7°C
Stojím na vrcholku největšího rakouského ledovce Stubai v Tyrolsku ve výšce 3210 metrů a připadám si jako v nebesích. Lyžaři tu panoramata pozorují i na vyhlídce Top of Tyrol, která byla časopisem Geo zařazena mezi deset nejkrásnějších na světě. Vidíte odtud na více než 109 třítisícovek od Stubaiských Alp až po Dolomity.
Na pořádnou lyžovačku, tedy pro mě spíš snowboardovačku, vyrážím do výšky 2900 metrů. Vyváží mě tam nejmodernější a nejdelší tříkabelová lanovka v celých Alpách 3S Eisgratbahn dlouhá 4,7 kilometru. Do každé kabinky se vejde až 32 lidí, z toho si 24 lidí může sednout na kožené sedačky. Nejvíce ale oceňuji rychlost odbavení – přijdu, hned nasednu a za 11 minut jsem nahoře.
Sjezdovky jsou tu od modré až po černou. Já si vybírám zlatou střední cestu, takže červenou. Při jízdě si připadám, jako když je celý svah jen pro mě. Sjezdovky jsou totiž tak široké a dlouhé, že se všichni lyžaři a snowboardisti rozprsknou do okolí a nikdo se vám neplete pod nohy, tedy spíš pod lyže. Některé úseky dokonce nabízí projet si nadýchaným neupravovaným prašanem. Sníh, který je tu od října do června, si můžete užívat celkem na 35 různě obtížných sjezdovkách a na 13 freeride sjezdech. Nejdelší trasa měří 10 kilometrů.
V areálu také navštěvuji oblíbenou ledovcovou jeskyni Eisgrotte, která je schovaná přímo v hoře v nadmořské výšce 3000 metrů. Při 200 metrů dlouhé procházce do ledovcového nitra si osahávám studené zdi a ujišťuji se, jestli jsou opravdu z ledu. A ano, jsou. Uličky jsou tu úzké a tmavé, osvětlují je jen světýlka. Kvůli tomu všichni chodíme pomalu těsně za sebou a přidržujeme se zábradlí. Podlaha je sice podložená dřevěnými prkny, ale stejně to pořádně klouže. Pokud trpíte klaustrofobií, tak to nejspíš nebude nic pro vás. Teploměr tu ukazuje celoročně 0 stupňů, takže je tu oproti venkovním -10 °C i docela teplo. Na konci prohlídky se přede mnou zjeví trůn jako pro ledovou královnu. Vyrobený z ledu ale není. Většina turistů si na něj sedá a fotografuje se. Abych nezaostávala, vystojím si frontu a taky si jednu fotku udělám. Kvůli velkému šeru a špatnému osvětlení ale z obrázku nic není, jsou vidět jen moje oči svítící od blesku. Ale aspoň něco.
Pro ty, kteří jezdí neradi na jedno a to samé místo, nabízí Stubaiské údolí velkou výhodu. Kromě hlavního střediska Stubai Glacier můžete na jeden skipas navštívit ještě další tři lyžařské oblasti – Schick 2000, Serlesbahnen a Elferbahnen. Všechny jsou od sebe maximálně 40 minut autem či busem, který tam jezdí zadarmo.
Průvodce mi doporučuje vyzkoušet večer sáňkařskou dráhu Elfer v Neustiftu, která spadá také pod Stubaiské údolí. Připadá mi to poněkud infantilní, ale zážitek překonává všechna očekávání. Dole u lanovky si kupuji za 15 eur (cca 380 Kč) večerní skipas (přes den platí ten denní, se kterým i lyžujete), půjčuji si výbavu, která je zahrnuta v ceně, a vyjíždím kabinkou na vrchol sjezdovky. Posilním se svařákem a místním gulášem s dvěma kulatými knedlíky a jdu na to. Prudké zatáčky po chvíli zvládám skoro jako profík – stačí se mírně naklonit ke straně, přibrzdit nohama a zatočit. Přijdu si jako šestileté dítě, které piští radostí a směje se, až mu tečou slzy. Ale možná je to i tím svařákem... Sníh mám úplně všude, ale to mi nevadí, stejně jako to, že dvakrát se mi řízení vymyká z rukou a končím v hlubokém sněhu. Jsem v pohodě, jen se směju a směju. Pro mne rozhodně nejzábavnější zážitek!
