Pěstounka, kterou nadzvedl Klaus ml.: Má pět svých dětí, čtyři v pěstounské péči

V pěstounské péči má Madla s manželem čtyři děti a jedno dítě v hostitelské péči (to znamená, že o víkendech a o prázdninách jezdí dítě do své rodiny). Spolu s manželem vychovali pět vlastních dětí. Pěstounská péče je ale podle ní starost úplně jiná. Jednoduchá a snadná určitě ne, je to péče na plný úvazek. Nestěžuje si, ale konstatuje, že postrádá svůj vlastní život. Přes to všechno se nevzdává a o přijaté děti se stará „jako o vlastní“.

Běžný den pěstounské rodiny se odvíjí podle toho, jestli zrovna je zapotřebí jet k nějakému doktorovi. Děti jich totiž mají požehnaně.

„Zubař na nás musí mít celé dopoledne“

„Chodíme klasicky k dětskému lékaři, k očnímu, k zubaři. Náš zubař na nás ale musí mít celé dopoledne. Jezdíme na kardiologii do Prahy, na psychiatrii do Loun, na nefrologii do Kladna, na neurologii do Rakovníka. Chodili jsme k paní psycholožce,“ uvedla pro blesk Zprávy Madla, která bydlí nedaleko Rakovníka.

Spolu s manželem se starají o kluka a tři sestřičky. A děti mají problémů hodně. Mají specifické potřeby. Pod ty se schová všechno, co děti v náhradních rodinách velmi často mají. Mentální retardace, ADHD, syndromy alkoholové, týraného dítěte, poruchy učení, chování.

Nejsme vyžírky, melete kraviny, obula se do Klause ml. pěstounka. Pečuje o čtyři děti

„Jsou to děti se specifickými potřebami a problémy, které si přinesly z vlastních rodin. My už víme kdy tlačit, kdy nechat být, jak nevyprovokovat záchvat. Všude se objednávám s předstihem, nadlouho, protože když už někam musím jít, tak je nejraději objednávám na jeden den,“ vysvětlila Madla.

Také popsala, jak například narazila právě se speciálními potřebami dětí. Loni dávala děti na letní tábor. Po třech dnech je ale vedoucí „vyhodili“, a bylo to právě kvůli tomu, že nezvládli jejich speciální potřeby. Přitom letní tábor znamená jediných čtrnáct dní v roce, které mají s manželem pro sebe, na svůj vlastní život.

„Kojeňák nebo děcák“ děti často zachrání

Děti, které jdou do náhradní rodinné péče, jsou totiž obvykle děti lidí, kteří je nějakým způsobem týrali, případně jde o děti narkomanů, alkoholiků a podobně. Podle toho jak Madla zná další pěstouny a jejich děti, nemyslí si, že by nějaké dítě bylo odebrané neprávem. Naopak, podle Madliných slov kojenecký ústav nebo dětský domov mnohdy dítě přímo zachrání.

Děti z ústavu se uspávají i boucháním hlavy o postýlku, svěřila se pěstounka Hana

Nicméně, nic to podle Madly nemění na faktu, že všem dětem je nejlépe v rodině a mělo by jít všem o to, aby jich v zařízeních vyrostlo co nejméně.

Pokud je tedy den klidný, bez lékařů, vyrážejí děti, jako v každé jiné rodině, do školy. Často se vracejí pro zapomenuté věci, a když všechno klapne, jindy živý dům ztichne. Až tedy do chvíle, než začne výuka Aničky, kterou Madla učí v domácí škole podle osnov speciálky.

„Záleží na tom, jakou má ráno náladu. Někdy to máme s řevem, jindy ne. Jakmile je to s řevem, tak končím a začínám si dělat domácí práce, protože nemá smysl tlačit na pilu. Většinou čekám, ona se uklidní. Je jí 10 let a učíme se učivo první, druhé třídy. Pořád opakujeme věci dokola. Mezitím uklízím, vařím, beru telefony, volají mi pěstouni, žadatelé a tak to jde až do oběda. Po obědě se začnou trousit ostatní děti ze školy,“ popsala Madla, jak probíhá dopoledne, které není tak docela bez dětí jako v jiných rodinách.

Volno nemá nikdy

Po příchodu ostatních dětí začíná kolotoč domácích úkolů a příprav, u kterých musí Madla dítkám sekundovat. Každému zvlášť, samozřejmě. Když kolem čtvrté hodiny skončí, jdou si děti hrát, buď na zahradu, kterou domek oplývá, anebo na určená místa ve vesnici. Děti ale tak docela nemohou jít, kam se jim zachce.

„Pokud jdou do vesnice, tak jen na určené místo, protože holčičky jsou schopny odejít kamkoli, s kýmkoli, za kočkou, pejskem, takže mají přesně určená místa. Ve 12 letech slečny neumějí hodiny, tak se řídíme podle toho, jak bimbají na kostele. Pokud si hrají a neslyší to, tak je jdu hledat, případně je přivede hlad. Hlad, to je něco, co se vznáší nad naším domem. Mají hlad pořád a na všechno,“ vypověděla Madla.

Tyto děti prý její pořád a všechno. Zajídají lásku, city a emoce, kterých se jim v raném věku nedostalo. Nejsou prý ani trošku vybíravé.

Stát děti nekrade, do kojeňáků je odkládají sami rodiče. Experti: Musíme to zastavit

„Když pak máme nějakou náplň, a to je minimálně dvakrát třikrát týdně, tak jsou to odborní doktoři, rehabilitace, moje školení, kdy musím zajistit hlídání pro Aničku, nebo jdu do školy. Je to daleko náročnější, než když jsme měli svoje vlastní děti. Neměla jsem tolik povinností,“ popsala pěstounka to, jak často musí s dětmi někam docházet.

„Hezký večer“ končí sklenkou vína. A spánkem

Lidé se Madly často ptají, jestli má svoje pěstounské děti tak ráda, jako svoje vlastní děti. „Musím říct, že je spousta druhů lásky, není větší, nebo menší, je prostě jiná. Možná to pochopí ten, kdo svoje děti má a nějaké přijal. Pro svoje děti uděláte všechno na světě, pro přijaté také uděláte všechno na světě,“ popsala pěstounka.

Podle Madly se nejedná o lásku mateřskou, ale o lásku vědomou. „Ty lidi se musejí načuchat. Malý člověk, když přijde do rodiny, tak jinak voní. Ten človíček nevoní jako my, voní jinak a nepřekryje to nic, chce to čas, až se navoní jako my. Je to o vůních, po pár letech se děti vyjadřují jako vy, gestikulují jako vy, přijímají všechny zvyky,“ vysvětlila.

A jak končí den pěstouna? Madla prý jednou za čas láká manžela na „hezký večer“. Dají si večeři, otevřou víno, každý vypijí jednu skleničku... a usnou.

Madla vychovala 5 svých dětí. Tyto 4 má v pěstounské péči. | archiv, Magalena Zemanová