Střední škola v 80. letech a dnes: Tohle všechno se změnilo!

Autor: iStock

Zní to sice trochu přehnaně, ale já to tak vnímám. Zejména když vidím syna, jak přichází ze školy a hlavu má přilepenou k chytrému telefonu, na uších sluchátka a absolutně nevnímá svět kolem. A není to „jen“ při návratu domů, dnešní puberťáci takhle tráví většinu svého času, na zastávce, v metru, při čekání, a dokonce i při přecházení ulice. Ignorují ostatní, protože drží telefon v ruce.

Ironií je, že jen málokdy tyhle přístroje využijí k tomu, aby někomu zavolali. My z osmdesátek museli pěšky k telefonní budce, abychom si mohli domluvit kino nebo rande. Co bylo lepší?

Autor: iStock

My doma neměli ani telefon a počítač jsem poprvé viděla v obří formě kdesi na praxi ve velké textilce. Český textový procesor T602 vznikl až v roce 1989, do té doby jsme neměli ani potuchu o tom, kdo je Steve Jobs nebo Bill Gates. Apple ani Microsoft jsme neznali a programování bylo něco, co patřilo do vesmírného programu NASA. Dnešní děti umí používat počítač tak, jako by se s nimi narodily.

Chytrý telefon, Instagram, Facebook nebo Snapchat využívají každý den a sledují jejich prostřednictvím životy druhých. Mě rušilo maximálně popelářské auto po ránu, je ruší neustálé pípání upozorňující na nové zprávy. Akceptuji to, jen se snažím, aby telefon neblikal i v noci.

Autor: iStock

Nebo po dětech chtějí více blbostí. Nežila jsem sice v době temna, ale nepamatuji se, že bychom dostali seznam dlouhý jako nádraží s čísly sešitů, které je potřeba mít. Kromě toho mi připadá, že učební osnovy i domácí úkoly jsou mnohem náročnější. Jistě, střední škola by měla být náročnější než základní. Někdy mám ale dojem, že se žáci učí všechno a vlastně nic.

Neměli by dostávat spíše lekce empatie a učili se to, co je nezbytné? Už v prváku je nutí, aby přemýšleli o tom, jakou vysokou školu by rádi studovali. Já jsem tedy v prvním ročníku střední školy neusínala s panickou hrůzou z toho, co jednou budu dělat a jestli jsou mé známky dost dobré. Díky bohu, aspoň že se na středních školách u nás nestřílí.

Autor: iStock

Děti dnes nemají čas, aby chodily s kamarády ven, jen tak se potulovaly před panelákem a kopaly do míče. Místo toho spolu hrají online hry na počítači nebo iPhonech. V osmdesátých letech, když zazvonil školní zvonek, byl to signál, abychom rychle hodili tašky domů, udělali úkol a vypadli ven. Chodili jsme po městě, seděli v parku na lavičce anebo šli do cukrárny. Dnes se zdá, že životy dětí ovládají organizované činnosti a přísnější plánování. Projít dnes střední školou? Musí mít tvrdou kůži, ale nakonec to zvládnou – jako my.

Autor: iStock

Mění se doba, mění se společnost, možnosti, ale měníme se i my rodiče. Ve srovnání s těmi našimi jsme na potomky mnohem opatrnější - mnohdy pravděpodobně až přehnaně - a nejsou tak výjimkou rodiče, kteří vozí do školy i šestnáctileté a starší děti. Proč to vlastně děláme?

Příčin je pravděpodobně více. Dílem jim chceme usnadnit život, ale dílem je to i proto, že se o ně bojíme, ale za pár let se divíme, jak strašně moc nesamostatní jsou. Takže na to taky pozor.