9°C
Až rok po teroru v Manchesteru dokázali přeživší poprvé povědět, co za hrůzu prožili
K útoku ve foyer haly v severoanglickém Manchesteru po koncertu americké zpěvačky Ariany Grande došlo 22. května loňského roku. Zemřelo při něm 22 osob a více než 100 bylo zraněno. Sebevražedným útočníkem byl Salman Abedi (†22), který mezi lidmi odpálil hřebíkovou bombu. Příští týden to bude rok od tragédie a někteří přeživší se rozhodli poprvé o teroru promluvit. Jejich příběhy přinesl deník Daily Mail.
Amelia (18) stála jen několik metrů od Abediho ve chvíli, kdy odpálil bombu. Útok naštěstí přežila, odnesla si z něho ale vážná zranění. Málem přišla o prsty na rukou, jeden ze šrapnelů se jí zabodl do obličeje, další do nohy. „Byl to můj první koncert bez doprovodu mámy, bylo mi 17 a hrozně jsem se těšila,“ uvedla.
„Koncert skončil a my jsme odcházeli. Nic nenasvědčovalo tomu, že je něco špatně. Pak už byl všude jen křik a krev. Pamatuji si bolest… rány se zahojily, ale trpím záchvaty úzkosti. Dřív jsem chodila ven s přáteli, teď se bojím opustit svůj pokoj,“ popsala svůj psychický stav. „Je to zvláštní, slavila jsem 18. narozeniny a jediné, na co jsem myslela, bylo: Život je krátký. Jak divně musí lidem znít tahle věta z úst osmnáctileté holky.“
„Snad ještě hůř je na tom moje máma, bojí se, že o mě přijde. Mně všechno došlo, až když jsem musela odejít ze školy. Nevydržela jsem ve třídě bez toho, abych měla záchvat paniky. Říkám si, co dál? Co se ještě může stát. Bude to rok od útoku, někdy je to, jako by to bylo včera. Jindy, jako by se to stalo před lety,“ Amelia uvedla, že kvůli panické poruše bere silné léky na uklidnění. Ani její fyzická rehabilitace zatím není u konce.
Zlý sen bez konce
Jedenáctiletá Erin byla na koncertě se svou matkou a starší sestrou Caitlin (14). „Stále nechápu, co se stalo… hlavně proč se to stalo,“ sdělila reportérům Daily Mailu. Podle jejích rodičů tráví Erin spoustu času u psychologa, protože se nemůže vyrovnat s tím, co prožila. „Je to jako zlý sen, ještě teď, když zavřu oči, vidím kolem sebe trosky a zraněné lidi, slyším jejich křik. Je to pro mě živé.“
Stejně jako Amelia i Erin trpí panickou poruchou a většinu času odmítá opustit bezpečí jejich rodinného domu. „Je hrozné, když nevíte, jak pomoci svému dítěti. Co říct na to, když slyšíte, že dělí svůj život na: před koncertem a po koncertu. Má dobré a špatné dny, někdy záchvaty úzkosti přijdou bez varování, někdy je spustí zprávy o jiných útocích,“ svěřila se Erinina matka Anette.
„Jedná se o posttraumatickou stresovou poruchu, o které se většinou slýchá ve spojitosti s vojáky, kteří se vrací z válečné zóny. Tohle je obdobné, obě dívky si v záchvatech paniky a úzkosti přijdou, že jsou stále v Manchester Areně,“ vysvětlila situaci psycholožka.
Syndrom viny přeživšího
Louise Murrayová (20) se koncertu přímo neúčastnila. „Strávila jsem hodiny v blažené nevědomosti, o výbuchu jsem věděla, myslela jsem, že nikdo z mých známých tam nebyl. Pak mě kontaktovali přátelé mého bratra Martyna. Ptali se, zda z koncertu dorazil v pořádku, že se mu nemůžou dovolat. Na ten moment nikdy nezapomenu,“ popsala Louise.
„Okamžitě jsem vyrazila k Manchester Areně, ani nevím, jak dlouho jsem čekala v prostoru vyhraněném pro rodiny účastníků koncertu. Nikdo si nedokáže představit, jaké to bylo… jen ti, kteří tam byli se mnou. Mezi shromážděnými se rychle šířil křik a pláč: Je nám líto, ale…, to byla věta, kterou jsem nechtěla slyšet, a přesto…Nakonec mi záchranáři oznámili, že můj bratr Martyn Hett útok nepřežil,“ dodala.
„Podle psychologům trpím syndromem viny přeživšího,“ prohlásila Louise. „Musela jsem nechat školy. Jen málokdy vycházím z domu, nemůžu se s jeho ztrátou vyrovnat. Oba jsme toho měli tolik před sebou a já ho nechci zklamat, ale… pokaždé, když o něm nebo útoku slyším, mám pocit, že se dusím. Jedinou útěchou je mi rodina,“ svěřila se novinářům.
Témata:
Související
