„Evangelická církev každý rok pořádá sjezd nejen evangelické mládeže. Tehdy jsem tam byl přizván, abych mluvil o křesťanství a homosexualitě,“ rozvyprávěl se Zdeněk, jak ho před třinácti lety kamarádka popostrčila. „Svedla nás dohromady, jelikož znala i Mílu zase z jiných aktivit s mládeží. A tak nás seznámila na tomto sjezdu a bylo to,“ říkal s úsměvem Zdeněk, jak poznal svou velkou lásku.

»Hrr jsme nebyli!«

Začátky v randění gayů se nijak zvlášť neliší od těch heteorosexuálních. „Zpočátku jsme se oťukávali tak, jak to chodí všude. Dlouho jsme si povídali, abychom zjistili, zda si budeme sedět. Přišlo to pozvolna. A o to si myslím, že je to teď silnější. A věřím, že to tak bude až do konce,“ svěřil se Zdeněk. Jeho radou na dlouhodobý fungující vztah je nejen pozvolný začátek, ale zejména tolerance a nesoutěžení ve vztahu.

Bylo ale období, kdy Zdeněk nebyl takto šťastný. V dospívání se snažil zapadnout mezi své vrstevníky. A tak randil s holkami, ale vždy to nakonec musel ukončit, jelikož tam něco chybělo. „Dělal jsem historický šerm, kde byli chlapi hodně zaměření na ženy. A já v tom nikdy žádné kouzlo nenašel,“ popisoval. Okolo dvacátého roku života přišlo zásadní období, kdy si začal přiznávat, kdo je.

S holkami to nebylo ono

„Říkal jsem si, proč to s těmi holkami nefunguje. V období totality ani nebylo s kým to probrat. Bylo to tabu, takže to nikdo nevěděl,“ prozradil, že mu pomohla až psychoterapeutická skupina, kde se dokázal otevřít. Rodině o tom řekl až v době, kdy si byl sám sebou jistější a kdy už to pár lidí v jeho okolí vědělo.

Rodiče se to dozvěděli, kdy jsem začal svůj první vztah, který trval sedm let. Doufal jsem, že to bude trvat déle, ale bohužel to nevyšlo. Ten vztah totiž vznikl v době, kdy jsem byl velmi nevyrovnaný,“ vysvětlil, že Míla přišel v ten pravý čas, kdy už byl se svým životem a sám sebou smířený a spokojený.

Bůh miluje všechny bez rozdílu

Právě víra v Boha Zdeňkovi pomohla k větší vyrovnanosti. „Pokládal jsem si otázky smyslu života, proč tu jsem. Zda mám žít, nebo nemám žít, zda Bůh je. A až oklikou přes církve, které nejsou homosexualitě nakloněné, jsem se dostal do církve evangelické,“ popisoval, že v řadě církví chtějí, aby se člověk postupně stal heterosexuálním, nebo aby žil v celibátu. „V celibátu jsem ale nikdy žít nechtěl,“ dodal Zdeněk.

V Chomutově, odkud pochází, se pak dostal do společenství lidí evangelické církve, kteří jej přijali bez předsudků a bez snahy ho změnit. „Dostal jsem se konečně do křesťanského společenství, kde mi dali svou důvěru. Stal jsem se i kurátorem,“ prozradil Zdeněk, že je to pro něj ohromnou ctí.

Chybí už jen svatba

Zdálo by se, že Zdeňkovi ke štěstí už nic nechybí – má kolem sebe přející lidi a milujícího partnera, ale něco mu přece schází. Rád by si svého Mílu vzal za manžela, což v současné době český stát neumožňuje. „V době, kdy se smělo vstupovat do registrovaného partnerství, jsme do toho po roce vztahu šli. Ale mrzí mě, že má člověk u výrazu „registrovaní“ pocit, že je věcí, a ne člověkem,“ vysvětloval Zdeněk, že by se rádi stali s partnerem rovnocenným manželským párem se společností, ve které žijí.

Příběh Zdeňka a dalších LGBT rodin bojujících za rovnoprávnost v manželství si můžete přečíst v Praze na hlavním nádraží až do 19. srpna. Ochutnávka z výstavy:

Fotogalerie
9 fotografií