Hospic? Tam prý jen drží umírajícího za ruku. Odborníci popsali, jak vypadá smrt

Podle předsedkyně Asociace domácí péče Ludmily Kondelíkové byl nástup paliativní péče (o pacienty trpícími chorobami v pokročilém stadiu či nevyléčitelnými) v Česku nečekaný a nenápadný.

Při té příležitosti paliativci prý říkali, že sestry na péči o pacienty v terminálním stadiu nestačí, nebo že nepracují 24 hodin denně. Což podle Kondelíkové není pravda - naopak, podle ní sestřičky mohou k pacientovi prakticky kdykoli a je to na dohodě. Pacienti v terminálním stadiu navíc prý zase tak moc péče nepotřebují. Obvykle už mají naordinovanou léčbu od ošetřujícího lékaře. Je pak potřeba samozřejmě řešit například dušnost, proleženiny a další problémy spojené s delším ležením, nebo s postupující nemocí.

Osahávání prsou a párky na obranu před psy. Sestry popsaly úskalí domácí péče

Další argument paliativců je, že sestřičky nedochovají pacienta doma až do úplného konce. To je podle předsedy Asociace hospicové domácí péče Roberta Huneše základní rozdíl mezi sestřičkami a domácími hospicy.

Postarat se o umírajícího je posláním sestry

„Hlavní rozdíl je v tom, že domácí hospicy se věnují výhradně terminálně nemocným, tedy umírajícím. Mají vyšší míru kvalifikace pro tuto skupinu nemocných. Průměrná délka pobytu v péči domácího hospice je kolem dvou týdnů, kdežto doba péče běžné agenturní sestry o pacienta, to jsou roky. Je to úplně jiná cílová skupina a není pravdou, že běžná agentura dělá tuto péči,“ popsal pro Blesk Zprávy Huneš s tím, že sestřičky se o lidi v konečném stádiu starají málokdy. Jejich hlavní úlohou je podle Huneše to, aby docházely k nemocným dlouhodobě třeba na převazy, nebo aplikaci inzulinu.

Podle Kondelíkové to ale není tak docela pravda. Od začátku devadesátých let, kdy se objevily první agentury domácí zdravotní péče, se sestřičky setkávaly i s umírajícími. Podle vrchní sestry zdravotní agentury Lusi Jany Šnýdrové je péče o umírající dokonce jedním ze základních poslání zdravotní sestřičky. Podle Huneše se ale sestry se smrtí prý běžně nesetkávají. Obě strany tvrdí, že jsou to právě oni, kdo pacienta dochová déle v domácím prostředí.

Kondelíková ovšem pro Blesk Zprávy uvedla, že paliativci mají ve finále daleko nižší požadavky na sestry, než agentury domácí zdravotní péče. Stačí jim prý sestra s nižší kvalifikací. „Mě přijde, že jen sedí a drží pacienta za ruku a my abychom jezdili a dělali odbornou práci,“ prohlásila Kondelíková. Rozdíl je i v tom, že za hospicovou péči si pacient obvykle připlatí, náklady na sestřičku hradí pojišťovna.

Jaroslav přišel o nohu kvůli naraženému malíčku. Žena mu pak zemřela při kolonoskopii

Ovšem existují i další možnosti, jak se postarat o umírajícího. „V nemocnicích jsou paliativní jednotky, pak existují kamenné hospice a pak my jako domácí péče. Vždycky jsme se starali o pacienta do poslední chvíle, to je jedno z poslání sestry dovést pacienta ke klidné smrti,“ vyjmenovala pro Blesk Zprávy Šnýdrová.

Jak vypadá umírání?

Paliativci i sestřičky ovšem popsali proces umírání. A že to není nic veselého. Vždycky, a nezáleží ani na věku, je prý člověk s vlastním koncem srovnán lépe než jeho nejbližší. „Člověk je v situaci, kterou nezná, nemáme model umírání jako kdysi, kdy se umíralo doma, sešla se u toho celá rodina a doprovázela umírajícího. O smrti se nic moc neví,“ popsala Šnýdrová a dodala:

„Umírající a rodina jsou vděční za každou radu, za někoho, o koho se mohou opřít. Stačí, že se řekne, že je to takhle v pořádku. Jsou takové milníky, pacient přestane jíst a rodina mu říká, že má jíst, nebo zemře. On už ale nemůže jíst. Je to tím, že nemoc postoupila. Rodina musí přijmout, že ten člověk už nejí. Je to něco, na co se narazí, a musí se to vysvětlit rodině, aby věděla, co se děje,“ popsala pro Blesk Zprávy Šnýdrová.

„Je pravda, že velké množství pacientů na konci svých dní už nechce jíst. Mění se metabolismus, už nedokáže zpracovat potravu a je velmi kontraproduktivní, když rodina, která někdy není poučená, se nemocného snaží krmit. Organismus docela obyčejně už není schopen potravu zpracovat. Jeho to spíš zatíží a ještě mohou následovat intenzivnější projevy zvracení, které bývá časté,“ vysvětlil Huneš.

Spolek Nestárni blbě: Umřít se má doma. „Pečovatelky nejsou jen donašečky obědů“

Podle Huneše se dá rozpoznat i nadcházející smrt. To ale dokáže jen zkušený lékař, nebo sestra. „Jde to poznat fyzicky, mění se výraz ve tváři. Dva, tři dny je to rozpoznatelné u velkého množství lidí,“ popsal odborník.

Pečovat o člověka na smrtelné posteli nemůže každý

Huneš zmínil i jev, kdy se pár dní před smrtí člověk „zvetí“ (zmátoří). Nabere síly v posledních pár dnech. „To není zázračné uzdravení, ale stane se, že pacient, který řadu dní leží, náhle vstane. Nebo řadu dní nejedl a najednou dostane chuť k jídlu. Je to falešný pocit, že jde o zázračné zlepšení stavu, ale je to taková příležitost rozloučit se, omluvit, poděkovat. Pak přijde zlom a po pár dnech pacient zemře,“ dodal Huneše.

Odborník také podotkl, že s umírajícími nemůže pracovat jen tak každý. Nemohou to prý dělat lidé, kteří v sobě otázku smrti nemají dostatečně vyřešenou. I pečující osoba musí vědět o vlastní konečnosti.