Horník Broněk Šimša: V Dole Dukla zemřel můj táta, proto jsem tam šel taky

 „Když jsem oznámil mamince v patnácti letech, že bych se chtěl vyučit důlním elektrikářem, zakazovala mi to. Mě ale do dolu neustále něco táhlo a nenechal jsem se odradit,“ říká dnes již jednašedesátiletý Bronislav Šimša, který dostal jméno po svém otci. Potkáváme se s ním v kanceláři na fotbalovém stadionu MFK Havířov, kde nyní dělá předsedu fotbalového klubu. Až do svých padesáti let ovšem pracoval na Dole Dukla, protože cítil, že je s ním nějak spojený.

„Vzpomínám si, jak jsem sfáral na 3. patro a přišel k zazděné chodbě, kde můj táta přišel o život. Cítil jsem, jak se mi svírá srdce,“ svěřuje se pan Šimša. Podle mapy, kterou udělali záchranáři, když po neštěstí nacházeli těla všech 108 mrtvých horníků, se dá určit, kde přesně jeho otce našli. „Chybělo mu jen pár metrů, aby se dostal do chodby, kde se dalo dýchat,“ poznamenává pan Šimša a smutně si posteskne: „Stačilo kousek a mohl přežít.“

Drsné přijetí Ondříčkova filmu Dukla 61 v Ostravě: Na Stodolní nás zmlátili do krve!

Co se tehdy v podzemí stalo, popisuje film Dukla 61, jehož druhý díl běží dnes ve 20:15 na ČT 1. V první části, kterou televize vysílala minulou neděli, se divák seznámil s hlavními hrdiny. Ve druhé režisér David Ondříček zachycuje atmosféru nechvalně proslulé události. Někdo tehdy v dole nechal puštěný pásový dopravník. Pás se zadrhl, v důsledku tření o válec na něm začala hořet pryž, od ní vzplála dřevěná výztuž a šachta se změnila v ohnivé peklo. Havíři si snažili zachránit holý život. Někteří se prali o to, aby se mohli nadýchat kyslíku z hadice. Další utíkali chodbami směrem do bezpečí. Přesto se výsledný počet obětí vyšplhal na děsivých 108.

Broněk Šimša je jeden z pamětníků, který důl podrobně zná a s autory scénáře pracoval na tom, aby film odpovídal co nejvíce pravdě. Podle svých slov tvůrce možná i sám inspiroval svým osobním příběhem. „Je tam scéna, kdy se syn hlavní postavy filmu rozhodne stát se také horníkem a maminka ho doprovází do učňovského střediska,“ prozrazuje.

Už jako mladík Šimša nastudoval vše o důlním neštěstí, při kterém zemřel jeho táta. Dělal si kopie výslechů všech, kteří měli být za tragédii zodpovědní. Obžalovaný byl dispečer, který bral oznámení o požáru na lehkou váhu, ředitel, výrobní náměstek, vedoucí výroby, bezpečnostní technik, revírník, vedoucí perspektivního plánování, předák i zámečník. Celkem devět lidí dostalo podmíněné i nepodmíněné tresty.

Co režisér Dukly 61 nedal do filmu? Šlo o velké prachy havířů!

Komunistický režim se snažil černý den havířského hornictví před širokou veřejností tajit, ale na pozůstalé se naštěstí nezapomnělo. „Dokud táta žil, měli jsme se dobře. Vydělával tolik peněz, že maminka nemusela pracovat. Podobné to ovšem bylo i po jeho smrti, protože dostávala vdovský a sirotčí důchod na dvě děti,“ říká Šimša. Další výhodou pro potomky zemřelých horníků bylo, že mohli zdarma jezdit každý rok na měsíční pionýrský tábor. Ale ani tyto bonusy nemohly vynahradit ztrátu hlavy rodiny. Broněk cítil, že jim důl stále něco dluží.

Ačkoliv se horníkem vyučil a byl v dole zaměstnaný, moc se na šachtě neobjevoval. Chodil tam třikrát v týdnu, ve zbylých dnech hrál fotbal za Baník Havířov. Pak absolvoval vojenskou základní službu a hrál fotbal za RH Domažlice, odkud přestoupil do Slavie Praha a po dvou letech se znovu vrátil do Havířova. V Havířově postoupili až do druhé ligy a v této době nefáral. Ve 32 letech skončil s fotbalem a kopání na zeleném trávníku vyměnil za kopání uhlí. Přesto, že to byla těžká práce, rád na ni vzpomíná: „Měl jsem velkou sílu a kamarád mi tehdy radil: Neblázni. Důl nikdy nestrháš, on vždycky strhá tebe.“ Možná i díky této radě se do pěti let vypracoval na předáka směny. K tomu hrdě říká: „Otec byl ve svých šestadvaceti letech taky předák a já to měl v krvi po něm.“

S jeho nástupem to bylo, jako by vyhlásil uhelné díře v zemi válku. Rozhodl se, že dokud tam bude on, už se nikdy podobné neštěstí nestane. Psal se rok 1993 a bezpečnostní podmínky v dole byly samozřejmě na mnohem vyspělejší úrovni. Na základě tragédie, která roku 1961 nastala, se zavedly nehořlavé pásy. Dále se do šachet nainstalovala čidla na CO2, tedy oxid uhličitý, či na CO, Co4, metan, který se uvolňoval při těžbě uhlí. Pět procent metanu vytlačí jedno procento kyslíku. Proto, čím více metanu, tím rychleji se lidé mohli udusit. Čidla hlídala, aby hladiny plynů nestouply nad povolenou hranici. Pokud by dosáhl metan hranice 4,5 až 9 procent, hrozilo velké nebezpečí výbuchu.

Film Dukla 61 přinesl dvě nové hvězdy: Vnučku Formana a syna Hese!

Pod předákováním pana Šimši nedošlo nikdy k žádnému velkému důlnímu neštěstí. Maximálně k drobným úrazům. „V té době tam pracovali velice kvalifikovaní lidé a mohli jsme si stoprocentně věřit. Byli jsme závislí jeden na druhém. Když jeden udělal chybu, byli ohroženi všichni. Mně se líbila ta soudržnost a přátelství, které tam vznikalo,“ říká tehdejší vedoucí směny.

Pracovní den většinou vypadal stejně. Horníci sfárali klecí do podzemí, potom šli třeba tři a někdy i více kilometrů chodbami, než došli k místu, kde měli pracovat. Měli s sebou maximálně svačinu a co nejvíce pití, protože v dole je velice teplé ovzduší. Později se podařilo prosadit iontové nápoje pro horníky pracující ve zhoršených klimatických podmínkách. „Obědvali jsme až doma. Když jsme se vraceli, byli jsme celí černí od uhlí a i po důkladném umytí nám zůstávaly tmavé pásky kolem očí. Na ty byla nejlepší indulona,“ poučuje pan Šimša. Uvědomoval si však, že některé věci týkající se bezpečnosti nemůže ovlivnit jako předák.

Stal se kombajnérem, obsluhoval tedy kombajn v rubání a následně si udělal střelmistrovský kurz. „Na něm nám ukazovali, jak moc je uhelný prach nebezpečný. Ve cvičné štole zvířili osmnáct kilo prachu a zažehli ho, z chodby vyletěl třicetimetrový sloup ohně. Vše jsme sledovali schováni v úkrytu. Uhelný prach je totiž velice nebezpečný a při zvíření výbušný. A v podzemí ho bylo samozřejmě veliké množství,“ popisuje. Proto bylo nutné dodržovat pořádek a až polovojenskou disciplínu. Jako střelmistr měl Šimša za úkol provádět bezpečným způsobem odpaly jak na čelbách - čela budoucích tunelů, tak v rubání anebo odpaly velkého rozsahu při uvolňování napětí v nadloží. Netrvalo dlouho a i mezi střelmistry se stal zástupcem hlavního předáka.

Natáčení Dukly 61: Záchvaty paniky, zima a strach jít na záchod

Poté povýšil na závodního inspektora bezpečnosti práce. „Fáral jsem dolů, abych dohlížel na dodržování bezpečnosti a snažil jsem se upozorňovat na hrozící nebezpečí,“ říká pan Šimša. V případě, že už k nějakému úrazu došlo, snažil se, aby dotyčný byl řádně odškodněn.

V roce 2006 byl na Dole Dukla vyhlášen útlum a představenstvo OKD zvolilo Broňka Šimšu útlumovým technikem. „Mnoho horníků by přišlo o práci a my jsme se snažili, aby dostali práci na jiné šachtě v revíru. Například pokud chlapům chyběly pouhé dva roky do důchodu, vyjednali jsme jim dvanáctiměsíční odstupné a nebyli přeřazováni na jiný důl.“ Pokud ale chtěli pracovat dál, byla jim nabídnuta práce na jiné šachtě.

V roce 2007, v den, kdy měl své padesáté narozeniny, ukončil práci na šachtě. „Táta zemřel v den svých šestadvacátých narozenin,“ připomíná pan Šimša a své vyprávění uzavírá přiznáním: „Jakmile jsem ukončil práci na Dukle a důl se zavřel, vyrovnal jsem se i s jeho smrtí. Konečně se mi nějak vnitřně ulevilo.“

VIDEO: Dukla 61 je příběhem velké tragédie a skutečného filmařského umu.