7°C
Kdy jste si poprvé v životě uvědomil, že jste šťastný?
Uvědomil jsem si to, když jsem mohl svoji největší zálibu, zpívání, proměnit v povolání.
A předtím? Jako kluk?
Ano, celé mé dětství bylo šťastné, i když bylo částečně v těžké době války. Ale jako dítě jsem si ji tak neuvědomoval a ani nevnímal. Velké pocity štěstí jsem zažíval u babičky na venkově.
Rodiče, zejména tatínek, vás ale později od kariéry zpěváka odrazovali. Byl jste šťastný, když jste jim dokázal svůj úspěch?
Bylo to spíše takové zadostiučinění. Dokázat rodičům, že jsem nemusel litovat svého rozhodnutí jít dráhou zpěváka. Prostě když jsem svému otci dokázal, že jsem svou profesi dobře zvolil a že v ní mám úspěchy. Otec byl několikrát spokojen, například když jsem se dostal na konzervatoř nebo když jsem dostal první honorář z Las Vegas.
I vy jste je dělal šťastnými – třeba když jste mamince za první vydělané peníze v Německu koupil fiata. Nebo když jste jim koupil vilu v Jevanech.
Rodiče mi rozhodně nedávali najevo štěstí, když jsem jim něco koupil. Pro ně bylo největším štěstím to, že jsem byl šťastný a dělal jsem práci, kterou jsem miloval a miluji. Těšit lidi svými písněmi považuji za velké pracovní štěstí. A tak to vnímali i moji rodiče.
Co bylo v životě vaším největším štěstím?
Já pevně věřím, že nejen bylo, ale ještě i nějakou dobu bude. Život sám beru jako jedno velké štěstí. Ale pokud bych měl být konkrétní, tak v osobním životě to bylo setkání s Ivankou, svatba, narození mých dcer a vnuků. A v profesním životě bylo mým největším štěstím potkat ty správné lidi.
A to?
Musím začít už u svých prvních producentů – mých rodičů. Dále to pak byl můj učitel, který mě podporoval v malování. A učitel zpěvu Konstantin Karenin, na toho jsem měl opravdu štěstí. Protože ač už jenom učil, zpívalo mu to senzačně. A jeho vokály jsem napodoboval. Proto učitel zpěvu musí umět zpívat, aby od něj mohl žák jeho tóny napodobit.
Z vás se ovšem stal ryzí originál. Může si člověk vůbec uvědomit to „štěstí od boha“, tu mimořádnou dávku talentu a charisma, kterou dostal do vínku?
To si uvědomuji při každém vystoupení, kdy svými písněmi těším své posluchače. Jsem ale pokorný a toto štěstí vnímám zároveň i jako zodpovědnost, abych své příznivce nezklamal.
Byl jste někdy donucen přemýšlet o tom, zda jste šťastný?
Takto jsem nikdy neuvažoval. Když už někdo přemýšlí o tom, jestli je šťastný, znamená to, že o svém štěstí pochybuje. Já jsem se snažil a snažím žít tak, abych o štěstí přemýšlet nemusel. Dělám vše pro to, abych já a lidé kolem mě byli přirozeně šťastní.
Jenže některé osudové věci člověk neovlivní, a v tu chvíli je o štěstí přemýšlet donucen. Kdy to potkalo vás?
Asi když jsem před třemi lety onkologicky onemocněl. To byly pro mě nejtěžší okamžiky života, kdy jsem o štěstí přemýšlel. Ale pak jsem si také uvědomil, že jsem měl velké štěstí, když jsem byl léčen profesorem Trněným a jeho týmem. Jak zpívám v písni Ta pravá od Marka Ztraceného, tenkrát se mé štěstí naštěstí jen jednou unavilo.
Je možné jít, i třeba v takové chvíli, štěstí naproti?
Pokud štěstí nepůjdeme naproti, samo nepřijde, to je jasné. A při té cestě by ovšem nebylo šťastné ho minout.
Někdy ho člověk pokouší. Vy jste několikrát havaroval, jednou opravdu ošklivě.
Při mých autonehodách jsem si spíše uvědomil, že při mně stáli andělé strážní. To jsem měl opravdu velké štěstí v neštěstí.
Kdy jste poprvé zažil štěstí při poslechu hudby?
Při albu duetů Elly Fitzgerald a Louise Armstronga. Dodnes mi zní jako pravdivý prožitek mezi dvěma vynikajícími zpěváky.
Pořád si ho pouštíte?
To původní album jsem někomu půjčil a dotyčný mi ho už nevrátil. Proto jsem si ho koupil ještě jednou a rád se k němu už zase vracím.
Vy jste uspěl nejen doma, ale také v sousedním Německu. Byl jste šťastný, že máte u sousedů vlastně druhý domov?
Bezpochyby, i když zprvu mi připadalo, že se mi to zdá, že to nemůže být ani pravda. Protože v té době, kdy v Německu byly ještě plakátové plochy, tak můj plakát byl mezi hvězdami, které byly jistotou, že mají své stálé publikum. Jako například rakouský zpěvák Peter Alexandr nebo Udo Jürgens. Při tolika produkcích, při tolika tamních vystoupeních mohu skutečně mluvit o Německu jako o druhém domově. Navíc, Němci byli ti, kteří mi dali pocit, že jsem jejich. Říkali o mně: Sinatra Východu. Nebo také Zlatý hlas ze zlaté Prahy.
Další megaúspěch jste potom zažil v Las Vegas…
Zpívat na místě, kde ve vedlejších hotelích zpívají největší světové hvězdy, to se nedá ani slovy popsat. Na to je člověk tak hrdý… Ale je to i o odpovědnosti a trémě, očekávání z toho, jestli lidé půjdou na mé vystoupení nebo na Sinatru, Bennetta nebo třeba na Dianu Ross.
A potom slavná Carnegie Hall. To byl splněný sen?
Splněný bych neřekl, protože bych už neměl jiný sen. Co by bylo po Carnegie Hall? Jaké další mety a sny by mě čekaly? Vystoupení v Carnegie Hall bylo splnění přání, ne snu.
Podobně jako malování?
Ano, malování mi mnoho let přináší velký pocit štěstí a radosti. Když zrovna nemaluji, přemýšlím, hledám inspiraci, dívám se kolem sebe, a již to mě činí šťastným. Víte, štěstí není jako štětec. Neudržíš ho v ruce…
Co jste vůbec v životě vždycky považoval za štěstí?
Zdraví, rodinu a mít příležitost zpívat. A mít pro koho zpívat.
Ať toho máte i letos dostatek.
Minimálně doufám, že toho budu mít stejně jako v roce právě skončeném. Být se svou rodinou, mít možnost zpívat pro své posluchače a těšit je mými písněmi. Přeji si, aby na konci tohoto roku, tak jako před pár dny, jsme se všichni sešli a povídali si o tom uplynulém roce.
