9°C
Slavná režisérka a scenáristka měla totiž úplně jiné plány, chtěla jít studovat chemii. Kvůli nevyhovujícímu kádrovému profilu ale místo v posluchárnách vysoké školy skončila jako svářečka v továrně. „Byl to konec padesátých let. Cítila jsem se ponížená, ale něco pozitivního by se na tom dalo najít. Od té doby chápu problémy jiných lidí,“ říká režisérka s tím, že i tato zkušenost jí v pozdější tvorbě pomohla.
Jak se ale od chemie přes fabriku dostala k filmovému průmyslu? V podstatě náhodou. „V jedné restauraci jsem byla náhodou představena Jaroslavu Dietlovi. Nabídl mi, jestli bych nechtěla vyměnit továrnu za Československou televizi. Prý by mi tam mohl zařídit místo asistentky scény. Dovedete si představit, že jsem málem prorazila strop radostí,“ vzpomíná Poledňáková na své profesní začátky.
VIDEO: Trailer Ten, kdo tě miloval představuje film letošních Vánoc!
Trailer Ten, kdo tě miloval představuje film letošních Vánoc! Falcon
S její kariérou to bylo jako na houpačce a ani v soukromí neměla na růžích ustláno. V roce 1961 se tehdy ještě Marie Jandová provdala za muzikologa Ivana Poledňáka. Dvojici se narodil syn Petr, ale ani přesto manželství nevydrželo. Poledňáková zůstala s malým synkem sama, a aby toho nebylo málo, rozhodla se k výchově dítěte a práci v televizi dohánět pomyslné resty – vrhla se na studium Akademie múzických umění, obor dramaturgie. „Tenkrát to bylo opravdu složité chodit dopoledne do školy, odpoledne do práce a po nocích se učit. Ale když je něco třeba udělat, tak se nezatěžuji problémy,“ tvrdí rozhodně.
I tohle náročné období bylo ale nakonec nesporným přínosem, minimálně pro nás diváky. Kdyby ho režisérka neprožila, těžko bychom se mohli dodnes smát a dojímat u kultovních komedií Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. V těch se totiž Poledňáková inspirovala vlastním životem. „Baletka byla ve scénáři proto, že jsem milovala balet. A její problémy byly i moje problémy – odcházet večer do divadla a nechávat doma dítě. A když bylo mému synovi Petrovi osm let, chodil za mnou s návrhy na tatínka přesně jako Vašek ve Velrybě. V době, kdy jsem psala scénář, Petr miloval knihu Himálajští tygři, a to mě přivedlo na myšlenku, že tatínek Luboš bude horolezec,“ vysvětluje.
Nejoblíbenějším filmem z jejího pera je ale bez debat S tebou mě baví svět, který byl oprávněně vyhlášen komedií století. „Někde jsem slyšela vyprávět partu chlapů, jak jezdí s dětmi bez manželek na hory. Hned jsem v tom uviděla potenciál na scénář a začala si představovat Vaška Postráneckého. Na Alberta jsem musela hrozně dlouho čekat. Napsala jsem do scénáře, že Albert bude chodit v obleku a v trenčkotu s deštníkem. Když jsem se měla sejít s Julou Satinským v hotelu Carlton, do kavárny vešel Jula – představte si – v trenčkotu s deštníkem! Hned jsem věděla, že je to on,“ popisuje, jak nápad na její nejslavnější počin vznikal.
Několik filmů natočila i v novém tisíciletí, a ačkoliv u diváků byly stále oblíbené, kritika si na nich »smlsla«. Poledňáková si z negativních recenzí ale nic nedělá. „Líbáš jako Bůh měl skoro milion diváků návštěvnosti, a to mě těší mnohem víc. Spíše řeším to než nějaké kritiky,“ tvrdí filmařka.
Jejím posledním filmovým počinem je Líbáš jako ďábel z roku 2012 a asi to tak bohužel i zůstane. Už po jeho dokončení prohlašovala, že další nebude. A rozhodně k jejímu návratu nepřispěl fakt, že před dvěma lety prodělala mozkovou mrtvici, po které ochrnula na levou polovinu těla. A nebýt sousedky, která ji tehdy přišla na chalupu vyzvednout, protože spolu měly vyrazit na houby, mohlo to skončit mnohem fatálněji… „Jsem doma, odpočívám, čtu si nebo se dívám na televizi, tak vypadají moje dny. Taky pravidelně rehabilituji, chodí za mnou zdravotní sestra, pomáhá mi. Mám ale stále problémy s rukou, ale snad se to ještě zlepší,“ doufá.
S rukama v klíně, jak by se mohlo zdát, ale Poledňáková nesedí. V roce 2016 jí vyšla kniha Ten, kdo tě miloval a oproti očekávání se nejedná o humoristický román, ale detektivku. A její námět zaujal dalšího schopného režiséra Jana Pachla, který má na svědomí například dvojfilm Gangster Ka či seriály Cirkus Bukowsky a Rapl. S klasickou detektivkou se ale nespokojil a scénář k filmu, který bude mít zanedlouho premiéru, trochu »popoledňákoval« – přidal humor a rodinný rozměr. Samozřejmě s vědomím autorky předlohy. „Scénář jsem četla a komentovala během našich pravidelných schůzek. Byla jsem vlastně takovým dramaturgem scénáře. A až půjde film do kin, budu stejně nervózní, jako bych ho režírovala sama,“ říká s úsměvem.
Další knihy se ale asi jen tak nedočkáme, Poledňáková sama přiznává, že na práci nemá ani pomyšlení. Pokud by se ale na psaní přece jen znovu vrhla, byla by to prý opět detektivka, tenhle žánr ji prostě baví. Kdyby měla ale do nějakého žánru zařadit svůj vlastní život, o krimi by nešlo. „A rozhodně by to nebyla ani komedie. Spíš drama,“ uzavírá.
