7°C
Jak vás napadlo, že sednete na kolo a přejedete napříč Afriku? Co bylo cílem vaší cesty?
Vždycky jsem rád cestoval. Většinu svých cest jsem absolvoval stopem. Tento druh cestování mě ale později přestal bavit. Už jsem nechtěl být závislý na někom druhém, a tak jsem hledal nějaký dopravní prostředek, se kterým bych byl více svobodný a neustále v pohybu vpřed. Kolo tyto kritéria splnilo. I přesto, že pohyb vpřed je většinou šnečím tempem.
Cílů bylo několik. Když nepočítám ten největší, dorazit do Kapského Města, tak jeden z těch hlavních bylo došlapat do Konga za Arthurem Sniegonem, který tam chrání s českou neziskovou organizací Save Elephants slony pralesní.
Jak dlouho vám zabraly přípravy na cesty a jak jste vybíral místa, kudy pojedete? Na jak dlouho jste původně cestu plánoval?
O cestě do Afriky jsem začal přemýšlet před čtyřmi roky a postupem času se plánování proměnilo v realitu. Já nejsem žádný sběratel kilometrů ani „odškrtávač“ projetých zemí, zkrátka jsem jel směr Kongo a následně Kapské Město a kochal se přírodou a lidmi, které jsem potkával. Většinou jsem si nechával poradit od místních, co v dané lokalitě stojí za vidění. Původně jsem cestu plánoval na 7-10 měsíců. Celá cesta nakonec těch 7 měsíců opravdu trvala. Určitě by se ale o měsíc protáhla, kdyby mě pustili do Nigérie. Bohužel byrokracie mi to nedovolila. Snad příště.
Jak lidé reagují, když jste jim řekl, že projedete Afriku na kole? Co na to třeba říkali rodina a kamarádi?
Ze začátku si většina klepala na čelo a moc mi nevěřili. Postupem času, když jsem o tom mluvil stále častěji, tak se začali obávat, že to myslím opravdu vážně. A když jsem opravdu vyrazil, tak se hlavně rodina o mě strachovala. Není to jednoduché. Když jsem ve světě potkal podobné cestovatele, většina z nich cestovala kvůli rodinným problémům. Tohle já říci nemůžu. Rodinu mám skvělou a během cesty mě velice podporovala.
Co jste si na cestu zabalil s sebou, když jste byl značně limitován prostorem na kole?
Hlavně věci na spaní (stan, spacák, karimatku), nářadí a náhradní díly na opravu kola, benzinový vařič na vaření, fototechniku, pár kusů oblečení a násadu od krumpáče. Jídlo a vodu jsem si kupoval u cesty.
Máte nějak speciálně upravené kolo? Na kolik přibližně takové cestovní kolo vyjde?
Kolo mi daroval český výrobce Apache. Jedná se horské kolo s 29“ palcovými koly. Upravoval jsem brzdy před cestou, kdy jsem vyměnil hydraulické za mechanické kotoučové. Dále jsem vyměnil řídítka za o něco pohodlnější typ a montoval jsem úchyty na přední nosič brašen. Kolo není drahé, dá se pořídit do 15000 Kč. Většina cykloturistů, které jsem na cestě potkal, měla kola nejméně za 70000 Kč, což mi přijde dost extrém.
Kolik jste ujel nejvíc kilometrů za den?
To bylo jeden věrný den na Sahaře – 161 km.
Jaký je váš nejvtipnější zážitek? Kde se vám líbilo nejvíce?
Vtipné bylo, když jsem jel neznámou krajinou v Mali a na jednom kopečku na mě čekal černoch s coca-colou a česky na mě vybafl slovy: „Kam to jedeš, chlape?“ Byl to doktor z města Sikasso, který studoval po revoluci v ČR. Tady je vidět, jak česká vlajka sbližuje.
Asi nemohu říci přesně, kde se mi líbilo nejvíce, ale moc jsem si to užíval právě v Kongu v pralese, kam bych se chtěl určitě ještě vrátit.
Jaké jste viděl exotická zvířata?
Celkem spoustu, vypravil jsem se hlavně za slony, které jsem nakonec v Namibii potkal. Zajímavé bylo setkání s hroznýšem v Kongu.
Jaké nejdivnější jídlo jste ochutnal?
Jedl jsem varana. A zřejmě i nějakou opici nebo kočku, ale to nikdy nevíte, co se pod názvem bushmeat ("maso z buše" - pozn.red) skrývá.
Co na vás říkali místní? Zažil jste i nějaký konflikt?
Často jsem projížděl vesnicemi, kde bělocha znají pouze z vyprávění, a když tam jednoho dne jeden přijede, a ještě k tomu na kole, tak je to pro ně velká atrakce. Většinou lidé byli pohostinní, ale konfliktu jsem se nevyhnul. Shodou okolností v turistické Namibii, kde si na mě počkala parta chlapů u silnice s kameny v rukách. Naštěstí jsem se ubránil a mohl pokračovat dál.
Jak nás Čechy podle vás vnímají jiné národnosti?
Snažil jsem se o to, aby dobře. Moc nás neznají. Jen pár fotbalistů. Čech, Nedvěd, Poborský...
Jel jste sám? Pokud ano, nebál jste se?
Jel jsem sám a ano, bál jsem se každý den. Na konci jsem pocítil, že takhle dlouhá samota není úplně zdravá. Na několik posledních dnů jsem však potkal Larisu a Matthewa, se kterými jsem strávil parádní cyklistický týden.
Měl jste nějakou vážnější nehodu?
V Senegalu mě srazil kamion, což se obešlo bez výraznějších zranění. V Ghaně mě srazil minibus a já si vykloubil rameno. Zranění jsem léčil v Togu na pláži.
Máte nějakou statistiku, kolik jste měl defektů a kolikrát vám prasknul řetěz?
Za necelých 13000 km jsem řetěz měnil pouze jednou a defektů bylo 37.
Jak jste po cestě řešil nějaké větší opravy kola?
Většinou jsem měl všechno s sebou. Jednou mi však začal v Angole prokluzovat řetěz a já musel vyměnit převodník a kazetu. Měl jsem štěstí, že jsem byl v kontaktu se sedminásobným angolským šampionem na silničních kolech, který mi závadu opravil.
Setkal jste se s nějakou exotickou chorobou?
Měl jsem štěstí. Až na několik střevních problémů jsem neonemocněl. Velice jsem se bál malárie, která se mi ale nakonec vyhnula.
Jaký je váš nejhorší zážitek?
Nejhorší zážitek byl zřejmě ten s těmi chlapy v Namibii, kteří mě přepadli u silnice. V Kapském Městě, pár dní před odletem, mě tamější zloději připravili o hodně peněz přímo z účtu velice sofistikovaným podvodem. Ale co, hlavně, že jsem živý a zdravý.
Měl jste po cestě nějaký krizový moment, kdy jste s tím měl chuť praštit a vrátit se domů? Co vám dodalo znovu sílu?
Každý den několik. Motivace byla pořád. Jednou už jsem se totiž o tuto expedici pokoušel, ale skončil jsem už v Rabatu, v Maroku, kde mně na pláži ukradli kolo. Nechtěl jsem začínat znovu potřetí.
Těšil jste se domů?
Ano.
Četla jsem, že jste cestu pojal nízkorozpočtově a převážně přespával pod stanem. Víte alespoň přibližně, na kolik vás cesta vyšla?
Vešel jsem se do 150000 Kč.
Plánujete do budoucna nějakou další podobnou cestu?
Plánů je spoustu, ještě bych nerad něco prozrazoval.
Chystáte po návratu nějakou besedu, nebo knihu?
O celé cestě píšu knihu. Co se týče besed, tak veškeré informace budou zveřejňovány na FB stránce Na kole přes Afriku.
Kdo je Tadeáš Šíma?
Tadeáši Šímovi je 25 let a je absolventem oboru Plánování a řízení krizových situací na ČVUT v Praze. Od 17 let ve volném čase cestuje za hranice naší země. Většinu svých cest absolvoval autostopem. Procestoval státy západní Evropy, Balkán a Blízký východ. V roce 2012 s kamarádem Tomášem vylezli na nejvyšší sopku Asie (Damávand 5610 m n. m.). O rok později uskutečnili výpravu do střední Asie, konkrétně do Kyrgyzstánu a Tadžikistánu, kde objevovali pohoří Ťan Šan a Pamír. Následovaly výpravy autostopem do států Gruzie a Arménie, Turecko, Albánie, Kosovo. Nyní svou energii směřoval do přejezdu Afriky na kole.
O svých zážitcích se nyní Tadeáš chystá napsat knihu, na kterou mu dobrovolní přispěvatelé darovali takřka 140 000 korun.
