Posíláte dítě na školu, na kterou nechce? Pravděpodobně ji nedodělá, varuje expert

V první řadě je zapotřebí vědět, co dítě baví. Rodiče by také měli zvážit, jestli je jejich potomek studijní typ. Pokud ne, není prý dobré „cpát“ ho za každou cenu na maturitní obor. Podle ředitele Střední odborné školy Jarov Miloslava Janečka je výběr střední školy obrovský problém. Rodiče by ho rozhodně neměli nechávat na poslední chvíli.

„Ale sem tam se takoví najdou, a to z různých důvodů. Prvotně musí mít rodič a hlavně dítě jasno, jestli je studijní typ a chce pokračovat dál ve studiu na vysokou školu, jestli na základní škole má jedničky, dvojky, tak je jasně studijní typ a patří na gymnázium, nebo na nějakou lepší školu, kde se očekává, že většina dětí míří dál na studia na vysoké školy,“ uvedl Janeček.

Se čtyřkami na střední raději ne

Pokud dítě není vyhraněně studijní, základkou proplouvá s trojkami, sem tam se čtyřkou, tak je podle ředitele důležité zvážit, jestli dítě dát na maturitní obor a jít do rizika. Může se totiž lehce stát, že maturitu po čtyřech letech na střední nezvládne a skončí bez středního vzdělání.

Soukromá, nebo státní? 10 otázek, které usnadní vaše rozhodování

Podle Janečka se o tom moc nemluví, ale riziko, že ratolest zůstane bez střední, je skutečně poměrně vysoké. „Co diskutujeme s kolegy z jiných středních škol, tak každoročně přibývá žáků, kteří neodmaturují ani na třetí pokus a pak se řeší co dál,“ vysvětlil Janeček.

Odborník uvedl, že ještě před pár lety existovali rodiče, kteří na maturitní obory své děti nutili, přestože na vysvědčení nosily trojky, nebo dokonce čtyřky. V dnešní době už prý rodiče nemají takový strach posílat děti na „učňáky“. Janeček také podotkl, že vždycky existuje varianta poslat následně studenta na dvouletou nástavbu, kdy k výučnímu listu získá i maturitu.

Pokud se už rozhodujeme pro učňovský obor, tak je zase důležité zvážit, který bude nejlepší. Na Jarově jde na nástavbové studium dobrá třetina vyučených žáků.

Nutit dítě nemá smysl

Podle pedagožky Miroslavy Netíkové je také důležité, aby si dítě vybralo samo. Nemělo by se do určité školy nutit třeba jen kvůli tomu, že si do něho rodiče projektují své nenaplněné ambice a podobně. Souvisí to hlavně s tím, že školu nemusí dodělat.

„Děti to nebude bavit, takže sami v sobě nebudou mít motivaci, proč by ji měly dodělat. Je tam větší šance, že školu nedodělají. Není to z jeho podnětu, ale z podnětu rodičů. Chtějí to oni, ne dítě,“ vysvětlila učitelka.

Patnáct let ale nepovažuje za nízký věk na to, aby se člověk rozhodl, co bude dělat celý další život. „Je pravda, že někdo má jasno už od 10 let a někdo ne, proto si myslím, že spousta lidí jde na gymnázium, protože v patnácti nevědí, co chtějí dělat. Na druhou stranu by v patnácti měli mít představu. Pokud si dítě školu vybere samo, pak je to nejlepší, co se mohlo stát, chtějí ji dodělat a záleží jim na tom,“ dodala Netíková.

Manažer, popelář, herečka nebo lékařka? Jméno ovlivňuje, co z dítěte bude, tvrdí vědci

A pozor, dětem opravdu svým výběrem můžete zkazit život. „Mě máma nutila do umělecké střední školy, nešla jsem tam, protože jsem neudělala přijímačky. Skončila jsem na škole s oborem sociální péče, jelikož další termíny přihlášek nebyly a sem brali bez přijímaček. Dodnes se kvůli tomu občas chytneme, chtěla jsem na zdrávku a jednou se stát doktorkou,“ uvedla pro Blesk Zprávy čtenářka Eva T. (26).

Vztah s rodiči to stálo i Anetu. „Táta mě nutil na vysokou, na práva, nevzali mě a on ze mě byl tak zklamaný, že to časem vyústilo v to, že jsme se tři roky neviděli a on mi nemůže přijít na jméno.“

Hanka B. si prošla něčím podobným. Školu, o kterou měla zájem, si dodělává až teď v 28 letech. „Rodiče měli svou představu, podlehla jsem, nakonec skončila na škole, která mě extrémně nebavila a teď si dodělávám školu, kterou jsem chtěla. Ale když o tom tak přemýšlím, tak to tak asi mělo být. Kdybych dělala to, co jsem chtěla rovnou, neměla bych děti, které mám,“ podotkla Hanka.

Romana A. (35) tvrdí, že měla při výběru volnou ruku a je za to moc ráda. Má prý spoustu kamarádů, kteří dodnes říkají, že školu dělali jenom kvůli tomu, že to chtěli rodiče.