8°C
Inspirovala vás při volbě herecké profese starší sestra Soňa Norisová?
„Ano. Začala studovat herectví dřív než já a od dětství mě s sebou pořád někam brala a poslouchala jsem, co si povídají na »babincích« budoucí herečky, tanečnice a zpěvačky. Poznala jsem tak třeba její spolužačku Darinku Rolinsovou a mohla pak machrovat ve škole s její podpisovou kartou…“
Nežárlíte na úspěchy vaší sestry v Česku?
„Kdepak, nejsme rivalky. Jsem ráda, že se Soně daří. Já teď víc pracuji na Slovensku a jsem za to kvůli dcerce ráda. Soňa má v Praze práci od června do poloviny října, ale nepřestěhovala se tam. A jezdí za ní syn i její přítel.“
Vy jste se v roce 2013, po 13 letech, vrátila na Slovensko. Zanevřela jste na Česko?
„Vůbec ne, Prahu miluju, je to překrásné město s neopakovatelnou atmosférou. A určitě se tam zase budu ráda vracet, když dostanu v budoucnu nějaké pracovní nabídky. Ale prostě se to tak seběhlo. Když mi bylo 34, otěhotněla jsem a dlouho jsme s partnerem Ondrejem Kovaľem váhali, kde budeme žít. A protože on hraje v Národním divadle v Bratislavě, padla volba na Slovensko. Přestože jsem měla hodně nabídek, třeba na seriál Modrý kód, Ohnivý kuře nebo Ordinace v růžové zahradě.“
Nechybí vám bohémský život v Praze?
„Ač se ráda bavím, nedovedu si už představit, že bych se ještě pořád motala po kavárnách a zabývala se sama sebou. Takový život, který jsem vedla asi do třiceti let, mi nechybí. Teď žiju na Slovensku, máme blízko babičky, které nám pomáhají, a užíváme si naši Julinku.“
Po narození dcerky jste ale ještě do Prahy dojížděla.
„Na začátku to bylo hrozně těžké. Na jeden den jsme všechno sbalili do auta – vaničku, kočárek, prostě všechno – a jeli do Prahy na natáčení. Jako blázni. Natočili jsme tak Tři bratry, pár seriálů, potom i Vinaře 2. Později jsem natáčela tak, že jsem dcerku nechávala doma a točila jen dva dny, abych jí moc nechyběla. A ona mně. Když bylo natáčení delší, tak se mnou jela dcerka a babička. Teď jsem ale ráda, že mám už práci tady na Slovensku.“
Natáčíte například druhou sérii úspěšného seriálu Prázdniny, první řada jde nyní v Česku na Primě, jaký máte ze seriálu pocit?
„Je to ze života, je to takové lehké, s humorem i nadsázkou, ani nemám pocit, že pracuju. Natáčíme na Myjavě, před chalupou, je tu klid, krásná příroda. A pracovní ideál, šest obrazů za den, v každém mám tak dvě tři věty, paráda.“
Prázdniny je seriál trochu v duchu slavné komedie S tebou mě baví svět?
„Ano, je to srovnatelné, v první sérii vzali chlapi děti na chalupu, v této sérii se už objevují jejich ženy, i když ne celých deset dílů. Vezmou to do svých rukou, ale je zase velká sranda.“
Váš seriálový manžel Janko je učitel, nemáte to snadné…
„To ne, ale já – Marika – ho miluju i s tím, že má diagnózu tělocvikář. A snaží se všem velet a všechno pořád organizovat. Ona si vždycky myslí svoje, jen tak ji něco nerozhodí…“
...a podle scénáře je řekněme trochu pomalejší.
„Myslíte natvrdlá? Scenáristka Kristýnka říkala, že už nás herce víc zná a ve druhé řadě jsou nám role víc napsány na tělo. Tak nevím, co si o mně myslí… Asi jsem taky trochu zpožděná v reakcích… Jéje, spadl mi do výstřihu nějaký brouk! Co tam ta potvůrka dělá?“
No vidíte, i ten brouk na vás může nejen oči nechat, taková pohledná žena, »krev a mlíko«, jak se říká…
„No vidíte, přitom jsem mívala i 47 kilo a byla jsem kost a kůže!“
To jste byla schválně tak vyhublá?
„Ne, schválně jsem nehubla. Bylo to v době, kdy jsem točila Rebely. Než se začalo natáčet, chytla jsem ošklivou střevní chřipku a zhubla asi pět kilo, vážila jsem jen 44 kilo, byla jsem strašně hubená. Ale režisérovi Filipu Renčovi se to líbilo, že mi to prý jde výborně k roli.“
Mateřství vás hezky žensky zakulatilo…
„Myslíte? Ale asi jo, jak jsem teď starší a byla bych pořád tak hubená, tak bych byla samá vráska. Ale samozřejmě, vždycky je co zhubnout, to je mi jasné.“
Pomohla vám krása někdy k lepší roli?
„To nevím. Snad by mě nenechali hrát pohlednou dívku třeba v Rebelech, kdybych byla ošklivá.“
Máte problém s filmovou nahotou?
„No, moc velké nahoty jsem zatím neměla, myslím si, že něco by měl vidět jenom můj přítel. Naštěstí mám teď už spíš maminkovské role.“
V seriálu máte tři děti, v reálu jedno, chtěla byste to skóre dorovnat?
„Uvidíme. Takové věci mají být spontánní. Naše Julinka je chtěné dítě, řekli jsme si tehdy, že tomu nebudeme bránit, a přišlo to v podstatě hned. A určitě bychom chtěli ještě další dítě.“
Jak se znáte s přítelem dlouho?
„Od čtrnácti let, hned po přijímačkách na konzervatoř jsme spolu natáčeli mládežnickou publicistickou relaci. Vedli jsme tehdy moudré řeči. Co si jako myslíme o vztazích, manželství, rodině a tak. Ve 14 letech. Na konzervatoři jsme pak byli taková velká platonická láska a tehdy jsme si slíbili, že se vezmeme v šedesáti letech. A teď se bojím, že se toho Ondrej drží!“
Chápu vaše obavy, většina žen touží po romantické svatbě v dlouhých bílých šatech…
„Já ani moc ne. Mně se na tom nikdy nelíbil ten úřední papír, něco si papírově slibovat. Ale svatební den musí být krásný.“
Vraťme se ještě na začátek vaší lásky. Když jste dostudovala, odjela jste do Prahy.
„Telefonovali jsme si, občas jsme se i viděli, když přijel na nějaké natáčení, to jsem ho ještě brala jako kamaráda. Ale jednoho dne, krátce před silvestrem 2010, jsme se potkali v Bratislavě, náhodou jsme byli oba nezadaní a tehdy to mezi námi začalo.“
Takže jste spolu sedm let, to bývá krizový rok!
„Krize byly, jsou i budou, bez nich to nejde, ke vztahu patří krize a ke krizím zase udobřování, tak je to v pořádku. Nemůže být pořád všechno jen růžové.“
Prý se vám před zmíněným osudovým silvestrem jednomu o druhém zdálo, je to pravda?
„Ano… a sen se změnil ve skutečnost. Časem jsme zjistili, že je to vlastně krásné, že toho o sobě hodně víme, rozumíme si, máme stejné hodnoty.“
Co je pro vás ve vztahu to zásadní?
„Že mám vedle sebe oporu. Muže, se kterým si mohu povídat, nemusím si na nic hrát, mohu být uvolněná, v pohodě. A podrží mě, když mám svoje nálady, Ondrík je zvládá dobře. A já se zase snažím zklidnit jeho, když někdy vyšiluje. Ale to je jen zřídkakdy.“
Váš přítel je také herec, to máte asi dost obtížnou logistiku…
„Je to někdy obtížné, ale naštěstí máme babičky, které nám hodně pomáhají. Nejhorší je to teď v létě, kdy nechodí dcerka do školky. A Ondřej teď vedle práce ještě buduje náš dům u Bratislavy ve Svätom Jure, v krásném prostředí blízko lesa.“
Dohlíží na stavbu?
„Nejen to, maluje, brousí trámy, pomáhá dělníkům a dělá takový stavební dohled, aby bylo všechno dobře udělané.“
Kdy se stěhujete?
„To závisí i na penězích, musím ještě v létě hodně pracovat (směje se), a jak budou peníze, tak se to bude dodělávat. K nastěhování to bude asi na podzim, ale možná to stihneme ještě dřív na pankáče.“
Na pankáče? Jako že ohniště místo krbu a spaní na podlaze?
„Ohniště to asi už ne, ale zprovozníme jen některé místnosti. Určitě už ale bude fungovat záchod a sprcha. A chtěla bych už mít hotovou kuchyň.“
Jste dobrá kuchařka?
„Myslím, že ano. Baví mne vaření, jen ne každý den. Když je malá ve školce, vařím spíš o víkendu, pokud nejsme u babičky. Bydlíme v centru, kde vznikla spousta skvělých bister a restaurací, tak když jsem sama, seběhnu někam pár metrů a najím se. V domečku budu vařit víc, moc se těším na velkou kuchyň propojenou s obývacím pokojem.“
Zabydlujete se doma, na Slovensku. Proč jste vlastně odešla před 19 lety do Česka?
„Na Slovensku se tehdy nic moc netočilo. Nějakou práci jsem i tak měla, ale lákalo mě to do Prahy. Dostala jsem totiž zajímavou nabídku, hlavní roli v muzikálu Pomáda.“
Jak na vás přišli?
„Režisér Janko Ďurovčík mě znal z různých projektů z Bratislavy a ukázal mě producentovi Adamu Novákovi. A ten řekl: Dobrý… (usmívá se). Asi jsem byla ten pravý typ na Sandy, která umí zpívat i tancovat. Byla jsem tehdy štěstím bez sebe, že mám tu roli!“
Ale nedopadlo to, že?
„Rok a půl jsme zkoušeli, docházely nám finance, tak jsem začala dělat různě po barech jako servírka. Pracovala jsem v irském pubu a byla to pro mě vlastně velká zábava. Oprášila jsem si také matematiku a angličtinu, byla to fajn zkušenost. Navíc jsem tam dělala se svým tehdejším přítelem Jurajem.“
S tím, o kterém zpíval David Kraus v písničce Zuzana, kde vám radí, abyste ho pustila k vodě?
„Ano, s tím.“
Dotklo se vás to tehdy?
„Bylo to samozřejmě trochu nepříjemné, hlavně když člověk v supermarketu poslouchá u nákupu celé své jméno, ale víc se to určitě dotklo Juraje. David byl tehdy mladý a bouřlivý…“
Vy asi také, když jste dostala roli v Rebelech!
(usmívá se) „Ten neslavný start v Praze byl najednou pryč. Můj život se díky Rebelům zcela změnil. Že je to velmi pěkný film, jsem ale ocenila až později, po letech. Tehdy jsem na sobě viděla jen samé chyby, nemohla jsem se na ten snímek ani podívat. K tomu šly pořád v rádiu písničky z filmu »Š-š-š« a »Pátá« a měla jsem pocit, že všem včetně sebe lezu na nervy.“
Tak to ale určitě nebylo, davy šílely, když vás někde viděly…
„To je fakt, cítila jsem se jako finalistka SuperStar, bylo mi dvacet, byla jsem takové tintítko. A při jedné akci se ke mně tlačil dav dětí, které chtěly autogram, a málem mě tam ušlapaly… Nikdy jsem ale po něčem takovém netoužila, tak jsem byla ráda, když se to uklidnilo.“
Mluvíte hezky česky.
„Díky, už jako dítě jsem se dívala na filmy v češtině, pak jsem se snažila v Praze mluvit a mluvit, i když to ještě muselo být hrozné. A Češi mi dnes někdy říkají, že mluvím jako Moravák, což není úplně od věci, protože pocházím ze Záhoria, což je skoro na Moravě.“
A co slovenština?
„Jsem ráda, že mám ještě pořád hezkou i slovenštinu, není totiž nic horšího než do sebe míchat dva jazyky.“
Zuzana Norisová
- Narodila se 24. ledna 1979 v Malackách
- Do povědomí diváků se dostala díky hlavní roli Terezy ve filmu Rebelové.
- Stala se známou i díky rolím v několika muzikálech (Pomáda, Rebelové, Kleopatra, Tři mušketýři, Angelika), seriálech (Strážce duší, Letiště, Soukromé pasti, Přešlapy, Dokonalý svět a Vinaři II) a filmech Tři bratři a Hodinový manžel.
- 22. února 2013 se jí v Brně narodila dcera Júlia, jejímž otcem je Ondrej Kovaľ.
Co na sebe Zuzana prozradila ve videorozhovoru?
Zuzana Norisová: Potřebuju se aspoň půl roku vyspat, pak na to můžeme znovu hupnout. Adam Balažovič
