Na Wikipedii jsem si přečetla, že jste se po listopadu 89 jako mnoho vašich kolegů stáhl jakožto exponent minulého režimu do ústraní a zmizel z veřejného života.
Takhle to vůbec nebylo. Už rok předtím jsem si konečně pořídil nahrávací studio, splnil jsem si sen a začal se věnovat studiové práci. Kapelu Allegro jsem dal Heleně Vondráčkové, přestal jezdit a koncertovat. Někdy v roce 92 si lidé začali vydupávat můj návrat, chtěli Nonstop, Decibely lásky, Discopříběh a majitelé diskoték si mě začali zvát a já znovu začal vystupovat. Potom vyšlo 20 největších hitů Michala Davida s Kroky Františka Janečka, kterých se prodalo přes půl milionu, a já začal prožívat comeback.

Ten opravdový comeback ale nastal až v roce 1998, kdy čeští hokejisté v Naganu uvedli, že skladby Michala Davida byly jejich motivační oporou v šatně, a vy jste pro ně napsal píseň Správnej tým.

Díky Naganu a našim hokejistům jsem zaznamenal totální comeback. Byl jsem tehdy požádán hokejovým svazem, abych pro kluky napsal oslavnou píseň, že si ji přejí právě naši hokejisti. Napsal jsem do dvou dnů Správnej tým, který otextoval Jarda Machek, a píseň jsme představili lidem na  Staromáku, když naši kluci dorazili se zlatou medailí. Jsem jim dodnes moc vděčný za to, jak mě mezi sebe přijali. Seděl jsem Jirkovi Šlégrovi na ramenou a oslavoval s nimi vítězství. Svým způsobem to bylo tehdy i mé vítězství. Tehdy se mnou zpívali Martin Ručinský, Jarda Jágr, Petr Svoboda, Vláďa Růžička, Dominik Hašek a ostatní. Říkali mi, že je mé písničky v kabině vždy nabudily. Zvláště Nonstop a Pár přátel.

Vítězství v Naganu a Správnej tým vás katapultovaly opět do výšin. Postavil
jste novou kapelu a začal vyprodávat haly. Vrcholem byla pražská O2 arena, kde s vámi padesátiny slavilo osmnáct tisíc fanoušků. Michal David se tak stal jistotou pro pořadatele, že nezbude jediný lístek.
Tak to nevím. Tohle bych neříkal. V tomhle ohledu jsem stále obezřetný a mám velkou pokoru. Třeba už teď mám plno práce s dvěma koncerty, které jsem si naplánoval jako oslavu šedesátin na 11. a 12. června v roce 2020. Řeším dramaturgii, program, chci úplně jiný, než na jaký jsou fanoušci zvyklí. Musím si je hýčkat. Úspěch není samozřejmost a to já moc dobře vím. Bez dřiny a pokory to nefunguje.

Mnohým také nevoní, že jste z cirkusové rodiny. Stydíte se za to?

Blázníte? Jsem naopak hrdý, že jsem z rodiny komediantů a umělců. Cirkusové umění je všude ve světě považováno za kumšt, a co se dokážou artisté od svých dětských let naučit, je k nevíře. Jen u nás je to bráno za nějaký póvl. Cirkusáci jsou umělci. Ne kolotočáři. Francouzský herec Jean Marais, chcete-li Fantomas, Hrbáč nebo Kapitán Fracasse, vlastnil cirkus. Můj pradědeček z maminčiny strany Karel Kludský vedl mezi válkami největší cirkus na světě, měl tři manéže a zvěřinec čítající 24 slonů, spoustu tygrů a lvů. Když se ale blížila druhá světová válka, lidé měli jiné starosti. A tak cirkus neudržel. Aby zvířata zachránil, na počátku války se je pokusil dopravit do africké rezervace. Loď ale Němci potopili a kromě zvířat zahynulo i mnoho cirkusáků. O cirkusu Kludských psal i Eduard Bass v knize Život v manéži a je tam opravdu co číst.

Vaše rodina už ale s cirkusem neměla nic společného, že?
Slavný Cirkus Kludský založil pradědeček Karel Kludský, tatínek mého dědečka, který ale nepokračoval cirkusem. Zakládal spolu s panem Ponrepem kina v Čechách. Pan Ponrepo pak postavil kamenné kino v Praze a můj děda dál jezdil po vlastech českých s kinem pojízdným. Takže my už s  cirkusem neměli nic společného. Měli jsme jakousi Kludsky Show, s níž jsme jezdili po Evropě po divadlech a varieté.

Proto jste se v roce 1968 ocitl na dva roky v Itálii?
Rodina tam dostala angažmá a máma mě vzala s sebou. S tátou se po šesti letech rozvedli a se sestrou nás soudně rozdělili přesně tak, jak jsme to chtěli. V Itálii jsem byl ještě s babičkou, tetou Dagmarou, známou kartářkou, a tetou Alicí. Bylo to takzvané Kludsky show a holky dělaly různá varietní čísla. Dagmar měla číslo kovbojské, Alice zase s holuby a moje máti měla akčně gymnastické číslo jako Královna ze Sáby. Krom toho se hrálo i černé divadlo.

A co jste dělal vy? Vy jste si to jenom tak užíval?
Já? Bylo mně osm let, a abych nelelkoval, tak mě máma dala do klášterní chlapecké školy u Verony. Abych se naučil italsky, a především abych se nepotuloval po ulicích. Vychovávaly nás tam jeptišky a každou neděli jsme měli mši. Matka představená tam hrála na harmonium a mne to tak nadchlo, že mě tam začala učit hrát. Ke konci pobytu v klášteře jsem už sám hrál na harmonium mešní písně a doprovázel mše.

Takže start hitmakera Michala Davida se odehrál v kostele…
Tak. Když jsme se potom v roce 1970 vrátili domů, začal mě pan profesor Kalfus, jeho syn dneska učí varhany na konzervatoři, učit na varhany a já hrál rok na kůru v kostele na Karlově u Nuselského mostu mše. Po dvou letech jsem se začal věnovat jazzu a chodil na lidovou konzervatoř na Václavák. Odtud mne ale po třech letech vyhodili pro nedocházku. Měl jsem 280 neomluvených hodin za rok, jelikož jsem nastoupil ke Krokům Františka Janečka jako klávesák a jezdil s Janou Kratochvílovou. Už jsem neměl na školu čas, tak mi dali profesoři nůž na krk. Buď Kroky, nebo škola. Já jim řekl: Vy už mě tady nemáte co naučit, jdu ke Krokům.

Nebýt tedy matky představené v chlapeckém klášteře, nevydal byste se na dráhu hudebníka?
Ale to asi vydal, ale matka představená mne opravdu dost posunula. Naučila mě základy a nasměrovala k pianu. Hrál jsem také na kytaru, na bicí, na trubku, tahací harmoniku. Inklinoval jsem k muzice už odmalička. Jako šestiletý jsem předváděl Louise Armstronga a hrál jeho sóla na plastovou trubku. Miloval jsem už jako malý kluk jazzové zpěváky jako Ellu Fitzgerald, Franka Sinatru, poslouchal jazzové pianisty Oskara Petrsena, Erolla Garnera a další. Kluci v mém věku chodili hrát fotbal a čutat do míče. Byl jsem jiný.