9°C
Uplynul týden od vpádu Sovětů do socialistického Československa. Úterý 27. srpna 1968 je posledním dnem, který ve svém podrobném popisu líčí publikace „Sedm pražských dnů“ Historického ústavu Československé akademie věd.
První zprávu toho dne kniha podává v 7:25 hodin, kdy Československý rozhlas informoval o tom, že skončilo politické vyjednávání v Moskvě. Účastnili se ho zástupci Sovětského svazu, členové zemí Varšavské smlouvy, členové KSČ, kteří stáli na straně Moskvy, a představitelé obrodního hnutí v čele s Alexanderem Dubčekem a prezidentem Ludvíkem Svobodou. V té chvíli ještě nebylo jasné, jaký výsledek do naší vlasti vezou.
Jen o pár minut později rozhlas opět nabádal veřejnost, aby v 9:00 začala veřejná manifestace, při které se mají tak jako v předchozím dnu hlavním městem rozeznět všechny sirény, klaksony vozidel a zvony kostelních zvonic.
Okupanti vyklidili pole
Překvapivá informace přišla ještě během ranního vysílání rozhlasu. V 7:45 hodin prostřednictvím svědectví svého spolupracovníka hlasatelé oznámili, že značná část těžké techniky okupantů opustila střed Prahy. Bez přítomnosti obrněnců se ocitlo ministerstvo národní obrany, Chotkova ulice, další přístupové cesty ke Klárovu nebo pražské mosty.
Další hrůzné svědectví z pražských ulic toho dne přišlo prostřednictvím novinového článku Lidové demokracie, která ve svém zvláštním vydání popsala událost z Karlínského náměstí:
„Obrněný transportér sovětských okupačních vojsk se blížil k domu, na němž asi patnáctiletý hoch maloval azbukou nejobvyklejší nápis těchto dnů: Idite domoj! Kulometčík na voze obrátil zbraň proti chlapci. Spatřila to žena s kočárkem a v bláhové naději, že okupant bude mít aspoň trochu citu, uchopila své půlroční děťátko a postavila se k chlapci. Okupant však jedinou dávkou zavraždil všechny tři.“
Návrat delegace, plané naděje
Obyvatelé Československa s napětím očekávali, jaký politický vývoj situace přineslo moskevské vyjednávání, které se odehrávalo od 23. do 26. srpna. Ve 14:35 informoval Československý rozhlas, že dopoledne proběhla schůze vlády na Pražském hradě, které se zúčastnili i Ludvík Svoboda a Alexander Dubček.
Oba zmiňovaní později toho dne dlouze prostřednictvím rozhlasu promlouvali k národu. „Bylo dosaženo dohody o opatřeních, jejichž cílem je co nejrychlejší normalizace situace v ČSSR. […] Spojenecká vojska, která dočasně vstoupila na území Československa, se nebudou vměšovat do vnitřních věcí ČSSR. Bylo dosaženo dohody o podmínkách odchodu těchto vojsk z území ČSSR v závislosti od normalizace situace v ČSSR. […] Dosáhli jsme zejména zásadní dohody o postupném uskutečnění plného odchodu vojsk, do té doby je jejich přítomnost politickou realitou,“ sdělil prezident Svoboda v části svého projevu.
Poprvé tak veřejnost zaslechla slovo „normalizace“, aniž by tušila, jak důležitý název pro další vývoj událostí to bude. Publikace „Sedm pražských dnů“ zakončuje své pojednání sérií nejrůznějších provolání organizací, firem a uskupení. Všechny z nich se stále shodovaly na tom, že Československo musí vytrvat, pasivní rezistencí odmítat přítomnost sovětských vojáků a pokračovat v započatém procesu demokratizace země.
Realita však byla zcela jiná. Na podzim došlo k uzákonění pobytu sovětských vojáků na území ČSSR. Alexandera Dubčeka v čele KSČ na jaře roku 1969 vystřídal Gustáv Husák, který se stal symbolem zmiňované normalizace. Lidé se opět báli veřejně říkat své názory a romantická éra pražského jara byla pryč. Sovětští vojáci nakonec zůstali v omezeném počtu na našem území až do sametové revoluce, někteří z nich dokonce naše území opustili až roku 1991.
Jak šlo za sebou „Sedm pražských dnů“? Podívejte se:
20. srpna 1968
21. srpna 1968
22. srpna 1968
23. srpna 1968
24. srpna 1968
25. srpna 1968
26. srpna 1968
27. srpna 1968
