7°C
Jiří Beránek se vyučil zedníkem. Když v roce 1982 nastoupil po vyučení do své první práce, neměl tušení, co v ní zažije. „Krátce po nástupu jsem zjistil, že se v práci rozkrádá náčiní a cement, dělaly se falešné faktury,“ líčí Jiří. „Nechal jsem se svést jedním člověkem a spadl jsem do toho také, byla to vidina snadno nabytých peněz,“ nezastírá.
20 let ve vězení
Od té doby už se to s ním vleklo. „Poprvé mne zavřeli do Bělušic, což byl za komunistů jeden z nejhorších kriminálů. Ovládali ji „pěstním právem“ Romové,“ vybavuje si. Za šest svých pobytů za mřížemi právě na tento nevzpomíná vůbec rád. „Spousta trestanců tam skákalo pod vlak na nedaleké koleje. Viděl jsem, že se lidé věšeli, řezali, nepřežili to.“
Jeden by řekl, že jej taková zkušenost od další trestné činnosti odradí. U Jiřího to takové nebylo. „Zpravidla jsem se do vězení vrátil po třech až čtyřech měsících svobody,“ vypravuje. „Vždy jsem se nechal svést.“ Nikdy to nebylo za nějaké násilné či závažné delikty, ale za podvody a krádeže, majetkovou činnost.
Strasti vězeňského života
„První dny jsou pro člověka ve vězení ty nejhorší. Buď se chytnete – když máte muskulaturu, nebo když potkáte nějakou prima partu sečtělých lidí, kteří vás mezi sebe vezmou,“ líčí. Za ta léta si podle svých slov užil mnohé. Šikanu, ponižování i neočekávaného zastání se druhých, třeba dozorců. „Úplně nejhorší dny jsou ty na vazbě. To je člověk v tmavé malé kobce, kde se sotva pohne. Byl jsem tam kvůli tomu, že jsem byl recidivistou. Člověk tam pomalu ztratí osobnost. Je to šíleně deprimující prostředí.“
Naopak nejlépe se cítil venku při práci. Chodil například rekonstruovat školu nebo se starat o koně. „Jakmile jsem měl práci, trest ubíhal snáze,“ vypravuje. Rovněž dosud udržuje kontakty s bývalými spoluvězni, se kterými se spřátelil.
Dva různé režimy
Jako jeden z nemnoha poznal svět za mřížemi před rokem 1989 i po něm. Zatímco lidé na svobodě se podle obecného názoru za socialismu měli lépe než dnes, u vězňů to prý bylo naopak. „Je pravda, že za komunistů jsem si nezažil tolik, co po roce 1989,“ líčí.
„Dříve se do vězení lidé dostávali za rozkrádání socialistického majetku, dnes tam ale potkáte feťáky, násilníky na dětech nebo seniorech,“ srovnává dvě vězeňské kultury.
Posedmé už do stejné řeky nevkročil
„Po mém posledním vězení, které jsem absolvoval v Ostrově, nastal určitý zlom,“ říká Jiří. „Tři a půl roku v Ostrově mi daly více než těch 20 let dohromady.“ Pochvaluje si především tým, který tam s trestanci opravdu pracoval a snažil se jim pomoct. Když se proto Jiří ocitl po vykonání trestu na svobodě, nenechal se ani přes ztížené podmínky znovu svést k neplechám.
„Tehdy jsem přišel o práci, vyhodili mne z ubytovny a ujala se mě maminka, která při všech mých průšvizích stála při mně. Maminka i tatínek mé minulosti litovali, ale vždy mne podporovali. Do vězení mi posílali potraviny nebo třeba boty, když jsem potřeboval.“ Dodnes u maminky žije a stará se o ni. Jak sám říká, snaží se jí vynahradit svých 20 let nepřítomnosti a jejího trápení.
Splacení dluhu společnosti
Dnes už Jiří žije spořádaný život, má stálé zaměstnání a svými zkušenostmi a elánem se snaží pomáhat druhým. Sám by to ale nejspíš nezvládl. Aby lépe zapadl do společnosti, vyhledal služby pražského Rubikon Centra, které už od roku 1994 pomáhá lidem, kteří chtějí překročit svou trestní minulost. Díky tomu se dostal ke Komunitnímu centru a zahradě Kotlaska poblíž Palmovky, kde, jak říká, nalezl svůj druhý domov.
„Nejprve jsem dostal speciálního poradce, který se mnou obcházel úřady a pomáhal mi začlenit se do normálního života,“ říká Jiří. „Dostal jsem šanci za nějaký plat pracovat tady na zahradě v Kotlasce. I když dnes nemusím, vracím se sem dobrovolně a rád. Celý život jsem podváděl, okrádal. Díky Rubikonu jsem se konečně něco naučil,“ vysvětluje a zmiňuje třeba pěstování zeleniny na záhoncích nebo tvorbu šperků.
„Rubikon do mne v podstatě ‚investoval‘, a já se teď snažím tu jejich investici vrátit jak komunitnímu centru, Rubikonu, tak i společnosti,“ říká Jiří. „Lidé mohou vidět, že když se člověk rozhodne, může být i navzdory své minulosti prospěšný ostatním. Věznice už je pro mne tabu,“ uzavírá.
