi páteř,“ vzpomíná herec a dodává: „Bolela mě záda a musel jsem na operaci.“ Po zotavení už se nemohl vrátit do dolu, proto pracoval na povrchu jako dělník. To ho ale hlavně kvůli financím nebavilo, protože oproti tomu, jaké peníze dostával za práci v podzemí, byl plat mizerný.
Přestěhoval se tedy na Telčsko a nastoupil jako závozník mlékárenské cisterny. „S řidičem jsme vysávali z kravínů mléko do cisterny a potom jsme ho vozili do mlékáren, kde se z něj vyráběly sýry a další produkty. Bavilo mě to, ale vstávali jsme kolem čtvrté hodiny ráno, což bylo vyčerpávající,“ vypráví pan Kaman, ale ani tady se dlouho neohřál. Od jedné z krav chytil tuberkulózu a nastoupil do plicní léčebny na Buchtův kopec, kde se několik měsíců léčil.
Co teď? Jako horník skončil, do mlékárny již nechtěl, a tak mu soudruzi v roce 1966 nabídli, že by mohl dělat vychovatele v Těchobuzi, v ústavu sociální péče pro dospělé. Jelikož se dokázal zapracovat rychle do jakékoliv profese, tak nabídku přijal a dodnes na toto povolání vzpomíná: „Práce s mentálně postiženými lidmi byla náročná. Někteří byli hodně mimo. Člověk musel předpokládat, že chovancům někdy přeskočí a mohou začít vyšilovat. Nejnebezpečnější to bylo asi ve chvíli, kdy jsme chodili do lesa loupat klády. Rozdal jsem jim loupáky, což byly takové ostré nože, s nimiž se sloupávala stromová kůra. Všichni najednou měli v rukou prakticky zbraně, ale já jsem byl tehdy na tom fyzicky velice dobře. Hrával jsem košíkovou a boxoval, takže jsem se nebál a nikdy se mi nic zlého nestalo.“
Ačkoliv to byl ústav pouze pro dospělé muže, potkal tam svoji první ženu, která tam byla zaměstnaná jako vychovatelka. V roce 1968 se jim narodil syn a v roce 1971 se přestěhovali do Humpolce, kde začal pracovat jako vrátný. O rok později se rozvedli a on odešel do Běchovic u Prahy. Podruhé už se nikdy neoženil, ale jak sám přiznává: „Do svatby jsem se nehrnul. Ono to ani nebylo třeba, stačilo mít partnerku, se kterou jsem žil. Nyní už žádnou družku nemám.“
Jak se ale dostal k herectví? Když v devadesátých letech pracoval na Výstavišti v Holešovicích, kamarádi si chodili přivydělávat jako komparzisté do filmu, tak mu řekli, aby šel s nimi. Po mnoha komparzních rolích se dostal i k epizodním. Objevil se v seriálu Hospoda, Zdivočelá země a v roce 1997 hrál v povídce Bakaláři s názvem Poslední koncert, kterou režíroval Jan Hřebejk (51). Tam měl za úkol sedět ve vlakovém kupé a bavit všechny ostatní cestující. Společně s ním tam byl například Vlastimil Brodský (†81) nebo Jiří Sovák (†79). Následně si ho Jan Hřebejk pozval na casting filmu Pelíšky. Vyhrál konkurz a tím začala jeho cesta ke slávě.
„Já jsem byl vždycky exhibicionista, který se nestyděl, mě to bavilo, a proto jsem neměl trému. Samotné natáčení bylo celkem rychlé. Byly tam asi tři nebo čtyři opravy, jinak jsem to udělal perfektně,“ ohlíží se zpětně za svým hereckým výkonem Miroslav Kaman. Od té chvíle ho lidé začali poznávat. Reagovali na něj všelijak. Někdo se ho ptal, jestli náhodou není ten esenbák z Pelíšků, další se s ním fotili.
Následovalo období, kdy točil epizodní role, reklamy, moderoval stand-up show Na stojáka. V roce 2014 však onemocněl a zhubl pětadvacet kilo. „Od té doby jsem pořád hubený, už se mi nedaří přibrat,“ říká Miroslav Kaman.
20. prosince loňského roku mu dělali bypass a nyní se léčí ve Vysočinské nemocnici v Humpolci. Péči personálu si pochvaluje: „Sestry se ke mně hezky chovají a mají mě tu rádi.“ Dlouhé chvíle si krátí povídáním s ostatními pacienty, žertováním se sestrami, nebo koukáním na televizi. A jak se mu líbí film, který ho proslavil? „Rád se dívám na Pelíšky, když je zrovna dávají. Tento snímek je podle mě výjimečný a jsem rád, že jsem mohl být jeho součástí.“
VIDEO: 10 chyb, kterých jste si nevšimli ve filmu Pelíšky
10 chyb, kterých jste si nevšimli ve filmu Pelíšky Blesk
