9°C
Co vás k projektu pomáhat sluchově handicapovaným občanům vlastně přivedlo?
„Vždy jsem cítila potřebu pomáhat slabším. Před rokem jsem si vyzkoušela, jaké to je být dvě hodiny jak vozíčkářka, tak nevidomá či neslyšící. Veřejnost má povědomí o tom, jak pomoci vozíčkáři nebo člověku s bílou holí, ale neslyšící mají neviditelný handicap, takže lidé moc neví, jak komunikovat s lidmi se sluchovým handicapem.“
Takže vás zaujal spíše vlastní prožitek z toho, jaké to je být neslyšící, než třeba zkušenost komunikace s někým konkrétním?
„Takto bych to asi neřekla. První zkušenost s neslyšícími nebo nedoslýchavými jsem měla se svou babičkou, která měla sluchadlo. Vždy, když jsem k ní přišla a zrovna jej neměla, zavolala na mě: »Podej mi ucho«. Díky babičce jsem věděla, že na lidi, kteří špatně slyší, musím mluvit pomalu a dobře artikulovat, a hlavně, že to nemají snadné. Vlastní prožitek jako neslyšící pro mě znamenal v této oblasti jakýsi mezník. Když si na vlastní kůži vyzkoušíte – byť jen na dvě hodiny – jako neslyšící cestovat v MHD, dovedete se vcítit do problémů, které neslyšící denně zažívají.“
Neslyšící lidé jsou za pozornost druhých vděční
Jaké to pro vás bylo, komunikovat s neslyšícím? Pro novináře může být bez tlumočníka nebo bez znalosti znakového jazyka obtížné vést rozhovor.
„V roce 2014 jsem uskutečnila první takový rozhovor s Vladimírem Mesnerem. Vladimír mě na první pohled okouzlil svou spontánností, veselou povahou a vstřícností. Obecně vám to mohu ukázat na příkladu. Nyní pracuji v Nadaci Olgy Havlové, která v květnu vyhlašovala Cenu Olgy Havlové. Tu v letošním roce vyhrál Pavel Šturm, který je hluchoněmý. Po ceremonii mi volal redaktor z jednoho rádia, jestli mohou s vítězem udělat telefonický rozhovor. Tlumočnice ten večer už nebyla k dispozici. Nabídla jsem jim proto rozhovor s ohluchlou Šárkou Prokopiusovou, prezidentkou Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v České republice. Novinář mi nejprve rozhovor potvrdil, po chvíli mi ale přišla smska, že se rozhovoru obává, tak že ho ruší.“
Takže z toho nic nebylo?
„Nedalo mi to, do rádia jsem jim zavolala, že stačí, když bude mít paní Šárka dopředu otázky. V domluvený čas moderátor zavolal, já paní Šárce na svém telefonu ukazovala otázku, na kterou se právě moderátor ptal, a ona odpovídala. Rozhovor se povedl! A nejkrásnější zadostiučinění pro mě bylo, když jsem viděla, jakou měla paní Šárka radost, že se dostala jako člověk se sluchovým handicapem do rádia. Stačí se nezaleknout první překážky, ptát se. Otevře se vám pak jejich neuvěřitelně fascinující svět.“
Vy znakový jazyk ovládáte?
„Zatím umím jen základy, zhruba 30 znaků. Od září ale plánuji kurz znakového jazyka. Když mě Vladimír Mesner pozval několikrát k sobě, dovedli jsme si povídat o počasí, práci nebo zálibách. Nerozuměla jsem všemu, ale podstatnou část jsem pochopila. Přirovnala bych to k tomu, když se učíte cizí jazyk a mluvíte s rodilým mluvčím. Také nerozumíte stoprocentně všemu, ale dle kontextu vám spousta věcí během komunikace dojde.“
Touha slyšet i být vyslyšen
Proč se váš projekt o neslyšících vlastně jmenuje „Jsem jedno ucho?“ Je v tom nějaká hlubší symbolika?
„Když se mluví o neslyšících, nedoslýchavých či ohluchlých, hodně se skloňuje slovo ticho. Já jsem naopak chtěla názvem a celým projektem ukázat, že lidé se sluchovým handicapem chtějí slyšet a být slyšeni. Snažím se ukázat, že chtějí být součástí slyšící společnosti. Proto Jsem jedno ucho.“
Mohla byste ve stručnosti představit projekt „Jsem jedno ucho“? Co je vlastně jeho účelem?
„Projekt představuje tři skupiny lidí se sluchovým postižením – neslyšící, nedoslýchavé a ohluchlé. Každý pátek na webových stránkách Svazu neslyšících a na Facebooku prezentujeme jeden příběh těchto lidí. Pomocí nich bych veřejnosti ráda ukázala úskalí, ale i radosti života lidí se sluchovým handicapem. Nadto projekt přináší pohled i na často zapomínanou skupinu neméně důležitých lidí, a to tlumočníků znakového jazyka. Ti jsou totiž pomyslným mostem mezi světem slyšících a neslyšících. A pokud jsou tlumočníci upozaďováni, doplácí na to bohužel právě neslyšící.“
Proč myslíte?
„Nedávno se v Berouně konalo vítání občánků, kam pozvali klientku Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v České republice s jejím miminkem. Když se klientka na úřadu ptala, jestli jí zajistí tlumočníka, dostala zamítavou odpověď. Vítání občánků totiž není povinná akce, takže to úředníci nehodlali řešit.“
Jakou máte na projekt odezvu? A jaké s ním máte další plány do budoucna?
„Odezva je neuvěřitelná. Projekt, který původně začínal »jen« jako příběhy, se postupně rozrostl o kurz znakového jazyka, o pravidelné informování o světě sluchově handicapovaných. A z čeho mám v současné době asi největší radost je, že projekt je vnímán jako platforma, kde se stýkají neslyšící se slyšícími. A co se budoucnosti týče, s projektem na podzim zavítáme mezi studenty pražských středních škol. Někteří středoškoláci se tak možná poprvé v životě setkají s lidmi se sluchovým handicapem a budou s nimi moci diskutovat.“
Zmínila jste, že projektem chcete přiblížit život neslyšících pomocí konkrétních příběhů. Je nějaký, o kterém můžete už nyní říci, že vám přirostl nejvíce k srdci?
„Každý příběh je unikátní. Nejvíce mi přirostl k srdci příběh pětatřicetileté Jany Felgerové, která dostala své první sluchadlo v 16 měsících. Ve 2,5 letech přišla kvůli zánětu středního ucha o poslední zbytky sluchu na pravém uchu. Díky své píli a odhodlanosti maminky se naučila velmi dobře mluvit, číst i psát, ještě než šla do první třídy! Život se jí změnil před půl rokem, kdy podstoupila operaci a má kochleární implantát (stimulant nervů ve vnitřním uchu, který napomáhá ohluchlým slyšet – pozn. red.). Úplně mi běhal mráz po zádech, když mi vyprávěla o tom, jak po pětatřiceti letech poprvé díky operaci slyší křupání sněhu nebo vrkání holubů. Jako slyšící si pak uvědomíte, jak musíte být vděční, že slyšíte. Kdykoliv se něco může stát, bouračka a prudký náraz do hlavy, infekce – například meningokok. Rázem můžete ze dne na den přijít o sluch.
