Dálava: Folklór na zabití? Američanka s moravskými kořeny v šátku po prababičce zpívá lidovky, až tuhne krev v žilách! Anebo se vaří...

Julia se narodila v New Yorku americké matce a českému otci, který emigroval z Československa jen krátce po sovětské okupaci v roce 1968. Bylo mu teprve devatenáct. Ve Spojených státech začínal od nuly, naučil se jazyk tak perfektně, že dnes nikdo nepozná, že není Američan. Když se oženil a založil rodinu, své dcery rodnému jazyku neučil. Krom poslechu horňácké cimbálovky Martina Hrbáče a telefonátů s babičkou Julia doma češtinu neslýchala. Do Československa přijela poprvé v roce 1983, jen s matkou a sestrou. „Otec si zřejmě myslel, že se domů už nikdy nevrátí, proto s námi česky nemluvil,“ domýšlí si Julia, která vystudovala operní zpěv.

Pět let žila v Toskánsku, kde byla členkou experimentálního divadelního souboru. Život se jí zcela otočil naruby, když z Itálie se vrátila do New Yorku, čekala ji nová role matky, role manželky, a současně pocítila frustraci z toho, že nedělá to, „po čem tak touží a co tolik miluje“. Před odjezdem do Itálie se sice pokoušela věnovat se folkloru, ale něco tam nefungovalo. V té době se jí díky babičce Blance dostalo do ruky nové vydání knihy Živá píseň, sbírka lidových písní z moravského Slovácka, jejímž autorem je Vladimír Úlehla (1888-1947).

„Můj pradědeček věřil, že hudba je živý organismus. Že žije v prostředí, ve kterém vznikla, ale také tím, jak se po generace dědí,“ říká Julia. „Věděli jsme, že existuje tradiční moravská lidová hudba, ale nechtěli jsme ji napodobovat, kopírovat. To by nedávalo smysl. Hledali jsme vlastní výraz, zvukové vyjádření významu textu písní, jejich emocí,“ vysvětluje Aram Bajakin, špičkový kytarista který spolupracoval s Lou Reedem, Johnem Zornem, Seanem Lennonem či Dianou Krall. „Julia znala z poslechu, jak moravské lidovky zní, já jsem je ale nikdy předtím neslyšel, přesto se nám stalo něco velmi zvláštního. Na první album jsme obsadili dvoje housle, basu a kytaru, která v podstatě nahradila tradiční cimbál. Jinak to složení nástrojů bylo stejné jako na Moravě,“ popisuje Aram, který svou elektrickou kytaru dokáže potrápit hodně do syrova. Marocká loutna guimbri a Juliin do posledního tónu procítěný zpěv jsou loženy jako provokativní protipól drsným riffům, celek však nenechává žádné pochybnosti o konzistentnosti. 

Když slova už neexistují

Vzniku dnes již dvou alb Dálavy předcházely dlouhé hodiny překladů starých moravských lidových písní, s nimiž Julii pomáhal zejména její otec Martin, ale přes Skype také babička Blanka žijící na jižní Moravě. Julia s Aramem pak texty rozebírali, aby jim absolutně porozuměli, i když to občas ztížil fakt, že se jim některá archaická a nařeční slova nepodařilo rozklíčovat. „Pro mě není důležité, aby zvuk absolutně kopíroval texty, spíš aby ho doprovázel, ilustroval,“ říká Aram. Jak pracují, popsali na příkladu písně „Dyž jsem já šel přes hory“, která vypráví příběh mládence, který musí opustit dívku, protože dostal povolání na vojnu. „Představili jsme si tu situaci, jako by se měla skutečně dít. Mladý muž odchází do války, jeho svět se mu hroutí, realita se bortí. Říkali jsme si, jak by tohle mělo znít. Jak se on cítí, možná těsně před povoláním udělá šílenou party, opije se, je zoufalý…,“ vysvětlili Aram s Julií.

Dálava nemá v angličtině ekvivalent, je to slovo, které v sobě propojuje vzdálenost jak časovou, tak prostorovou, horizont mizející v obrovské dálce. Daleko do minulosti, ale také dálku přes oceán, odkazuje na generace emigrantů, kteří odcházeli ze svých domovin do „nového světa“. „Dálava je jednak hudební experiment, pokus, jak bude fungovat zasazení starých tradičních písní z jižní Moravy, ze Strážnice, do experimentálního prostředí newyorské hudební avantgardy, a následně přenos do Vancouveru, kde pracujeme s instrumentalisty, kteří vyšli z jazzové hudby a věnují se improvizaci. Dálava má také silnou paralelu s aktuální otázkou migrace, která se děje v masivní míře. Je to hledání kořenů a pojítek s místem, odkud přišli mí předci, je to ptaní se sebe sama, co za kulturní dědictví si v sobě nesu,“ popisuje Julia, která obě své dvě malé dcery učí česky od malička. Sama se chce vrhnout do intenzivního studia češtiny. „Mám před sebou ještě hodně práce, musím se hodně učit,“ směje se, když se omlouvá za své jazykové nedostatky.

V dobrém i zlém, Dálava nadzvedává ze židlí

Coby Dálava natočila Julia s Aramem a skupinou hudebníků již dvě alba, která jsou velmi kladně hodnocená na poli worldmusic. Jak však toto vysoce experimentální zpracování lidovek hodnotí domovské publikum zvyklé je poslouchat a zpívat při cimbálu až na malé odlišnosti stále stejně po několik generací?

Reakce lidí je dle Julie vždy bouřlivá. Buď si jejich podání lidovek lidé zamilují, nebo jsou zděšeni. „Za tohle by ji pradědeček zabil,“ glosovala v publiku posluchačka po jednom vystoupení na Moravě. Jedni tradiční folkloristé jim děkují, že skrze jejich inovativní přístup nahlížejí na známé písně nově, jiní vyslovují pochybnosti. „Dálava je zhmotnění myšleny mého pradědečka, že folklorní píseň je živoucí entita,“ říká Julia, která se spolu s Aramem už dva roky vrací s Dálavou do Evropy, do Čech a zejména na Moravu.

Většinou vystupují okleštěně jako duo bez kanadsko-amerického ansámblu, při pražském vystoupení v Paláci Akropolis je mimořádně doprovázel na akordeon jejich kanadský spoluhráč Tyson Naylor. Ač jich není mnoho, nacházejí i na Moravě hudební partnery, kteří jim rozumějí. Vystupovali s Horňáckou muzikou Petra Mičky i v Brně usazeným postfolklórním triem Ponk, jež k lidovkám přistupuje podobně jako Dálava, leč v porovnání s ní je to „slabý odvar“. I tím však Ponk působí na nejedno citlivé moravské ucho jako lomcovák.

Dálava vyvolává kontroverzi, Julia s Aramem to však nedělají prvoplánově jako provokaci, naopak to považují za důležitý iniciativní krok k navázání dialogu mezi tradičním a jejich experimentálním pojetí. „Nikdy jsem si ani ve snu nepředstavila, že bych mohla jednou zpívat moravské lidové písně. Jsem hluboce vděčná a poctěna,“ říká s velkou pokorou v hlase Julia, které na jevišti za fyzické pojítko k odkazu jejích předků slouží velký vyšívaný šátek, který byl součástí kroje z Velké nad Veličkou, jenž patřil Juliině prababičce Martě, manželce Vladimíra Úlehly. Julia má ještě jeden velký sen, vystoupit na strážnickém festivalu, který před více než 70 lety její pradědeček spoluzaložil…