Pomáhala po tsunami i v sirotčincích: Moje profese je na „vymření“, říká průvodkyně Eva (67)

Pokud se Evy někdo zeptá, jak dlouho se chce ještě průvodcovské činnosti věnovat, odpovídá, že za 33 let jí bude sto let a své povolání miluje natolik, že se mu chce věnovat co nejdéle. Hned ale upozorňuje, že průvodkyně není totéž, co delegátka.

„To jsem také zkoušela. Jenže to jsem neustále řešila, jestli mají lidé dost pod hlavou, zda jim nekapou v pokoji kohoutky, zda vidí z okna na dítě, a to mě nebavilo,“ přiznává vitální žena, která před pohodlím hotelu dala přednost té náročnější práci.

Evu to táhlo do světa už od dětství, kdy „dráždila soudruhy a soudružky“ ve škole tím, že prohlašovala, že chce být letuškou. „Jenže to nebylo v době totality moc proveditelné, pokud jste nespolupracovali, a nebylo téměř možné ani provádět po Praze,“ řekla Eva, která se nakonec stala učitelkou ve školce.

Průvodce musí mít rád lidi

Jenže svého snu se nevzdala. Po nocích se učila angličtinu, a když přišla revoluce, tak si Eva začala plnit své sny. „V té době nebyl internet, musela jsem načíst spoustu knížek, navíc jsem se zaměřila na země, které mají hodně dlouhou historickou kontinuitu, takže jsem musela tvrdě studovat, ale nelituji toho,“ vzpomíná Eva na své začátky.

„Moje první cesta vedla do Tunisu. Majitel cestovky mi dal tehdy šanci a hlavně sondoval, jestli mám ráda lidi, protože pokud nemáte rádi lidi, nemůžete tuto práci dělat. Osvědčila jsem se a dostala možnost jezdit na Dálný východ, do Jordánska, Thajska, Malajsie, Indonésie. Pak jsem objevila Srí Lanku a ta se pro mě stala drogou,“ vyjmenovává průvodkyně své oblíbené destinace.

Práci s lidmi miluje dodnes, i když připouští, že s některými je to těžké. „Těším se na každý zájem a pokud je tam někdo, kdo není moc přátelský, beru to jako koření zájezdu. Jestli si k takovému člověku nenajdu cestu, tak to beru tak, že je to moje chyba, ale většinou se mi to daří,“ usmívá se Eva.

Češi si neváhají za dovolené připlatit. Táhne Chorvatsko, Řecko i Egypt

Pomoc sirotčincům a po tsunami

„Čas od času se pokouším udělat radost lidem, kteří mají méně šťastný osud než mám já,“ říká Eva velmi skromně, pravda je, že už 15 let se angažuje jako pomocnice v sirotčincích na Srí Lance, Indii, Bali nebo v Kašmíru.

„Nejraději vzpomínám na chvíli, když se před mým odletem seřadily holky se vzorně složenými tričky s prosbou, abych jim navoněla tričko svou voňavkou. A když jsem se dětí ptala, co mám ještě přivézt příště, tak řekly, ať jim nahraji svůj hlas,“ vypráví Eva dojatě. 

Sirotčinci ale její dobrovolnická pomoc nekončí. Učila chudé mnichy na Srí Lance angličtinu, spolupracovala s Tibetskými uprchlickými koloniemi v Nepálu. Ve své srdcové zemi, Srí Lance, pomáhala i ve chvíli, kdy ji zasáhlo v roce 2005 tsunami.  V buddhistických stanových táborech se starala o lidi, kteří kvůli ničivé vlně přišli o všechno.

Nejnáročnější klienti? Senioři

Podle Evy cestuje do zahraničí stále více seniorů, lákají je hlavně exotické země. Má pro ně pochopení, protože potřebují dohnat to, co nebylo možno v době totality. Cestovat může podle ní každý. „Pokud mi někdo řekne, že je starý, ale pak zjistím, že je o rok mladší než já, tak je to chyba postoje k životu, pokud si někdo připustí, že na to nemá,“ povzbuzuje Eva budoucí cestovatele.

Na druhou stranu připouští, že senioři jsou náročná klientela, která je i nekritická sama k sobě. „Pokud je někdo po operaci kyčle a ví, že ho čeká 60 schodů do mešity, tak řekne, že má zájezd zaplacený a očekávají, že jim někdo pomůže, že cestovka to nějak zařídí. Jsou ale také velmi vděční,“ říká o cestujících seniorech Eva.

Čeští senioři propadli sexuální turistice: Za radovánkami cestují i přes půl světa

Profese průvodce „na vymření“?

Eva svou práci miluje, ale profese turistického průvodce je podle ní  „na vymření“.

„Mladí lidé už dnes nepotřebují průvodce. Jsou strašně schopní a jazykově vybavení, chtějí cestovat sami s báglem přes rameno, nepotřebují od nikoho slyšet: teď máte pauzu na záchod a teď jdeme do chrámu,“ myslí si Eva. „Navíc si mohou všechno zjistit na internetu. Myslím, že moje profese byla aktuální v době, kdy jsem byla jednooký mezi slepými. Já uměla angličtinu, dnešní generace průvodců už umí běžně 4 jazyky, umí psát arabsky, případně ovládají mandarínskou čínštinu,“ dodává Eva s tím, že mladou generaci průvodců velmi obdivuje, právě kvůli jejich znalostem a schopnostem.

„Jsem šťastná za každou práci. Pokud mi někdo zavolá, že mě potřebuje na zájezd, jsem sbalená do půl hodiny,“ uzavírá se smíchem průvodkyně.