7°C
Jakub Sejkora a Josef Jeřábek se znají již od sedmnácti let, a přesto osudové setkání, jež jim změnilo život, nebylo nijak plánované: „Jednoho dne jsme se náhodou potkali v tramvaji. On jel z práce, já jel z práce. Oba nespokojený s tím, co děláme. Tak že půjdeme do hospody a tam si řekneme, co bude dál. Po pár pivech jsme se rozhodli, že se budeme ucházet o pozice hrobníků,“ vzpomíná a usmívá se harmonikář Josef.
Vyrazili spolu na hřbitov Malvazinky na Praze 5. Na pracovním pohovoru však příliš dobrý dojem neudělali. Před nimi seděla s vážnou tváří vedoucí smíchovské správy hřbitovů a kladla jim otázky. Pány ale mnohem víc zaujal slepý pes, který bloumal po místnosti a vrážel do věcí. Vedoucí tomu svými poznámkami nasadila korunu a Jakub s Josefem se neudrželi. Dostali nezadržitelný záchvat smíchu a s místem se předem rozloučili. Přišlo ale překvapení - zaměstnání dostali. Po čase se kamarádi a kolegové začali společně věnovat muzice.
V roce 2003 k sobě přibrali bratra Josefa Jeřábka, Tomáše. Hudebními kruhy se mezitím rozneslo, že existuje jakási hudební skupina s hrobníky: „Nijak nás to nerozčilovalo, byli jsme rádi, poněvadž přicházeli lidé, kterým jsme sdělovali něco, co jsme sami zažili,“ říká kytarista, houslista a zpěvák Jakub Sejkora.
Zkoušeli jsme na půdě mezi prádlem
Hrobařinu po pár letech opustili, ale přesto v nich navždy zůstala: „Ovlivnilo nás to vším, neboť na hřbitově se člověk setká jednak s bolestí. Jestli není netečný, tak si toho všímá a nese to s nimi. Je účasten skonu člověka,“ klidným hlasem přibližuje setkávání s pozůstalými Josef Jeřábek.
Práce se zemřelými by pro někoho byla asi příliš děsivá, ale v těžkých chvílích si díky ní Jakub podle svých slov uvědomoval nevyčíslitelnou cenu života: „Když jsme pracovali na hřbitově, tak bylo běžný, že se hrobník dostával do kontaktu s tím mrtvým skoro furt. Když byl pohřeb, víko se muselo zvedat. Já si vzpomínám, že když jsem přestupoval v metru, někdo spadl na hlavu a z ní mu tekla krev. Člověk se klepal a ostatní jen zděšeně přihlíželi. Já byl vlastně rád, že ten člověk není mrtvej. Že se dá pořád něco dělat,“ vypráví o jednom z mnohých zážitků.
V životě muzikanta jsou prý tři zatěžkávací okamžiky. Dokončení střední školy, nástup do práce a rodina. Při každé nové aktivitě ubývá času na kapelu: „Scházeli jsme se večer po práci nebo brzo ráno před ní. Zkoušeli jsme na půdě mezi prádlem, kočičincema a harampádím. Jinak to nešlo. Což se mnohdy doma nesetkalo s pochopením, ale jiná cesta nebyla. Vždycky jsme chtěli hrát,“ vysvětluje harmonikář Josef.
