8°C
Šedesátá léta byla pro Jana Wericha šťastnějším obdobím. Dostával více hereckých rolí a vydávaly se jeho knihy. V roce 1968 se dokonce začal vysílat televizní pořad „Co tomu říkáte, pane Werich“. V něm se národní legenda brilantně vyjadřovala k aktuálním problémům. Někdy až nečekaně ostře.
Kupříkladu pouhé tři dny před vstupem armád kritizoval československou komunistickou stranu a radil, jak ji očistit: „A nestraníci nemůžou stát kolem, mít ruce v kapsách, lelkovat a pozorovat to. Naopak. Já se domnívám, že by si měli dýchnout na brýle, protože oni viděj. Oni vědí, kdo je co zač. Stejně jako hlasitě říkaj, co chtěj a koho nechtěj,“ říkal zcela otevřeně Werich.
Útěk do Vídně
Krátce po okupaci se snažil překročit hranice nedaleko od Velhartic, kde měl chalupu. Z vyšetřovacích spisů pohraniční stráže z roku 1969 vyplývá, že Werich nakonec 25. srpna v osm večer unikl na Západ. Z Bavor tak zamířil rovnou do Vídně a kontaktoval věrného přítele Jiřího Voskovce.
Ten mezitím upínal veškeré své síly, aby informoval svět o dění v Československu: „Dělám interviewy, články, šustím v tisku a televizi, až mi jde hlava kolem. Vono se musí kout želízko, dokud je americký tisk a masová media senzace chtivý a československy zaměřený,“ psal Voskovec v dopise Werichovi do Vídně.
Atmosféra houstne
Ihned začal pro Wericha shánět práci, finance a nabízet jeho svědectví světovým médiím. Ten zase seděl u rádia a bedlivě sledoval dění doma: „Je to situace k pos*ání a není mi z ní dobře. Ani fysicky ne,“ svěřoval se 23. září kamarádovi. Zároveň chválil domácí mládež, která statečně kladla odpor vojákům.
Situace se ale zhoršovala. Jak v Československu, tak ve Vídni. Werich začal propadat černým myšlenkám a jeho žena přemýšlela o rozvodu a návratu do Prahy: „Nejsem si jista, jestli bych, vzhledem k zhoršení našeho vzájemného vztahu, se s Janem nerozvedla. Nešťastná politická situace u nás mi pomáhá tento můj problém rozřešit bez efektu a afektů,“ svěřuje se Zdenka Werichová Voskovci.
Na skok v Americe
Podle ní i Voskovce se Jan Werich změnil, stal se dětinským a sebestředným. Přesto Jiří Voskovec a další přátelé prosili Werichovy, ať se do Československa nevracejí a zůstanou na Západě. Když se poté Voskovec dozvěděl, že jsou na konci října 1968 zpátky na Kampě, zlobil se: „Jděte mi do p*dele s tou dnešní dopravou a hlavně mít den Fliegender Boehmen. Lítáte jak špinavý prádlo,“ hořekoval nad jejich návratem.
Důvodů proč zamířit do Prahy měli vícero. Zdenka chtěla zpátky za rodinou a domů. Jan Werich zase neodolal nabídce prezidenta Ludvíka Svobody, aby vystupoval v USA jako reprezentant československého filmu. K radosti přítele se vydal v listopadu konečně do Spojených států, jenže…
Jenže pokračovaly jeho zdravotní komplikace: „Na samém konci roku 1968 Werich málem zemřel v New Yorku na rozedmu plic a po návratu do Československa roku 1969 se jeho zdraví zlepšuje velice pomalu,“ vysvětluje neslavný pobyt v Americe Ladislav Matějka v třetím svazku Korespondence.
