Odchod z misí i z NATO? Okamura i KSČM se přiživují na smrti vojáků, míní expertka

V neděli zemřeli při útoku v Afghánistánu tři čeští vojáci. Jakou pomoc pozůstalým v těchto případech armáda nabízí?

Armáda v prvním momentě poskytuje pozůstalým psychologickou podporu, má propracovaný systém, jak zprávu o úmrtí vojáka sdělit. Pokud si to pozůstalí přejí, organizuje a hradí rovněž pohřeb s vojenskými poctami.

Jak zmíněný systém přesně funguje?

Vytvoří se skupina, ve které je velitel útvaru nebo někdo z vysokých důstojníků za ten útvar, dále vojenský psycholog a vojenský kaplan. Ještě s sebou někdy berou nějakého dobrého přítele padlého vojáka z jednotky, jedou s nimi případně i zdravotníci. Tento tým pak dorazí sdělit zprávu pozůstalým, primárně těm, které si pro tento případ daný voják sám uvedl. Zprávu předají, pak zůstanou s pozůstalými po celou dobu, co jich je třeba.

To vše se musí zorganizovat dostatečně rychle, než ta informace dorazí do médií. Občas se ihned objeví iniciály obětí, a to může řadu rodin znervóznět, ale samozřejmě mohou zavolat na útvar, zda se nejednalo o jejich příbuzného. Obvykle se ale vše stihne včas. 

Na co mají rodiny nárok? Dostávají odškodné?

Odškodné tam je, řídí se stejnými pravidly jako v civilním právu. Problém může nastat v případě, že jde o partnerku či partnera, který byl s daným vojákem v nesezdaném soužití. I my jsme řešili v minulosti takovýhle problém. Voják a jeho přítelkyně se k sobě nastěhovali, ale nezměnili si své původní adresy na novou. Podle zákona jako družka dokladujete, že žijete ve stejné domácnosti. Byly kolem toho komplikace, náš spolek takovou situaci vyřešil okamžitou finanční podporou pro danou ženu.

Martin, Kamil a Patrik jsou zpět v Česku. Padlé vojáky oplakali i jejich kolegové

Horší než urážky o žoldácích

Na internetu se po tragédii kromě soucitných reakcí objevily i komentáře, že jsou vojáci žoldáci a vrazi, kteří si nezaslouží lítost. Jak se s podobnými urážkami vojáci obecně vyrovnávají?

Myslím, že takových komentářů už ubývá. Vojáky to samozřejmě netěší, ale asi málokdo by jim to řekl do očí, aby reagovali, tyhle výkřiky píší jen „hrdinové od klávesnice“. Hodně lidí dnes umí naopak vyjádřit vojákům úctu a poděkování.

Do infocentra našeho spolku například přišel po tragédii chlapec, asi ještě školou povinný, od pohledu spíše skejťák než vojenský fanda, s připnutým vlčím máčkem na prsou. Řekl, že jej smrt vojáků hluboce zasáhla, koupil si čepici s patchem „Podporuji české veterány“ a padesát korun, které mu z kapesného či letní brigády ještě zbývaly, hodil do kasičky u pokladny. To mě potěšilo.

Jak vnímáte reakce politiků? Někteří z nich, konkrétně Tomio Okamura či komunisté, hned po incidentu uvedli, že by se na podobné mise nemělo vůbec jezdit. 

Je v pořádku vyjádřit upřímnou soustrast rodině a pozůstalým. A případně bych uvítala, kdyby se politici zamýšleli nad problematikou veteránů a jak jim pomáhat. Ale nemyslím, že je vhodné, aby do takových komentářů hned přidávali, že ti vojáci padli téměř zbytečně a na zbytečném místě. Že politici na to konto řeší, že by vůbec neměly být zahraniční mise. Nebo vystoupení z NATO.

Zejména narážím na SPD a pana Okamuru či KSČM. Pomalu si myslím, že to je horší než komentář nějakého hlupáka o žoldácích, protože tahle vyjádření si přečtou i rodiny. Asi nikdo by nechtěl slyšet, že jeho syn přinesl nejvyšší oběť někde, kde vůbec neměl být, kde bojoval za zájmy imperialistů či Američanů, jak říkají komunisté a Okamura. Nesouhlasím s tím. Tohle si mohli nechat na jinou diskuzi, mohli týden či dva počkat a přenést to pak do Sněmovny.

Za psychologem se vojáci často bojí

S čím se vojáci v praxi potýkají. Jaký bývá postup, pokud dojde při misi ke zranění? Je o ně adekvátně postaráno?

Je jedno, zda dojde ke zranění na misi nebo doma třeba na vojenském cvičení. Pokud jde o služební úraz, má voják nárok na plnou nemocenskou, bolestné, později případně náhradu zhoršeného společenského uplatnění v důsledku trvalých následků zranění. My jsme ovšem řešili už několik případů, kdy armáda postupovala liknavě, úraz bagatelizovala, plnou nemocenskou přestala v průběhu léčení vyplácet, žádala si revizní posudky a podobně.

Petřínská rozhledna v barvách trikolory, vlajky na půl žerdi: Praha uctí památku padlých vojáků

Jde podle vás o systémový problém nebo spíše selhání jednotlivce?

To je velmi složité říct. Je to trochu systémový jev - za každou cenu se snažit ušetřit, jsou tam přísná kritéria na posuzování. Ale často jde o selhání lékaře či lékařky, který se bojí něco podepsat, potvrdit... A pak si lidé začnou přehazovat zodpovědnost z jednoho na druhého a problém je na světě. 

S padlými se před odletem na bagrámské základně rozloučili čeští i koaliční vojáci. | Armáda České republiky

Na co dalšího vojáci po návratu domů nejčastěji narážejí?

Bezprostředně po návratu z mise mají vojáci obvykle problém s adaptací na běžný domácí režim a prostředí. Třeba slyší nějakou ránu z výfuku projíždějícího auta a instinktivně se kryjí, jako by šlo o výbuch. U některých z nich, pokud zažili nějakou kritickou událost, se může rozvinout posttraumatická stresová porucha, a to až do půl roku po návratu. Problém je, že vojáci se někdy bojí armádním psychologům svěřit. S další řadou problémů se pak vojáci, v podstatě bez ohledu na to, zda během služby sloužili v misi či nikoli, potýkají po přechodu do civilu, u nastartování druhé kariéry.

Z jakého důvodu se bojí psychologům svěřit? Je s tím spojené stigma?

Co jsem slyšela, tak se bojí psychologům svěřit, protože jim to „dají do papírů“, budou informovat velitele. A že by to mohlo vést i k odvolaní ze služby, neprodloužení závazků a podobným potížím. Psycholog, na rozdíl od psychiatra, není vázán lékařským tajemstvím.

I pro něj ale platí podle zákona povinnost mlčenlivosti...

Povinnost mlčenlivosti formálně je, ale přitom se staly případy, kdy psycholog informoval jako první velitele a podobně. Jedinou možností pro vojáky někdy je vojenský kaplan. Duchovní služba armády je dobrá věc. Vojáci kaplana využívají jako zpovědníka, chodí se pobavit, poradit, ať už to jde o věci v osobních vztazích, finanční potíže... Tak to je v armádě zaběhlé. Kaplan ale samozřejmě není vzdělán, aby jim v řadě těch věcí poradil, on je taková ta vrba, co je vyslechne a nasměruje dál. Třeba právě do našeho spolku.

Chybějící adrenalin a hrozící dluhy

Zmínila jste i problém s nastartováním civilní kariéry. Bývá pro veterány problém najít práci? Jak na ně reagují firmy?

Armáda je dost specifické prostředí, některé vojenské kvalifikace jsou v civilní sféře těžko uplatnitelné. Obory, které vojáci dříve vystudovali, už se posunuly dál. Firmy už dnes sice obecně deklarují, že o vojáky mají zájem, protože jsou spolehliví, zvyklí spolupracovat v týmu a neustále se zdokonalovat, ale mnohdy nepočítají s tím, že je třeba k nim přistupovat trpělivě. Dávat jednoznačná zadání pracovních úkolů a snést pro civilní uši někdy až úsečně a rozkazovačně znějící styl komunikace. Jedním z projektů našeho spolku je proto připravit pro zaměstnavatele takový manuál.

Ve svých materiálech uvádíte, že vojáci mají větší riziko předlužení a následného pádu do dluhové pasti. Čím je to dáno?

Vojáci, co jezdí na mise, se chovají finančně trochu rizikově. Třeba si naberou hypotéku nebo si vezmou půjčku na auto či investici a spoléhají na to, že to doplatí z další mise. Že bude zase nějaký mimořádně zvýšeny příjem. A když k tomu nedojde, tak to nezvládají. 

Mají obecně sklony k rizikovějšímu chování?

Řada těch vojáků k tomu má blíž. Často se věnují třeba riskantním sportům. Hodně vojáků jezdí na motorkách, mají i svůj vlastní motoklub. Někteří sklouzávají třeba i k tomu, že nedostatek adrenalinu kompenzují alkoholem nebo hazardními hrami.

Nebyla vyrobena na „na koleně“, říká armáda k bombě v Afghánistánu. Měl útočník komplice?

Jak podle Vašich zkušeností tahle profese poznamená rodinný život? Jaká je rozvodovost a jak to snášejí děti?

Řada vojáků si musí z terénu odnést mnoho traumat, která běžný civilista jen těžko pochopí. Vojáci mají vyšší rozvodovost, resp. častější rozpad vztahů. Už proto, že často tráví dlouhé týdny na cvičení, případně měsíce v zahraničních misích. Pro jejich protějšky je to velice náročné, my se snažíme na pohled ze strany žen - jak partnerek vojáků, tak vojákyň - upozorňovat v programu Army Woman.

Samozřejmě i děti vojáků bývají náročností služby poznamenány, ale není to tak strašné jako třeba v USA, kde se dosud musí třeba co dva roky celá rodina stěhovat na jinou základnu, klidně tisíc kilometrů od původní. Tam děti vojáků, tzv. military brats, tvoří zcela specifickou subkulturu, která v dětství nikde nezapouštěla příliš kořeny. V Česku se to tolik neděje, vojáci už zůstávají na jednom útvaru poměrně dlouho, případně dojíždějí a k rodině se vrací na víkend. Samozřejmě to je pro jejich nejbližší také náročné.

Proč jste spolek Vlčí máky vlastně založila? Čím Vás oslovila zrovna tahle problematika?

Pracovala jsem čtyři roky na ministerstvu obrany, v Odboru komunikace a propagace, měla jsem na starost sociální sítě. Za armádu jsem komunikovala s veřejností, ale i s vojáky, kteří se mi někdy začali svěřovat, popisovat, co je trápí. Snažila jsem se to pak dál řešit v rámci resortu. Byla jsem se s týmem, který létá na kontrolu základen, podívat i v Afghánistánu. Mluvila jsem tam s kluky na misích a to mě oslovilo natolik, že jsem chtěla v této oblasti něco podniknout. Vždycky jsem působila v nějakých neziskovkách a rozhodla jsem se zaměřit na veterány, což je trochu pole neorané. Přidala se ke mně spousta lidí, co mi pomohli spolek založit - z resortu i mimo.

Vojenský fond solidarity vyhlásil ve prospěch rodin tří vojáků padlých v Afghánistánu mimořádnou finanční sbírku. Peníze mohou lidé posílat na účet číslo 44665522/0800 s variabilním symbolem 918 nebo cestou dárcovské SMS podle toho, jakou částku se rozhodnou věnovat, a to ve tvaru DMS VFS 30, DMS VFS 60 nebo DMS VFS 90 na číslo 87777.

Více o spolku Vlčí máky se můžete dočíst ZDE