8°C
Když jste se v druhé polovině 80. let dali dohromady, co bylo tím hnacím motorem? Sláva? Ženský? Peníze?
P.B.CH.: Nevím, jak u ostatních, ale u mě to byla láska k hudbě.
Kodym: Láska k hudbě a taky neláska k režimu, ve kterým jsme tehdy žili. Já v té muzice hledal jakejsi pomyslnej ostrůvek svobody, což se podařilo, protože jsem cítil, že nejsem součástí celé té totalitní mašinerie.
Takže šlo o to, mít v občance napsáno »svobodné povolání«?
Kodym: To se povedlo jen Davidovi.
Koller: Já to tam měl, ale moc svobodně jsem se necítil. Protože člověk stejně musel hrát pro komouše, kteří mu navíc schvalovali všechny texty. Když mi v osmdesátých letech došlo, že to takhle fakt nechci, začal jsem hledat kapelu, díky které bych se z toho systému mohl vymanit. Všechny tehdejší neoficiální kapely totiž byly antikomunistický a ti muzikanti dělali muziku proto, proč se muzika dělat má.
P.B.CH.: Takže takovej protest…
Počkejte, fakt vás jako dvacetiletý kluky nelákalo, že se díky muzice budete líbit holkám?
Koller: Holky v té zkušebně s náma občas byly taky…
P.B.CH.: Nebo čekaly před ní. (směje se)
Vy jste ale nezačali coby přátelé, co se rozhodnou založit kapelu. Dali jste se dohromady víceméně přes inzerát…
Kodym: Ano, my byli nepřátelé. Od začátku. (směje se)
P.B.CH.: To by byl hezkej titulek. (směje se)
Kodym: Takhle… My už jsme tou dobou byli ve fázi, kdy jsme od sebe všechny kamarády odpudili. Jasně, že jsme všichni zažili takový ty »kapely« s kamarády ze základky. Jenže jsme po čase vždycky zjistili, že jsme sice kámoši, ale nejsme kapela, protože ne všichni jsou ideální. Takže jsme se dali dohromady, coby ti superambiciózní muzikanti. Což je vlastně trochu v rozporu s tím, co říkal David - že hladu tu undergroundovou kapelu. My ale valstně chtěli být slavní, bohatí a mít harémy plné krásných žen.
P.B.CH.: Což se Robertovi splnilo. (všichni se smějí)
Koller: Ale jestli je pravda to, co říká Okamura, tak by se nám to s těmi harémy ještě mohlo podařit všem!)
Dvořák: Takže ano imigraci! (směje se) Ale abych to, jak jsme se dali dohromady, ještě trochu upřesnil. Ono to bylo takový období, kdy se tyhle undergroundový kapely neustále rozpadaly a dávaly se dohromady zas jiný formace, takže jste chvilku hrál s tímhle a chvilku zase s tamtím. Prostě se to tak točilo, všichni jsme byli propletení. A to, že jsme se dali dohromady zrovna my čtyři, je vlastně náhoda. Já na tu dobu rád vzpomínám, protože žádná z těch kapel ještě nebyla moc známá a navzájem jsme si všichni fandili, chodili na koncerty…
Nebyla tam rivalita?
Dvořák: Rivalita je vždycky.
Kodym: Tak my jsem těm ostatním kapelám zásadně nikdy netleskali, že jo.
P.B.CH.: Na ty koncerty jsme chodili taky proto, že jsme tam vždycky přemýšleli, s kým bychom se rádi spárovali. Teda hudebně. Nakonec to vykrystalizovalo v kapelu Lucie, což je vlastně logický, protože máme všichni hodně podobný hudební názory a vrána k vráně sedá.
Vy jste ale na začátku nebyli jen čtyři
Dvořák: Bylo nás šest, měli jsme dvoje kláves y advoje bubny. Pak jsme ale zjistili, že se nevejdem do zkušebny, a museli jsme to eliminovat. (směje se)
P.B.CH.: Ono ale nikdy nebylo v plánu, že někoho vyřadíme, jenže ten člověk vždycky někam odjel nebo prostě onemocněl, zkouška proběhla bez něj a najednou jsme zjistili, že je to tak lepší. Takže nakonec hrozilo, že skupina Lucie bude jen ve třech, protože já byl jednou týden nemocnej a celou dobu jsem trnul, co bude, až se vrátím. (směje se)
Kodym: To chápu, já byl nemocnej minulej týden a taky jsem se bál, jestli po návratu nebude změněnej kód na dveřích. (smích)
Hudební názory máte podobné, ale jinak jste celkem rozdílné osobnosti. Myslíte, že byste se stali přáteli, nebýt Lucie?
Kodym: Tak já si třeba myslel, že s Davidem už kamarádi jsme, ještě dávno před Lucií. Měl jsem tehdy svou amatérskou kapelu Prášek a hrozně jsem obdivoval všechny ty profíky, mezi nima i Davida, kterej už tehdy hrál s kapelou Jasná páka a já ho na těch koncertech úplně žral. A pak nás jednou v hospodě U Tygra seznámil společnej známej a já to od té doby bral, že se jako známe. Bohužel David si to nepamatoval. (směje se)
Koller: Tak jestli to bylo U Tygra a já měl v sobě osmý pivo…
Kodym: No jo, bylo to tam, já si to pamatuju přesně. Seděl jsi u stolu s tou slečnou, co měla modrý řasy, říkala, že se budete brát a vaše první dítě se bude jmenovat Rebeka. (všichni se smějí)
Jak ale říkáte – David Koller už byl profesionální muzikant a vy ostatní ještě amatéři. Neměl už nějaké »hvězdné manýry«?
P.B.CH.: Byli jsme mlaďoši, ale k Davidovi jsme právě vzhlíželi, protože on už byl v tý době profesionál – živil se hudbou, chtěli jsme to taky. A mně se to jednou dokonce povedlo, svýho času hrál David taky s kapelou Blue Effect a těm chvíli chyběla basa, tak jsem s nima hrál asi dva koncerty.
Kodym: Jo, a pak všude chodil a říkal, že je z Blue Effectu. Byl hrozně namachrovanej.
P.B.CH.: Jsem byl tak pyšnej, že jsem pomalu nemohl projít dveřma. (směje se)
Dvořák: David do naší skupiny přinesl takový tvrdý řád. Museli jsme na jeho pokyn zkoušet asi šestkrát týdně. Nám se to ale vlastně líbilo. Kdybychom nezkoušeli pořád, tak by se to nedalo poslouchat.
Tehdy se ale hudbou dalo horko těžko uživit, ne?
Dvořák: No, David už bral těžký prachy, jak byl ten profík. Měl asi dvě kila za koncert. My ostatní asi šedesát korun. Později sto třicet.
Koller: Když se hrálo každej den, bylo úplně běžný odehrát za měsíc pětadvacet koncertů, tak to nějak šlo.
P.B.CH.: Ale ta doba byla taková, že jsem třeba neměl ani na trsátka a musel jsem hrát zátkama od piva. (směje se)
Kodym: A jaký to byly písničky!
Pak jste měli první turné, kdy jste odehráli snad šedesát koncertů v tahu. Nepřepálili jste ten start trochu?
Kodym: Taky jsme se po tom turné rozpadli.
Dvořák: Já si pamatuju jako dneska, to byl rok, kdy jsme měli asi dvě stě padesát akcí. A během toho turné jsme hráli fakt denně, to bylo šílený, já to nechápu.
Kodym: Byli jsme hrozně unavení, protože jsmě každej den hráli a pak jsme do rána slavili a další den znovu. Takže jsem měli takovej chemickej přípravek, co jsme používali, abychom nabudli energii...
Koller: Tak ten jsi mi nedal.
Kodym: Počkej, ty nevíš, o čem mluvím. To se tenkrát kupovalo v drogerii, byly to oranžový pytlíčky a jmenovalo se to Ascofin.
Dvořák: No jo!
Kodym: Byl to takový socialistický energetický nápoj v prášku. My to kupovali po krabicích a říkali mu Askofáč. Těsně před koncertem to bylo vždycky: Máš Askofáč, máš Askofáč?! Ani už jsme si to nedávali do skleničky, ale sypali jsme to rovnou do pusy. Bylo v tom asi sto miligramů farmaceutického kofeinu. Koukal jsem, že se to pořád vyrábí!
P.B.CH.: Ona v té době totiž ještě neexistovala káva. (všichni se smějí)
Protože jste tehdy neměli moc peněz, spávali jste prý v hotelích společně…
Koller: Ne, po dvou v pokoji.
Dvořák: Jednou jsme ale fakt myslím spali všichni čtyři spolu.
Koller: No jo, hotel Kotel, tam asi jo.
Jak ty hotelové pokoje vypadaly, když jste je opouštěli?
Kodym: V pohodě. Nikdy jsme třeba nevyhodili z okna televizi. To udělal myslím jenom Roman Holý s Matějem Ruppertem.
Dvořák: My nebyli nijak destruktivní.
Kodym: Jenom párkrát…
Vy jste, Michale, prý někde sjížděl schody na vyrvaným prahu…
Dvořák: To je pravda. Jak to víte?
Koller: Vy myslíte ten Frýdek-Místek!
Dvořák: To jsme dokonce dostali pokutu za zneužití požárního hydrantu, protože jsme ho vytáhli vyzkoušeli, jestli funguje.
Koller: Taky tam byly lehce ohořelý záclony…
Dvořák: Pak taky jednou v Českých Budějovicích… To už byl asi čtyřicátej den, co jsme furt a slavili, a pak jsme přišli pokoj a tam byla manželská postel. A to už jsme s Davidem nedali, takže jsme ji rozervali napůl, a abychom měli soukromí, jsme ještě nějak vytrhli skříně ze zdi a narvali je mezi ty postele.
Koller: A od tý doby radši spíme zvlášť, protože tohle se dost prodražilo. A v tomhle konkrétním hotelu Zvon už jsme nespali nikdy, tam už by nás asi nepustili.
Dvořák: Ano, je pár hotelů, kde už by nás asi v životě neubytovali.
