V dětství lovil bobříky ve farním sklepení. Dnes Miloš (33) stojí v čele Skautského institutu

Ve skautu se totiž lecčemu přiučil. Pokoře, odvaze i třeba samostatnosti. Miloš (33) se přitom ke skautům chtěl přidat z prozaických důvodů. Vábila jej touha po dobrodružství, touha zažít něco, co se ve škole zažít nedá. „Odmala jsem měl hodně rád Jaroslava Foglara a jeho Rychlé šípy,“ vysvětluje. Proto se chtěl dostat do skautského oddílu, což se mu nakonec okolo devíti let vyplnilo.

„Hodně se říká, že v knihách je něco jiného než v realitě, ale když jsem do skautského oddílu přišel, tak to reálné opravdu bylo. Našel jsem kamarádství, dobrodružství, zážitky,“ líčí. Velmi rád kupříkladu vzpomíná na svou první noc pod širým nebem. „Byl jsem tehdy poprvé na táboře a spali jsme v lese. To slyšíte v tom tichu zvuky přírody, jak mezi sebou komunikují sovy nebo lesní zvěř,“ vypráví s tím, že ve městě se něco podobného zažít jednoduše nedá. Alespoň ne v rušné zástavbě.

Příroda člověka umí naučit

„Dříve jsem bydlel v Jinonicích, což je podle mne snad jediná vesnice, do které zajíždí metro. Je to úžasná část Prahy,“ říká. „Třeba Prokopské údolí je výjimečnou lokalitou. Už jako kluk jsem tam rád chodil. Je to kus pravé divočiny,“ takže právě tam by pražským dětem doporučil výlety. V přírodě se totiž člověk může kdečemu naučit. Třeba i čelit vlastnímu strachu a postarat se o sebe.

„Téměř“ jako v Rychlých šípech

Když byl ještě malým klukem, podobně jako Foglarovi hrdinové rád lovil bobříky. Dokonce i dříve, než se přidal mezi skauty. „Ale jestli by se mi to podařilo i dneska? No nevím, nevím,“ kroutí hlavou usměvavý skaut.

„Třeba bobříka odvahy jsem získal, když jsem šel spolu s bráchou a bratránky za černé noci do temného sklepa ve vesnickém stavení,“ vzpomíná. „Člověk se tam bál i za dne.“ Později, tentokrát už ve skautu, lovil bobříka odvahy opět v černém sklepě, podobně jako jej ve foglarovském příběhu o Rychlých šípech lovil Jindra Hojer, na kterého ve sklepě spadly necky. Tentokrát se jednalo o sklepení fary. Takhle dramaticky ale lov bobříka odvahy v případě Miloše neprobíhal. I dnes přiznává, že se bál. „Byly tam nějaké divné krabice. Jak to byla fara, tak jsem se hrozně bál, jestli to nejsou rakve,“ líčí. S úlevou ale nakonec zjistil, že to byly krabice s jablky. Tím však zážitek nekončil. „Cestou nahoru na mne vybafl jeden z vedoucích a já celý ustrašený pelášil pryč. Tehdy jsem si uvědomil, že strach má opravdu velké oči a že by se mu člověk měl zkoušet alespoň postavit.“

V čele Skautského institutu

Na otázku, zda je »vzorňák jak se patří«, Miloš odpovídá: „No, i když jsem nejspíše za život pár sprostých slov řekl, člověk nedokáže být úplně Mirkem Dušínem,“ zamýšlí se. Už během studií podnikal v oblasti strategického plánování veřejného prostoru, než zjistil, že je duchem i tělem více skaut než podnikatel. Proto pomáhal založit Skautský institut, v jehož čele nyní stojí a který provozuje Junák. Původně měl totiž sloužit spíše jako sbírka skautských memorábilií a pamětihodností.

Dnes však představuje prostor pro setkávání lidí různorodých zájmů a věku, na jeho půdě se konají nejrůznější kulturní či společenské akce, kterých bývá i třeba 50 měsíčně. To vše v samém centru hlavního města v domě U Zlatého rohu hned vedle Staroměstského orloje, který tak skýtá každému kýžený prostor pro klid a únik před tisícihlavým davem švitořících turistů.

Zodpovědnost nepřekážet

A jak takový ředitel Skautského institutu běžně tráví den v rušném centru Prahy při zajišťování plynulého chodu instituce? „Moje práce spočívá v tom být tu pro ostatní ve chvíli, kdy je potřeba nějakého rozhodnutí, protože institut a hlavně skauting je především o kolektivu,“ vysvětluje. „Takže zjednodušeně řečeno, snažím se ostatním příliš nepřekážet,“ uzavírá s úsměvem.