7°C
„Řekli mi, že můžu za nemoci svých dětí.“ Ivana pronikla mezi šarlatány v medicíně
Ivana Lokajová (46) se dozvěděla, že může za nemoci svých dětí. A že pokud neonemocní rakovinou hned, určitě ji dostane do dvou let, nebo že díky speciálnímu sítku může také rakovinu „vykadit“. Vystudovaná herečka v rámci dokumentu ČT Infiltrace: Obchod se zdravím skrytou kamerou monitorovala fungování pražského centra alternativní léčby Aktip. Do zařízení původně přišla s chronickou únavou a zaléčenou štítnou žlázou. Sama přitom alternativní léčbu nezatracuje.
Infiltrovala se mezi „léčitele“, kteří na základě alternativních postupů obchodují s lidským zdravím - za tisíce doporučují někdy notně kuriózní postupy. Ivana Lokajová bude ve středu od 11:00 hostem chatu na Blesk.cz společně s režisérkou dokumentu Šárkou Maixnerovou. Ptát se můžete již nyní na odkazu níže.
Měla jste strach z odhalení? Přece jen jste tam byla minimálně třináctkrát.
Byla jsem tam třináctkrát a ještě jsem absolvovala dvě víkendová školení. To znamená 13 návštěv, většinou hodina, někdy dvě. A ta školení. Ze začátku jsem byla nervózní, protože jsem nikdy nepoužívala takovou techniku. Postupem času jsem ale zjistila, že si toho nikdo nevšímá. Nemůžu říct, že by to bylo úplně v pohodě, ale odeznělo to, naučila jsme se to používat mimoděk.
Mezi zdejšími léčiteli jste narazila také na ekonoma, kterého jste znala, byla tak možnost prozrazení větší?
Já tam šla na svoje jméno, rovnou jsem řekla, že jsem herečka, pořád jsem mluvila pravdu, takže myslím, že ne. Šla jsem tam s diagnózou chronické únavy, která se mi táhne pět let. Paní doktorka z endokrinologie mne poslala na imunologii a na další testy. Dokonce jsem přinesla všechny testy s domněnkou, že se na ně někdo podívá. To ale nikoho nezajímalo.
Ze začátku jste měla pocit, že by vám mohli třeba i pomoci?
Šla jsem tam za nějakým záměrem. Měli jsme stížnosti onkologických pacientů a dalších lidí, jelikož je to módní zařízení a jednoduše se tam chodí. Ale šla jsem tam zvědavá. Napadalo mne, že na tom něco může být, a co kdyby mi to mohlo pomoci? Už při první návštěvě mě ale zarazilo, že se nikdo neptal na můj zdravotní stav.
Okamžitě se chytili mého výroku o tom, že mám zaléčenou štítnou žlázu, která je v pořádku. Začali mi nabízet, abych se vzdala hormonů, které beru na štítnou žlázu, protože mě v podstatě poškozují. Moje chronická únava ale nikoho nezajímala. Při sedmé osmé návštěvě se mě moje ošetřující psycholožka zeptala, jestli mám pořád deprese. O depresích jsme se ale nikdy nebavily.
Co vás zarazilo nejvíc?
Netušila jsem, že tam chodí tak těžce nemocní lidé. Chodí tam vážně nemocní lidé, kteří hledají naději. To je důvod, proč jsem ráda, že jsem tam šla a film vzniknul.
Jaký je váš pohled na alternativní léčbu?
Já jsem využívala čínskou medicínu, chodila jsem na akupunkturu. Nejsem člověk, který by byl a priori proti. Využívala jsem různé alternativy a psychosomatika mi připadá velmi potřebná. Nejsem zaměřená proti alternativní medicíně nebo proti psychosomatice. Člověk musí myslet hlavou a začít třeba i sám od sebe. Jde o to, že si člověk musí vybrat, nemůže všemu věřit, musí používat hlavu. Hlava se mi používala dobře, já tam byla jenom s chronickou únavou, ale dokážu pochopit, že když tam jde někdo vážně nemocný nebo s těžkou depresí, tak se mu nabídka bezbolestné léčby zdá jako fajn alternativa. Tonoucí se totiž stébla chytá.
Jaké jste měla pocity během natáčení?
Ty se měnily. Za začátku jsme se cítila blbě, připadala jsem si jako šmírák. Měla jsem pocit, že bych to neměla dělat, během natáčení jsem získávala čím dál lepší pocit a na konci jsem byla ráda, že jsme to zvládly.
Co bylo nejhorší?
Dohromady to vědělo asi šest lidí. Nejhorší bylo to ten rok a půl udržet. Když jsem odtamtud přišla, tak jsem měla vpadnout do normálního života a jít třeba hrát představení, jenže jsem toho nebyla vůbec schopná. Někdo vám řekne, že vám hrozí mozková obrna, nebo rakovina. Navíc na školeních jsem měla jeden opravdu nepříjemný zážitek, tam se rozebíralo, že člověk může za nemoci svých dětí. Když vám to někdo říká šest hodin, říká to přesvědčivě a má argumenty, tak je to velmi nepříjemné. Začala jsem opravdu přemýšlet, jestli jsem dětem neublížila, je to hnusné. A taky je to velká manipulace. Člověk si odnáší jenom hnusnej pocit.
Často se tam skloňovala rakovina…
Pořád. Prakticky od doby, kdy jsem přišla, jsem pořád slyšela, že jsem ohrožená rakovinou. A že když ji nedostanu teď, tak ji dostanu do dvou let. A jaké je štěstí, že jsem tam začala chodit. Vychovávají si pacienty.
Jak jste se z toho oklepala?
Oklepala jsem se rychle, byla jsem ráda, že tam už nemusím chodit. To pro mě byla velká odměna a myslím, že paní režisérka taky byla ráda, že už tam nemusím chodit, protože už nechtěla dostávat další materiál. Říkala, že už nic nechce vidět.
Máte strach, že vás Aktip bude kontaktovat?
Ti už mě kontaktovali, dostala jsem SMS. Strach ale nemám. Poznali se v ukázkách. Kdybych lhala, manipulovala, tak bych se asi mohla bát, ale já mám pocit, že když ten dokument vidíte, tak je zřejmé, že jsem nic neiniciovala.
Jak jste se sama zbavovala nelibých pocitů z centra?
My jsme to pořád konzultovali jako tým, takže jsme se sešli u Šárky Maixnerové v kuchyni, tam jsem jim něco říkala. Oni mi nevěřili, potom si to pustili a uvěřili. Já jsem vždycky měla tu druhou zdravou stranu, která mi vždycky říkala, že to je příšerné, že to snad není možné.
Která léčebná metoda vás zarazila?
V podstatě nejvíc asi e-lybra. Je to legrační. Pan inženýr přinese přístroj, které jsou podle nich tři na celém světě, v Ikea tašce. Pustí si k tomu počítač. Kolem krku vám dá umělohmotnou hadici, takhle někam strčíte prst, vyndáte ho a je všechno hotové. Na tom je nejhorší, že si k tomu člověk koupí přívěšek na krk, do kterého on každé 2 až 3 měsíce posílá léčebnu energii. Dá se to posílat i přes oceán. Říkal, že to posílá i dlouhodobě nemocným pacientům a dětem a každé dobití stojí 600 korun. Takže on si takhle vyrobí pacienty a co dva tři měsíce je dobije za 600 korun.
Rodina dokument viděla?
Ano, viděla. Rodina o tom věděla celou dobu, to se doma nedalo utajit a také jsem si doma zkoušela techniku.
A jak jste se sžila se skrytou kamerou?
Ta technika mě nakonec začala bavit. Měla jsem k tomu zvukaře a kameramana, ale musela jsem se to naučit ovládat sama. Někdy to není až tak spolehlivé, člověk kolikrát neví, jestli nahrává, nebo ne. Tak jsem si kolikrát říkala: „Jen aby to bylo“. Třeba při „vykadění“ rakoviny jsem brýle měla rozbité a fakt jsem se modlila, abych to měla. V tu chvíli jsem totiž věděla, že je konec a že už tam nikdy nemusím, že je to poslední kapka, protože nic horšího se říct nedá, když vám tohle poví vystudovaná psycholožka z Univerzity Karlovy.
Potkalo to i vás? Setkali jste se s podobnými „léčiteli“, kteří si na nemoci a zoufalství postavili své podnikání? Připravili vás o peníze? Ozvěte se Blesku na telefon 724 249 000 nebo na e-mail tip@blesk.cz
Vše o dokumentu Infiltrace: Obchod se zdravím najdete zde
Témata:
Související
Prokazatelná veřejná krádež páchaná na lidech kteří se chytají i stébla kvůli své nemoci!! A s.v.i.ně zrůdný na nich bohatnou! Jsou horší než šmejdi!!! A kde je nějaký trest a zákon na tyhle zr.ů.dy????????? V Česku už aby se bál slušný člověk vyjít na ulici. Odpornost co se u nás děje. Ta rádoby ošetřovatelka mi přišla jak puštěná z blázince, ty její kecy. zabít tu s.vi.ni.