7°C
V deseti letech si přivodil zranění, které ho poznamenalo na celý život. Ze dvou manželství měl šest dcer, přitom tři mu vždy brzy po narození zemřely. V padesáti letech přišel definitivně o sluch a zemřel o deset let později v ústavu pro choromyslné.
Na druhou stranu jeho Prodaná nevěsta je vůbec nejhranější operou v Národním divadle. Při dvou otevřeních Národního divadla se hrála Libuše a fanfáry z této opery znějí také při příchodu prezidenta České republiky během slavnostních příležitostí. Smetanovi potomci dnes žijí i ve Španělsku a v Japonsku.
„Bedřich Smetana hrál zpaměti na klavír už v pěti letech. Gramodesky s jeho skladbami jsem poslouchal od šesti roků, ale na slavného předka jsem začal být hrdý až za druhé světové války, kdy táta získal pro naši rodinu na každou pradědečkovu operu v Národním divadle lóži zdarma.
Nikdy jsem se ale neoháněl tím, že mám s Bedřichem Smetanou něco společného. A možná to dodnes neví ani moje učitelka klavíru, na který jsem hrával pětadvacet let. Hrál jsem čistě, ale pomalu,“ říká Petr Heydušek, poslední žijící pravnuk.
Mladý Smetana byl průměrným studentem, tak trochu i lump, jak už chlapci bývají. Když byl jeho otec sládkem v Jindřichově Hradci, se dvěma dalšími kamarády objevili u rybníku Vajgar jakousi výbušninu, kterou se snažili odpálit. Dlouho jim to nešlo.
Lahev s prachem posléze bouchla ve chvíli, kdy se šel jedenáctiletý Smetana podívat, proč tomu tak je. „Krvácející rána byla ošetřena pouze vodou z rybníka a následná infekce vyvolala zánět měkkých částí i kostní tkáně pravé poloviny obličeje, která pak špatně srostla,“ vzpomíná na neštěstí Petr Heydušek.
Poranění se nezahojilo dobře, zánět kosti se stal chronickým, a to vedlo při růstu k tělesné deformaci i ke zmenšení postižené poloviny obličeje. Podobně na tom byli také Jiří z Poděbrad nebo Jan Žižka.
Bedřich Smetana měřil přibližně 166 centimetrů. Měl útlou a souměrnou postavu a téměř žensky štíhlé ruce. Svou čilostí a pohyblivostí ale prozrazoval velký životní temperament, budil dojem mnohem mladšího. Zpočátku se pokusil o kariéru koncertního pianisty.
V roce 1847 však jeho plánovaná cesta po západočeských lázních skončila fiaskem. V Chebu na něj přišlo pár lidí, takže další koncerty zrušil. V té době už ale trpěl úpornými bolestmi zubů, což mělo také původ v poranění tváře.
Smetana se poprvé oženil s Kateřinou Kolářovou (†32). Z velké lásky se jim narodily čtyři dcery, přitom tři z nich – Bedřiška (†4), Gabriela (†2) a Kateřina (†1) – brzy zemřely. Vyššího věku se dožila jen Žofie (†48). Zvláště se smrtí hudebně nadané Bedřišky se celý život nedokázal smířit.
„Už v tak nízkém věku zkoušela hrát na housle i klavír a uměla vyťukat skladbu, kterou Smetana složil.“ O pár let později navíc tuberkulóza ukončila i život manželky Kateřiny. Rok po smrti první ženy se Smetana oženil s Bettinou Ferdinandiovou (†68), která byla o 16 let mladší.
Narodily se jim dvě dcery, Zdenka (†75) a Božena (†78), jinak ale nebylo manželství šťastné. Smetanův mladší bratr Karel si vzal za ženu Albertinu, starší sestru Bettiny Smetanové.
Mezi první Smetanovy lásky patřila ovšem jeho sestřenice Louisa. Nešlo jen o chvilkové studentské vzplanutí, ale byla mu inspirací k napsání klavírní skladby Louisina polka.
Možná stačilo málo a vztah mezi oběma mohl skončit svatbou, jako tomu bylo později v případě Smetanova vnuka z prvního manželství Jaromíra Schwarze a vnučky z druhého vztahu Daniely Heyduškové.
Pro Smetanu byly typické až na ramena dlouhé vlasy a plnovous. Vlas ošetřoval každodenní koupelí a dlouhým česáním. Výraznou charakteristikou jeho tváře byly brýle na silně krátkozrakých očích, které nosil zřejmě od svých 14 let. Oproti velikosti těla měl velmi zvučný hlas.
Smetana zažil svoje nejplodnější období před 150 lety. V roce 1866 se konaly jeho premiéry Braniborů v Čechách i Prodané nevěsty a také dirigoval svou první premiéru – Čarostřelce, coby kapelník Prozatímního divadla.
„Však také ze všech jeho děl mám nejraději předehru k Prodané nevěstě. Tuto operu jsem viděl nesčetněkrát, naposledy asi před pěti lety. Nejvíce mi v paměti utkvěla v podání Marie Podvalové, i když nezpívala Mařenku, protože byla už věkově starší. Líbili se mi ale v roli Jeníka pěvci Ivo Žídek a Beno Blachut.
Kdybych se s pradědečkem potkal, zeptal bych se ho, jak se píší noty, že bych taky zkusil něco složit. U nás v domě totiž, když jdu do druhého patra, skládám na každém jednom schodě nějakou melodii. Ale když vyjdu nahoru, tak to vše zapomenu.“
Smetana rád tancoval i střílel ze zbraní na honech. To druhé mu bylo brzy zapovězeno. V roce 1870 se totiž jeho zdravotní stav zhoršoval; trpěl kožními vyrážkami, pálením močového měchýře, docházelo u něj ke krčním katarům, zvracel a měl závratě.
V padesáti Smetana prodělal sluchovou halucinaci. Nejprve ohluchl na pravé ucho a zanedlouho i na levé. Poté podstoupil několik léčení: provzdušňování balonkem skrz nos, uši měl zabalené do vaty napuštěné olejem. Doporučena mu byla elektrizace a redukce sluchu se sluchadlem nebo léčení mazáním za ušima a na těle.
Vše bylo ale marné. I proto přesídlil do Jabkenic ke své dceři Žofii, jež byla provdaná za lesmistra Josefa Schwarze. „Zde jako Ludwig van Beethoven (ten začal ztrácet sluch už ve třiceti letech – pozn. red.) používal vibrace jako náhradní vjem zvuku. Někdy kladl peřinu na struny otevřeného klavíru a tvrdil, že mu to aspoň duní,“ vypráví Petr Heydušek.
Svůj zdravotní stav snášel Smetana zpočátku velmi špatně. V roce 1879 napsal doslova: „Jsem hluchý jako pařez.“ I přes hluchotu a šelesty skládal geniální opusy. Dokončil skladby Vyšehrad, Vltava, Šárka a další díla následované operami Hubička, Tajemství a Čertova stěna.
Naučil se částečně odezírat, ale převážně používal k dorozumívání psací tabulku nebo lístečky papíru. Hrál sonáty a polky, které po léta neslyšel. Dokonce dirigoval orchestr. Ani po ohluchnutí útoky však na jeho osobu neustaly.
Tvrdilo se, že přece hluchý člověk nemůže komponovat hudbu, tak jako slepý nemůže malovat obrazy. Sám však tvrdil, že psal především proto, aby se jednou vědělo, co se děje v hlavě muzikanta, který je v takovém stavu jako on.
Smetanova choroba se postupně zhoršovala tak, až přešla k šílenství. „Jak déle než hodinu nepřetržitě pracuji, povstane takové hučení v hlavě, že je to až k zoufání. Můj stav se vůbec zhoršil a jsem také duševně tak sklíčen, že se bojím toho nejhoršího. Mám strach před šílenstvím,“ poznamenal si do svého deníku.
Poté, co přestal poznávat své příbuzné, musel být hlídán. Míval vidění, že k němu přicházejí na návštěvu jeho ctitelé a přátelé. Stával u otevřeného okna, ukláněl se jim a oběma rukama kynul na pozdrav. Proto byl v dubnu 1884 převezen do pražského ústavu pro choromyslné, kde zemřel 12. května 1884 o půl páté odpoledne.
V roce 1987 došlo k úpravě jeho hrobu na Vyšehradě, který byl často zaplavován, a současně byly ošetřeny skladatelovy ostatky. Smetanovo tělo prý bylo oblečeno do hnědého látkového kabátce, který měl ozdoben kůží a zapnut poutky na kulaté knoflíky.
Na krku byl na zbytcích košile uvázán malý motýlek. Na hrudi mu ležel dřevěný křížek s bronzovým korpusem. Měkké tkáně byly již rozpadlé, jednotlivé kosti obnažené, ale překvapivě se zachovaly dozadu učesané hnědé vlasy a vousy.
. Předtím se lékaři přikláněli ke kornatění mozkových tepen a ještě předtím , tedy prapůvodně v době smrti a pitvy, bylo zjištěno že měl vlastě syfilis. Tedy trpěl progresívní paralýzou. K tomu výsledku dospěl v r. 1987 i profesor Vlček, který ostatky zkoumal. Nic to na genialitě Smetany neubírá, nevím, proč máme pořád tendenci něco nalhávat...
