„Před odletem jsem trávila spoustu času ve škole a pak v práci, která mě nebavila ani nenaplňovala. Uvědomila jsem si, že teď je ten správný čas udělat, co opravdu chci,“ říká.
Prodala auto a se sto tisíci na účtu vyrazila do Jižní Ameriky. Původně ji chtěla projet na oblíbené čtyřkolce, ale v mnoha zemích se tam nesmí používat na veřejných komunikacích. A tak zvolila skútr o objemu motoru 150 ccm. Malý stroj pro menší slečnu („Měřím 156 cm.“) s minimem věcí.
„Sbalila jsem si pět triček, dvoje legíny, tenkou větrovku, tři mikiny, spodní prádlo, kempovací výbavu, hygienické minimum, základní léky a kontaktní čočky. Pokud jsem něco potřebovala, dokoupila jsem si to cestou,“ říká Veronika Kováčiková.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
🇨🇿Nikdy neříkej nikdy 🙂. Když jsem v Santiagu zjistila, že nemůžou čtyřkolky na silnice, čekala jsem, že se mi zhroutí svět. Vždycky tomu tak bylo v těchto situacích. Svět se nezhroutil a já taky ne. Nevěděla jsem, jak na cestu vyrazit - na čem. Chvíli jsem si říkala, že by byl autobus nejlepší řešení (občas jsem si to říkala v sedle motorky i potom 😂😂). No pak jsem si říkala, že nemám řidičák na ozdobu a začala jsem dumat nad tím, co si pořídit. Původně to měl bejt nějakej vážně silnej stroj. Pak jsem si říkala proč, na co? Vyhazovat takový peníze za něco, co se může na cestě podělat, nebo to můžu podělat i já 😅. No, tak jsem chtěla něco speciálního 🤷♀️😄. Skůtříka Draka 😍♥️. Už právě v Chile jsem slyšela (i od lidí co s motorkama pracují), že na tomhle nemůžu projet ani Atacamu (nejsušší místo a poušť na světě). Po cestě Atacamou jsem zase slyšela, že je bez šance vyjet s takhle malým skůtříkem do 4000 metrů nad moře - skrz Andy (2. místo na světě s nejvyššíma horama - hned po těch Asijských). Tiše jsem se musela pousmát, když jsem na voru i s drakem přeplouvala Titicacu (nejvýše položené jezero světa). 🙂😄 Pak jsem se teda zase v Peruánských horách vztekala, když jsem byla úplně durch a jela sněhem, že já blbá nejela tím autobusem. Tradá🍾🥂🍻. Už to mám na hranice s Ekvádorem jen nějakých 300 kilometrů a v kolách mám už tisíce mil 🤷♀️🙂. Všichni máme nějaký představy. Všichni si myslíme, že něco nejde a pak to najednou jde 🙄😄. Všichni máme představy, jak bude něco asi probíhat nebo vypadat. Všichni včetně mě se mýlili 🙂. Zaplať pán bůh za to 🙏🙂. Jo a podle plánu jsem se měla už vracet domů 😅😄. Ještě mě pár tisíc kilometrů zbývá a netuším, co mě potká na cestě dál, ale budu věřit, že jen samý krásný věci jako do teď. 👍 . . . . #moto #trip #vylet #sudamerica #southamerica #jizniamerika #cestovatel #sama #sam #hory #more #mountains #coast #sea #bluesky #sun #finaly #hotweather #driver #ridicka #peru #chile #bolivia #ecuador #comming #happy #ever #stastna #stesti #usmev
Příspěvek sdílený Veronika Kováčiková (@veronicastravel),Čec 8, 2018 v 8:06 PDT
Riziko? Ani ne
Z Chile putovala skrz Bolívii, Peru a Ekvádor do Kolumbie. Překonávala pouště i pětitisícové Andy. Mnohokrát slyšela, že její plán je riskantní, že jí hrozí okradení, přepadení a řada ještě horších situací. „Asi jsem měla štěstí na dobré, milé a nápomocné lidi. U mnoha z nich jsem bydlela, protože jsem musela hodně šetřit. Často to nebyl žádný luxus, ale byl to nejlepší způsob, jak poznat navštívené místo,“ radí Veronika.
Během putování si nevydělávala („Bez pracovního víza je to nelegální, ale jako záložní variantu jsem to měla.“) ani neměla příjmy ze sociálních sítí. „Cestuju, protože mě to baví a ráda zpracuji informace pro další nadšence a třeba i ukážu lidem na fotkách a videích krásy mnou navštívených zemí,“ říká cestovatelka, které byla v Jižní Americe angličtina, němčina i ruština – až na pár výjimek – naprosto k ničemu.
„Španělsky jsem na začátku neuměla ani slovo, časem jsem ale něco pochytila. No, musela jsem,“ směje se. Samozřejmě ale byly chvíle, kdy měla strach. „Například když jsem musela řídit ve 3 °C ve sněhu a byla jsem jako první u nehezké dopravní nehody uprostřed peruánských hor.“ Nebo když v Ekvádoru řešila svou první zlomeninu.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
28.4.2018 si můžu napsat do diáře, jako moje druhý narozeniny❗️😐👌 Krom toho, že na mým přejezdu z Puna směr Cusco (Peru) začalo sněžit, jsem se o cca 4 metry a 3 vteřiny vyhla vážně odporný nehodě. 🙏 Jen díky tomu, že už nějakou chvíli zmoklá a totálně zmrzlá, jsem zastavila, proto abych vyfotila ty kroupy a sníh - fakt jsem nechtěla stavět kvůli tý zimě a už jsem se viděla v suchých věcech. Přesně tyhle 3 vteřiny na 2 fotky bez sundání helmy a vypnutí motoru mi o cca 300 metrů dál zachránily život, jinak bych byla mezi nima. Druhej zázrak pochopí snad všichni motorkáři. Brzdit v šoku, když zahamstnu obě brzdy na tomhle povrchu, bez nějakýho silovýho rozložení obou brzd a ustát to, je taky zázrak.🙏 Fotka je pořízená po cca půl hodině zachraňováňí a příjezdu někoho jinýho než jen mě - jediný nevybouraný. Díly co se válej po zemi jsou už jen zbytky - hodně jsme toho odklidili, aby byl volnej průjezd. Ano, letělo mi pár součástek u mýho záchvatu brzdení okolo motorky a možná i kolem hlavy. ❗️❗️❗️Nechci nikoho moralizovat a rozhodě nechci situaci rozebírat do detailů, ale je opravdu zasranej problém používat pásy nebo autosedačky❓❗️❗️ Už nikdy! Nikdy nechci držet malý dítě úplně od krve a vidět další spoustu podobných věcí na ostatních účastnících nehody! Z 5 lidí ve dvou autech byl v pořádku jen řidič toho černýho (pán v modrém) - jedinej s pásem❗️ Jediný co jsem odnesla já je moje narvaný koleno, když jsme s pánem bojovali s otevřením dveří u řidiče, pak u spolujezdce, aby se dostal ven a mohli jsme pomoct ostatním. A celá tahle situace byla tak šťastná, že to (nejspíš) všichni přežili (maminku dítěte odváželi v né zrovna dobrým stavu - nikdy jsem neviděla takhle rozbitou hlavu). Je vážně skvělej pocit, slyšet člověka vydává alespoň nějakej zvuk, protože víte, že není mrtvej. Přeberte si to jak chcete,ale občas stačí jen přemejšlet 😉. . . . . #drivesafe #drive #safe #peru #mountains #snow #cars #crash #car #autonehoda #rizeni #bezpecne #veronicastravel #southamerica #jizniamerika #moto
Příspěvek sdílený Veronika Kováčiková (@veronicastravel),Dub 28, 2018 v 7:19 PDT
Nejtěžší noc
„V půli cesty jsem navíc zjistila, že moje cestovní pojištění není platné (ne mojí vinou), a to v okamžiku, kdy jsem strávila celou noc v koupelně a zajímaly mě pouze dvě věci, aby mi na nohu nevylezli švábi, a jestli tady nemocnice vůbec nějakým způsobem funguje.”
Před pár dny se Veronika Kováčiková z výpravy, která jí prý v mnohém otevřela oči, vrátila do Česka. „Opravdu si tady nemáme na co stěžovat, všechno tu vlastně funguje dobře. Tahle cesta mi dala hodně, dokonce i mým nejbližším, kupodivu nás to spíš sblížilo.“
Nyní má v plánu užít si rodiny, vychutnat si české jídlo i zavítat do obchodů narvaných zbožím. „A také si najít práci, která mne bude bavit a zároveň u ní budu mít čas dělat občasné přednášky a napsat knihu z mého putování,“ plánuje. Jak přiznává, dlouho ale zřejmě v domovině nevydrží. Za pár měsíců, až něco našetří, by chtěla opět vyrazit do světa. „Jen si musím vybrat, kam to bude tentokrát,“ dodává Veronika Kováčiková, jejíž blog, Instagram i webové stránky najdete pod názvem Veronica’s Travel.
Nebezpečné? Neřekla bych!
Sama žena, navíc exotická cizinka. Byla to v kontaktu s muži spíš výhoda, nebo naopak musela být ostražitější? „Pro mě to byla výhoda, měla jsem štěstí na dobré lidi. Když mě místní viděli s někým z konkrétního státu, tak se tolik neohlíželi a nezírali na mě, jako když jsem šla sama. O mnou navštívených státech se mluví jako o nebezpečných, ale já jsem ten pocit neměla,“ dodává cestovatelka.
„Jedno z nejkrásnějších míst, co jsem kdy viděla - Měsíční údolí poblíž města San Pedro de Atacama.“
Autor: archiv V. Kováčikové
8°C
