Každoroční migrace více než 100 milionů suchozemských červených krabů (Gecarcoidea natalis) je fascinující podívanou. Trvá dva týdny a startuje s příchodem monzunových dešťů na začátku listopadu. Krabi mají propustný krunýř, a kdyby nepršelo, cestou by na slunci vyschli a zahynuli. Až 8 km dlouhou pouť zahajují velcí samci a týden po nich vyrážejí samice. Opouštějí své nory v tropickém pralese a směřují k moři, kam je žene rozmnožovací pud. Cestují až 12 hodin denně.

Přestože se krabi vzdali života ve vodě, vajíčka musí klást do moře, protože larvy mají žábry a mohou dýchat jen pod vodou. U moře pak samci tvrdě bojují s konkurenty. Na život a na smrt. A jen nejzdatnější vítězové mají právo na lásku. Po spáření se samci vracejí do vnitrozemí, zatímco samičky zůstávají a 14 dní opatrují oplozená vajíčka. Čekají na úplněk, kdy je příliv nejnižší, a mohou se tak přiblížit k vodní hladině, aby do ní nakladly vajíčka.

Než se malí vylíhlí krabi odváží vydat na cestu do vnitrozemí, sdružují se do velkých houfů podél pobřeží. Přibližně v polovině ledna se vydávají na cestu. A opět se všude valí laviny červených tělíček, tentokrát krabího dorostu. Vědci si dlouhá léta kladli otázku, jak je možné, že tito pomalu lezoucí drobní živočichové dokážou vykonat tak strastiplnou cestu. Dospěli k tomu, že to má na svědomí hyperglykemický krabí hormon. Ten zvýší v určitém období hladinu krevních cukrů, jež pak poskytují krabům potřebné palivo.

Fotogalerie
15 fotografií